Přemítání poraženého voliče

Filip Outrata

Pokud dokážeme něco dělat proti nenaslouchání a neporozumění v rozdělené společnosti, vykonáme tím něco pro skutečné budoucí vítězství.

Prezidentské volby jsou jedinečné v tom, že se v nich přímo rozhoduje o jedné osobě, která stojí v čele celého státu, jakoby nad námi všemi. A není zase tak důležité, že v České republice není přímo volený prezident výkonnou hlavou státu. Symbolický význam funkce a staletá historická tradice spjatá s hradem českých panovníků stačí k tomu, aby změnily volby prezidenta v neopakovatelné celonárodní drama, nesrovnatelné s jinými typy voleb.

Před pěti lety jsem ve druhém kole nevolil, poprvé od nabytí volebního práva. Letos jsem si už vybrat dokázal. Namísto pocitu, že stojím nad oběma stranami a tak nějak z nadhledu je posuzuji, jsem si tak poprvé vychutnal prezidentskou voličskou porážku. Byl to lepší pocit, přinejmenším v tom, že jsem si mohl naplno užít povolební smutek s blízkými, kteří v drtivé většině volili stejně jako já. Ale o pocity zase tak nejde.

Je třeba překonávat rozdělení, mluvit s těmi na druhé straně. Foto YogaAndrini

Co si z porážky vzít, aby mohla být v budoucnosti, blízké či vzdálenější, zdrojem inspirace a síly pro vítězství? Někdo se zaměří na kritiku vlastního kandidáta, způsobu vedení jeho kampaně, obsahu a formy jeho vystupování. To je nesporně potřeba a je dobře, že už záhy po volbách se objevují promyšlené rozbory tohoto druhu. Je důležité, aby tato diskuse, která začala vlastně už před volbami, pokračovala.

Rozhodl jsem se na to jít trochu jinak, a sice zamyslet se nad tím, jak jsem obstál jako volič. Zformuloval jsem si několik otázek. Rozhodl jsem na základě skutečně poctivého přemýšlení? Poté, co jsem se rozhodl, stál jsem si za svým rozhodnutím a dokázal jsem pro svého kandidáta něco udělat? Udržel jsem si i po rozhodnutí kritický pohled, nestal jsem se fanatikem své strany? Zůstal jsem spravedlivý, měřil jsem stejně svému kandidátovi i tomu druhému? Dokázal jsem odsoudit, když bylo něco nefér, na jedné i na druhé straně?

A otázka asi nejdůležitější zní takto: zajímal jsem se o ty, kteří volili jinak, o jejich důvody, motivy, názory? Našel jsem si čas s nimi diskutovat, byl jsem v tom aktivní? Nepřistupoval jsem k nim z pozice nadřazenosti? Necpal jsem jim hned od začátku vlastní názor bez ohledu na to, co si myslí oni? A na druhé straně — dokázal jsem si za svým názorem v těch diskusích stát? Nedával jsem si za ty otázky známky, asi by nebyly moc dobré, i když jsem se docela snažil. Ale ty otázky bych si chtěl ponechat, budou se ještě hodit.

Jedno bylo před prezidentskými volbami předem jisté. Ať už dopadnou jakkoli, bude se zase mluvit o rozdělené zemi. O tom, že tu jsou dvě poloviny, tentokrát skutečně téměř stejně velké (pomineme-li trvalou mlčící třetinu nevoličů), dvě poloviny politicky aktivních občanů, které se liší v tom a v tom a v tom. Budou se hledat rozdíly dané místem bydliště, vzděláním, výší platu, věkem a tak dále. O tom všem se skutečně hodně píše a mluví. Tentokrát ale naštěstí víc i o tom, že je třeba překonávat toto rozdělení, mluvit s těmi „na druhé straně“, poznávat je. Zůstat přáteli.

