Ve filmu o Winstonu Churchillovi Hollywood opěvuje masového vraha

Šaši Tharúr

V Oldmanově zpodobnění britského válečného vůdce Hollywood opět trapně opěvuje muže, který si zaslouží spíše opovržení, argumentuje indický politik a spisovatel Šaši Tharúr.

„Dějiny ke mně budou laskavé, neboť je hodlám sám psát,“ řekl kdysi Winston Churchill. Tuto námahu vynaložil zbytečně — stejně to byl jeden z největších masových vrahů dvacátého století, a přitom snad jediným z nich — na rozdíl od Hitlera či Stalina — který se v historické paměti Západu vyhnul všeobecnému opovržení. Dostal Nobelovu cenu za nic menšího než literaturu a herec Gary Oldman teď za jeho zpodobnění získal Oscara.

Jak nyní dosvědčuje hollywoodské melodrama, Churchillova pověst „hrdinného Brita na ohrožených hradbách civilizace“ (tak jej jednou nazval Harold Evans) se takřka úplně zakládá na jeho strhující rétorice a nepochybném nadání pro pronášení senzačních výroků. „Nevzdáme se a neselžeme. Budeme bojovat až do konce… Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavech, budeme bojovat na polích a v ulicích… nikdy se nevzdáme.“ (Fráze, jež revizionistický britský historik John Charmley označuje za „velkolepé nesmysly“.)

Slova jsou ostatně to jediné, nač mohou jeho příznivci poukázat — jeho činy se jim pochopitelně brát do úvahy nechce.

„Jsem jednoznačně pro, abychom proti necivilizovaným kmenům nasadili jedovatý plyn.“ Repro DR

Churchill během druhé světové války prosazoval bezohledné, teroristické bombardování německých měst, psal, že požaduje „naprosto zničující, vyhlazovací útoky prostřednictvím těžkých bombardérů“. Výsledkem byly takové hrůzy jako vybombardování a vypálení Drážďan.

×
Diskuse
JP
March 16, 2018 v 13.18
Co se té historky s tím obilím týče, pak Churchill nechal stovky tun australského obilí dopravit do Evropy - jako pomoc hladovějícím obětem války. Nedá se tedy v žádném případě tvrdit, že by se jednalo o nějaký svévolný, nesmyslný počin. I když samozřejmě objektivně to obyvatelstvo Bangladéše hladovělo mnohem více.
K textům o bengálském hladomoru bývají často připojovány otřesné fotografie ulic plných mrtvol, s číhajícími supy na zdech a střechách.
Jde však zřejmě o snímky z Kalkaty po proběhlých masakrech v srpnu 1946, známých jako Direct Action Day, kdy se navzájem pobíjeli hinduisté a muslimové.
Lidé v Bengálsku to neměli lehké ani po válce.
Touto poznámkou nechci nijak zlehčovat britskou odpovědnost za hladomor, ani osobní podíl Winstona Churchilla.
IH
March 17, 2018 v 11.52
Jak nepsat nejen o Churchillovi
K celkem početným obdivovatelům sira Winstona nepatřím, byť mu přiznávám nějaké ty "hvězdné hodiny". Ač by mi tedy nedělalo potíže vytýkat Churchillovi leccos, zde na místo toho konstatuji, že články jako je výše Tharúrův nemám rád. Dokonce si myslím, že jsou symptomem doby, kdy je nevděčné napsat něco umírněného a normálního. Buď zplodit drahý oslavný velkofilm (neviděl jsem), nebo laciný naprostý odsudek. Právě toto se šíří. Jenže takový přístup je tendenční, nehistorický, cílený na málo znalé čtenáře, zvyklé číst bulvarizující titulky. Takhle můžeme "odstřelit" kohokoliv, kdo měl příležitost a schopnosti dosáhnout za hranice běžné politické kariéry. Narážení různých osobností minulosti na kopyto dnešní politické správnosti je přitom oblíbeným anachronismem a srovnávání s Hitlerem a dnes už i se Stalinem (jaký pokrok!) vrcholnou figurou.

To, že Churchill byl současníkem a antagonistou Hitlera, nemohlo být bez jistého dopadu. Podobně je tomu v dnešním světě. Je povrchní a nemístně relativizující házet do jednoho pytle do sebe zaklesnuté protivníky. (Aktuálně třeba Theresu Mayovou a Vladimira Putina, protože oba - přece - vyhostili po 23 diplomatech z druhé země.)

Vulgární mínění, že "všichni politici jsou stejní" není až tak těžké doplnit o slovo "zločinci".
March 17, 2018 v 20.08
Padouch nebo hrdina?
Na tuto otázku je často odpověď "Jak pro koho". A nebo také "A to se navzájem vylučuje?" Churchill je jistě vděčný námět na podobné úvahy, v jeho osobě jsou tyto rozpory nejvýraznější snad ze všech historických osobností, které znám. Nicméně ještě zajímavější jsou podobné diskuze nad tím, kdo je padouch a kdo hrdina, nad aktuálními událostmi. Třeba takový Afrín či Ghouta.
JP
March 18, 2018 v 12.13
Přesně z toho samého důvodu (respektive pocitu) jako Vy, pane Horáku, jsem sem vložil svou relativizující poznámku.

Ono je sice pochopitelné že rodilý Ind vůči představiteli dřívější koloniální mocnosti po staletí okupující rodnou zemi dotyčného chová nemalé resentimenty; ale takovýto paušální odsudek je zase prostě až příliš laciný.

Takto se lidstvo nikdy nikam nedostane, když po sobě neustále jenom dvě strany všech konfliktů budou navzájem házet kameny.