Skupina senátorů téměř ze všech politických stran zastoupených v horní komoře předložila po roce medializovaných příprav návrh na změnu volebního systému do Senátu. Z většinového dvoukolového systému se má přejít na systém jednokolový. Strůjci změny si od novely slibují vzrůst volební účasti a hlasy, které takzvaně nepropadnou.

Import od protinožců

Z hlediska pozorovatele více seznámeného s politologickými souvislostmi jde v podstatě o návrh na změnu většinového dvoukolového systému v systém takzvaného alternativního hlasování. Říká se mu také „australský model“, neboť nejznámější případ, kdy se využívá, jsou volby do dolní komory parlamentu v Austrálii. V praxi systém funguje tak, že volič v jednomandátovém obvodě obdrží hlasovací lístek se jmény všech kandidátů za všechny strany, seřadí je dle preferencí (otázka je, jestli musí povinně označit všechny, pouze některé či určený minimální počet či zda může v takzvaně indiferenčním způsobu udělit pouze první preferenci) a vhodí lístek do urny.

Sčítací komise (či v senátním návrhu počítačový program) spočte první preference. Pokud jeden kandidát překročí 50 procent, je zvolen. Pokud nepřekročí nadpoloviční většinu nikdo, je vyřazen nejslabší kandidát a „jeho“ druhé preference jsou přiřazovány dalším kandidátům. Pokud ani potom nikdo nemá 50 procent, je vyřazen další nejslabší a druhé, respektive třetí preference jsou přiřazovány dále. Takto se děje až do chvíle, kdy jeden kandidát dosáhne 50procentní podpory a je zvolen.

↗

Politické kamikadze, nebo naivita? Foto archiv DR

Volební systém alternativního hlasování je poměrně jednoduchý z hlediska úpravy hlasovacího lístku. Ne už však ve své logice a jeho účinky na povahu stranické soutěže a formát stranického systému jsou minimálně diskutabilní. Tento volební systém používá na státní úrovni vedle již zmíněné Austrálie pouze Papua-Nová Guinea a ostrov Fidži. Jediný evropský případ je volba prezidenta v Irsku a nejblíže České republice se na substátní úrovni používá při volbě prezidenta Republiky srbské v Bosně a Hercegovině. Senátní volby u nás by se tak v případě jeho zavedení staly z pohledu nejen kontinentální Evropy, ale v podstatě celého euroatlantického prostoru naprostým unikátem.

Podobný světový primát sice může působit atraktivně, avšak stejně jako při jakémkoliv jiném politickém rozhodnutí je nutno se též ptát „Qui bono“? Proč se vlastně senátoři k takovému raritnímu návrhu uchylují? A proč se k němu uchylují zrovna teď?

Dvojí výstup v rámci hlasování

Výhody systému alternativního hlasování jsou v politologických učebnicích nejčastěji popsány jako „instantní druhé kolo“. Jinými slovy, systém umožňuje dosáhnout padesátiprocentní většiny pro vítěze, aniž by ovšem voliči museli k urnám dvakrát v prvním a ve druhém kole.

Sofistikovanější argument, již s poukazem na jeho účinky na podobu mezistranické soutěže, upozorňuje na efekt umírněného hlasování na výstupu. Podle něj voliči stran, které jsou od sebe dále vzdáleny na ose levice — pravice nebudou udělovat druhou preferenci oné protilehlé straně, nýbrž udělí ji kandidátovi strany ve středu spektra. V praxi to může vést k tomu, že díky vysokému podílu druhých preferencí se centristický kandidát stane horkým adeptem na zvolení. Tuto tendenci pak potvrzuje i letitá australská empirická evidence účinků tohoto volebního systému na stranický formát.