Vlastně to ani jinak nejde. Ačkoli to podle mnoha povolebních úvah tak nevypadá, Zemanovi voliči nejsou jen obyvatelé od Prahy značně odlehlých oblastí, ale mnoho jich žije dokonce i v hlavním městě. Jak vím z vlastní zkušenosti i ze zkušeností jiných lidí, odlišně letos volili nejbližší příbuzní, blízcí spolupracovníci, přátelé. Budou i nadále spolu žít, pracovat, zajímat se společně o různé věci, jež je na rozdíl od volby spojují. Je možné, že se už o politice bavit nebudou, ale je také možné, že se naopak někam posunou, lépe si porozumí a budou i lépe a do větší hloubky chápat vlastní politické preference. Je to podle mě jediná možnost, jak se dostal někam dál.

I když to není vůbec snadné. I ze svých chabých pokusů o dialog s „těmi druhými“ jsem si odnesl jasné poučení o tom, že to není nic jednoduchého. Objeví se rozdíly v pohledu na svět, které se nedají snadno přejít. Dají se ovšem pochopit, ale je to námaha a ne vždy se to povede. Objeví se hodně jiné způsoby porozumění téže skutečnosti, což je matoucí a obtížně přijatelné. Pak přijde pokušení tuhle snahu vzdát a stáhnout se do své, stejně naladěné a útěšné bubliny. Zatím jsem to nevzdal. Ostatně i ve vlastní bublině se člověk občas jen diví některým názorům druhých a jen obtížně je chápe.

Pomohlo mi, když mi došlo, že nemusím názory toho druhého jednoduše přijmout, stejně jako je nemusím šmahem odmítnout. Můžu zůstat sám sebou, stát si za svým, a nemusím přitom považovat někoho, kdo to má jinak, za nepřítele. Když se k němu přibližuji s respektem, můžu si dovolit nesouhlas, nemusím se podbízet a tvářit se, že s ním vlastně souhlasím, když tomu tak není. Zjistil jsem, že je mi cizí někoho přesvědčovat. Co je ale pro mě důležité, je pokusit se lépe porozumět, a nabídnout tuto možnost hledání druhému, pokud o ni bude stát.

Tak tedy můj kandidát prohrál. Uvědomil jsem si, že jako skutečně poražený bych si připadal jenom tehdy, kdybych se nepokusil proti rozdělení, vzájemnému nepochopení a odcizování něco udělat. Kdybych zlomil hůl nad možností dospět k porozumění. A také tehdy, kdybych kvůli volebnímu úspěchu obětoval ohleduplnost k druhým a začal se chovat jako zaslepený fanatik jistý si vlastní pravdou. Ale také tehdy, kdybych neměl nic, za co bych se mohl postavit a co bych při všem potřebném hledání mohl obhajovat.

    Diskuse (134 příspěvků)
    JK
    Jiří Karen
    January 31, 2018 v 15.51
    Pronaslouchat se kam přesně?
    Jestli náhodou ten princip neustálého naslouchání a chápání voličů Miloše Zemana není nějaký levicově-liberální fetiš. Sám jsem pokorně a pozorně naslouchal řadě voličů Miloše Zemana, aniž bych je nějak ponižoval. Řádně jsem se sebedisciplinoval.

    Dozvěděl jsem se

    - Putin je velký silný vůdce. Toho musíme následovat. Nevadí, že vraždí novináře. Zaslouží si to.
    - Severní Korea má právo na jaderné bomby. Musí se bránit.
    - je třeba silného vůdce, aby si lidé nevymýšleli furt nějaká práva
    - lidi je třeba postavit do latě
    - Zeman je silný a rázný prezident, ten nás bílé ochrání před negerskými hordami apod.

    Pokorně jsem naslouchal, osmdesátkrát jsem si dal pozor, abych náhodou spoludiskutující nepodráždil nějakým příliš intelektuálně povýšeným nesouhlasným názorem. Hřejivě jsem se usmál, odvětil jsem, že nesouhlasím, ale že každý máme nějaký názor a že to je krásné a šel jsem pryč.

    Zabojoval jsem úspěšně proti nenaslouchání a neporozumění?

