Ve filmu o Winstonu Churchillovi Hollywood opěvuje masového vraha
Šaši TharúrV Oldmanově zpodobnění britského válečného vůdce Hollywood opět trapně opěvuje muže, který si zaslouží spíše opovržení, argumentuje indický politik a spisovatel Šaši Tharúr.
„Dějiny ke mně budou laskavé, neboť je hodlám sám psát,“ řekl kdysi Winston Churchill. Tuto námahu vynaložil zbytečně — stejně to byl jeden z největších masových vrahů dvacátého století, a přitom snad jediným z nich — na rozdíl od Hitlera či Stalina — který se v historické paměti Západu vyhnul všeobecnému opovržení. Dostal Nobelovu cenu za nic menšího než literaturu a herec Gary Oldman teď za jeho zpodobnění získal Oscara.
Jak nyní dosvědčuje hollywoodské melodrama, Churchillova pověst „hrdinného Brita na ohrožených hradbách civilizace“ (tak jej jednou nazval Harold Evans) se takřka úplně zakládá na jeho strhující rétorice a nepochybném nadání pro pronášení senzačních výroků. „Nevzdáme se a neselžeme. Budeme bojovat až do konce… Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat v přístavech, budeme bojovat na polích a v ulicích… nikdy se nevzdáme.“ (Fráze, jež revizionistický britský historik John Charmley označuje za „velkolepé nesmysly“.)
Slova jsou ostatně to jediné, nač mohou jeho příznivci poukázat — jeho činy se jim pochopitelně brát do úvahy nechce.
Churchill během druhé světové války prosazoval bezohledné, teroristické bombardování německých měst, psal, že požaduje „naprosto zničující, vyhlazovací útoky prostřednictvím těžkých bombardérů“. Výsledkem byly takové hrůzy jako vybombardování a vypálení Drážďan.
Jde však zřejmě o snímky z Kalkaty po proběhlých masakrech v srpnu 1946, známých jako Direct Action Day, kdy se navzájem pobíjeli hinduisté a muslimové.
Lidé v Bengálsku to neměli lehké ani po válce.
Touto poznámkou nechci nijak zlehčovat britskou odpovědnost za hladomor, ani osobní podíl Winstona Churchilla.
To, že Churchill byl současníkem a antagonistou Hitlera, nemohlo být bez jistého dopadu. Podobně je tomu v dnešním světě. Je povrchní a nemístně relativizující házet do jednoho pytle do sebe zaklesnuté protivníky. (Aktuálně třeba Theresu Mayovou a Vladimira Putina, protože oba - přece - vyhostili po 23 diplomatech z druhé země.)
Vulgární mínění, že "všichni politici jsou stejní" není až tak těžké doplnit o slovo "zločinci".
Ono je sice pochopitelné že rodilý Ind vůči představiteli dřívější koloniální mocnosti po staletí okupující rodnou zemi dotyčného chová nemalé resentimenty; ale takovýto paušální odsudek je zase prostě až příliš laciný.
Takto se lidstvo nikdy nikam nedostane, když po sobě neustále jenom dvě strany všech konfliktů budou navzájem házet kameny.