Tento argument je však ve dvou ohledech sporný. Za prvé, podobně dostředivé tendence může mít i dvoukolový systém, pokud se kandidát politického středu octne ve druhém kole. A za druhé, k tomu, aby takto hlasování skutečně proběhlo, se soutěž musí odehrávat v podmínkách strukturovaného stranického systému s jasně čitelnými volebními opcemi a stabilitou vzorců interakcí mezi relevantními stranami. Pokud by se soutěž odehrávala ve fluidních či velmi nestabilních a turbulentních stranicko-politických soustavách, mohou být účinky systému alternativního hlasování zcela odlišné, a naopak mohou posilovat spolupráci extrémních či antisystémových stran.

V praxi to funguje jednoduše: volič jedné antisystémové strany odevzdá svoje druhé preference druhé antisystémové straně a obráceně, čímž se obě strany vzájemně posilují. Pokud takto získaný společný podíl prvních a druhých preferencí povede k nadreprezentovanosti vlastní podpory nad úroveň, které dosahují umírnění aktéři, vzrůstá šance na společný zisk většího množství mandátů antisystémových stran, než kolik by dostaly samostatně pouze v první preferenci (tedy například při stávajícím senátním dvoukolovém hlasování).

Sporné argumenty stoupenců změny

Tím se však již dostáváme přímo k českému senátnímu návrhu a k argumentům, kterými ho předkladatelé obhajují. Mezi ty nejdůležitější patří, že systém pouze jednokolového hlasování bez nutnosti chodit k urnám dvakrát zvýší zájem voličů o volby, povede k posílení legitimity voleného sboru i jeho reprezentativity a v neposlední řadě ušetří peníze za organizaci druhého kola.

Poslední argument sice může mít největší ohlas u občanů, nicméně rovnou ho můžeme pominout. Demokracie vždycky něco stojí. Pokud se nám to nelíbí, můžeme zavést levnou diktaturu… Předchozí dva argumenty už jsou vážnější. Ten první předpokládá, že atraktivita a zjednodušení volební procedury zvýší zájem občanů o volby. Takový předpoklad je však empiricky neverifikovatelný. Jde pouze o domněnku, kterou se předkladatelé snaží návrh odůvodnit, aniž by pro ni měli jakékoliv relevantní důkazy. Pokud se po zavedení nového systému tento předpoklad nepotvrdí, bude na další reflexi pozdě.

Druhý argument odkazuje na nezbytnost posílit legitimitu voleného sboru a v českém případě i souhlas občanů s jeho existencí. V praxi znamená posílení legitimity, například skrze vyšší volební účast, přiblížení se většinovým společenským náladám a stranickým preferencím ve výsledcích. Senát po dobu své existence zažil několik období, kdy se aktuální většinová podpora jedné politické strany výrazně promítla do jeho stranického složení, ať už šlo o ODS v letech 2004 a 2006, nebo o ČSSD v letech 2008, 2010 a 2012. V obou případech vznikla v Senátu jednobarevná většina příslušné strany.

Velkou vymoženost senátních voleb v České republice však přesto představuje možnost zpřítomnit odlišnou vůli voličů, než jakou umožňují sněmovní volby. Do Senátu se volí v jiném termínu, po třetinách, a navíc zcela jiným volebním systémem. Snaha posílit reprezentativitu Senátu v jakékoli podobě nemůže vést k ničemu jinému než k tomu, že se výsledek senátního hlasování přiblíží volbám prvního řádu.

Asi nejabsurdnější podpůrný argument ve prospěch zavedení nového volebního systému je, že mnoho voličů vůbec neví, že se druhé kolo koná. Že si na takovou skutečnost stěžují ti, kteří by s voliči měli být v intenzivním kontaktu a přesvědčit je nejen k účasti u voleb, ale i o své vlastní podpoře, je více než zarážející. Tvrzení, že jde o problém spojený s technikou hlasování, je stejně tak alibistické jako naivní.

