Co se té historky s tím obilím týče, pak Churchill nechal stovky tun australského obilí dopravit do Evropy - jako pomoc hladovějícím obětem války. Nedá se tedy v žádném případě tvrdit, že by se jednalo o nějaký svévolný, nesmyslný počin. I když samozřejmě objektivně to obyvatelstvo Bangladéše hladovělo mnohem více.

K textům o bengálském hladomoru bývají často připojovány otřesné fotografie ulic plných mrtvol, s číhajícími supy na zdech a střechách.
Jde však zřejmě o snímky z Kalkaty po proběhlých masakrech v srpnu 1946, známých jako Direct Action Day, kdy se navzájem pobíjeli hinduisté a muslimové.
Lidé v Bengálsku to neměli lehké ani po válce.
Touto poznámkou nechci nijak zlehčovat britskou odpovědnost za hladomor, ani osobní podíl Winstona Churchilla.

K celkem početným obdivovatelům sira Winstona nepatřím, byť mu přiznávám nějaké ty "hvězdné hodiny". Ač by mi tedy nedělalo potíže vytýkat Churchillovi leccos, zde na místo toho konstatuji, že články jako je výše Tharúrův nemám rád. Dokonce si myslím, že jsou symptomem doby, kdy je nevděčné napsat něco umírněného a normálního. Buď zplodit drahý oslavný velkofilm (neviděl jsem), nebo laciný naprostý odsudek. Právě toto se šíří. Jenže takový přístup je tendenční, nehistorický, cílený na málo znalé čtenáře, zvyklé číst bulvarizující titulky. Takhle můžeme "odstřelit" kohokoliv, kdo měl příležitost a schopnosti dosáhnout za hranice běžné politické kariéry. Narážení různých osobností minulosti na kopyto dnešní politické správnosti je přitom oblíbeným anachronismem a srovnávání s Hitlerem a dnes už i se Stalinem (jaký pokrok!) vrcholnou figurou.

To, že Churchill byl současníkem a antagonistou Hitlera, nemohlo být bez jistého dopadu. Podobně je tomu v dnešním světě. Je povrchní a nemístně relativizující házet do jednoho pytle do sebe zaklesnuté protivníky. (Aktuálně třeba Theresu Mayovou a Vladimira Putina, protože oba - přece - vyhostili po 23 diplomatech z druhé země.)

Vulgární mínění, že "všichni politici jsou stejní" není až tak těžké doplnit o slovo "zločinci".

Na tuto otázku je často odpověď "Jak pro koho". A nebo také "A to se navzájem vylučuje?" Churchill je jistě vděčný námět na podobné úvahy, v jeho osobě jsou tyto rozpory nejvýraznější snad ze všech historických osobností, které znám. Nicméně ještě zajímavější jsou podobné diskuze nad tím, kdo je padouch a kdo hrdina, nad aktuálními událostmi. Třeba takový Afrín či Ghouta.