Sebevražedné sklony předkladatelů

Pokud se pokusíme odhadnout na základě vyřčených argumentů, k čemu by dané změny v českém Senátu v aktuálních podmínkách vedly, můžeme jasně vidět, že vyšší volební účast a posílení legitimity a reprezentativity horní komory by mělo za následek výrazné posílení zástupců hnutí ANO v Senátu. To se samozřejmě může stát i v dvoukolovém hlasování. Tato tendence může ve stávajícím systému ale oslabit právě kvůli nižšímu zájmu občanů o volby, který dá větší šanci kandidátům s pevnější voličskou podporou daných stran.

Dostředivý účinek je ve dvoukolovém hlasování zároveň pravděpodobnější, neboť pokud by se například voliči hnutí ANO, SPD a KSČM spojili do společného hlasování ve druhém kole senátních voleb, je při předpokládané nižší účasti docházka voličů těchto stran celkově spíše méně pravděpodobná. V případě alternativního hlasování by voliči těchto stran mohli rozdělit svoje první a druhé preference tak, že všechny druhé preference voličů SPD a KSČM získá kandidát hnutí ANO. V takovém případě je jasné, že by měl na celkové vítězství oproti kandidátům současné sněmovní opozice nepoměrně vyšší šanci.

Je tedy zajímavé zamyslet se nad tím, kdo konkrétně daný návrh předkládá a jestli následně domýšlí důsledky, ke kterým daná změna může vést. Pokud s návrhem vyslovují souhlas senátoři za hnutí ANO, jednoznačně dobře ví, co činí a k čemu jim tato změna zcela pragmaticky může pomoct.

Je však zcela nepochopitelné, že návrh předkládají senátoři za STAN, KDU-ČSL, ODS a ČSSD. Ti všichni můžou totiž ve stávajících poměrech a při aktuálních společenských náladách na zavedení tohoto systému šeredně doplatit. Zvláštní učebnicový příklad dobrovolné potenciální politické sebevraždy představuje senátor Jiří Dienstbier, jenž předkládá zaručeně pozitivní a přínosné účinky změny s takovou vehemencí, že v jistých situacích budí pochybnost, jestli vůbec jádru problému rozumí.

Koneckonců informovaný pozorovatel si nemůže nepřipomenout, kterak právě senátor Dienstbier s téměř identickými argumenty a neskrývanou nonšalantností obhajoval novelu Ústavy z roku 2012, která v České republice zavedla přímou volbu prezidenta.

Počátek destrukce Senátu?

Celý problém by byl ovšem poměrně poetický a zároveň hoden toliko politologické disputace, kdyby se tady ve skutečnosti nehrálo o existenci a smysl horní parlamentní komory i charakteru celého politického systému. Není těžké vidět, že ty politické síly, které by ze zavedení volebního systému alternativního hlasování při naplnění deklarovaných přínosů změny nejvíce profitovaly, to se stávajícím systémem zastupitelské demokracie nemyslí vůbec dobře. V lepším případě by ho chtěly nahradit manažerským modelem řízení státu jako firmy, v horším případě by skrze institut neomezeného plebiscitu destruovaly samotný princip reprezentace.

Senát, který má být ústavní pojistka demokracie a jeho odlišná (nikoliv „nižší“) legitimita má posloužit větší schopnosti tuto roli sehrávat, projde právě v následujících letech konfrontace s nastupujícím „Babišistánem“ zatěžkávací zkouškou, potvrzující smysl jeho existence. Je proto zcela nepochopitelné, že už pro senátní volby v roce 2020 je chystána změna volebního systému, která by tuto jeho roli mohla v důsledku výrazně oslabit, ne-li zcela eliminovat. A už vůbec není pochopitelné, že návrh předkládají ti, kteří by na této úloze Senátu měli mít i s vlastním politickým zřetelem eminentní zájem…

My, co do Senátu chodíme volit (v obou kolech!), máme Senát rádi a náš hlas tak má větší váhu. Pokud chceme, aby to tak zůstalo, nechme ho takový jaký je a nesahejme na něj.