    Mají se levicově smýšlející stát psychoterapeuty frustrovaného lidu?

    A co třeba ten kameraman, který dostal od členů zemanova štábu pěstí? Také by měl zapracovat na svém naslouchání? (Mám dojem, že na jeho naslouchání spíše zapracovala pěst útočníka.)

    Nevím....
    Eva Hájková, penzistka
    January 31, 2018 v 18.11
    Má se mluvit s lidmi?
    S některými se mluvit dá, s jinými ne. Když je totiž člověk pod vlivem ideologie či konspirační teorie, je to jako by měl hlavu strčenou v nějaké mlhovině. Žádné argumenty neuzná. V takovém případě je lepší nemluvit o politice, popřípadě se úplně člověku vyhnout, když je agresivní. Ale nezlobit se na něj nebo mu nenadávat. Nedá se přece říct, že by všichni Zemanovi či Babišovi voliči byli nějak nebezpeční.
    K těm ideologiím můžu říct akorát to, že mi kolikrát vstávají vlasy na hlavě hrůzou, čemu všemu to dnes lidé věří. Jak o minulosti, tak o současném světě. Těžko se s tím dá co dělat. Internet přinesl jak veliký pokrok, tak zároveň strašný úpadek. Dříve měla levice (i jiné strany) svůj výklad světa. Dnes v době úplného vítězství liberalismu se to bere tak, že je každého věc, čemu bude věřit, jaké teorie si nacpe do hlavy. Takže to vypadá, jak to vypadá.
    Z toho důvodu si nemyslím, že je nutné o tom s lidmi mluvit, pokud nechtějí, nebo pokud si na to netroufáme. Podle mého názoru bychom se ale měli zabývat budoucností – co s tím dělat, pokud sociální spravedlnost v epoše kapitalismu bude dál upadat? Vymýšlet vize, připravovat se na to, že bude hůř, a vymýšlet, co potom dělat v krizových situacích...
    A taky není dobré si myslet toto: já přece naprosto nejsem pod vlivem žádné ideologie. Já přece znám úplnou pravdu! Každý by si měl být vědom, že sám zná jen částečnou pravdu.
    Podle mého názoru je škoda, že došlo k roztržce levicové inteligence. S lidmi, jako je Švihlíková, se přece kdysi mluvit dalo. Proč teď ne? Je to škoda, mohli jsme se na budoucnost připravovat společně. Ale teď se myslím zlobí. Nedávno jsem od ní četla v Argumentu:
    „Sjednocování“ realisticky odkládám (a nepovažuji ho ani za zdravé, upřímně řečeno). Stačilo by mi, kdybychom v následných letech neposlouchali ze všech médií denně a neustále, jak jsou voliči Miloše Zemana burani, pitomci, fašisti, nacisti a vůbec taková lůza, která by neměla mít volební právo. To totiž bude skutečná lekce z demokracie.“
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    January 31, 2018 v 18.38
    Jo tak ona se nám Švihlíková zlobí?
    Chudáček. Ale pročpak, když patří k vítěznému zemanovskému establišmentu? A lže znovu znovu a znovu. Dobře ví, že naopak lidé jako oni teď budou mít ještě více do všech médií dveře otevřené. A to nejenom do těch, která Zemanovi voliči nejvíce sledují, tedy do TV Barrandov, Prima, Nova, Rádio Impuls. Dobře ví, že ona a její soudruzi teď budou mít ještě více dveře otevřené i do veřejnoprávních médií, a že naopak my poražení se oprávněně obáváme o zachování jejich objektivity, nezávislosti a veřejnoprávnosti.

    Takže ona se nám soudružka Švihlíková zlobí. Tak to je teda skutečně gól.
    JK
    Jiří Karen
    January 31, 2018 v 21.38
    S kapitalismem vylít i lidská práva?
    Pro mě popravdě bylo "obrácení" Jana Kellera a Ilony Švihlíkové velkým zklamáním a docela i šokem. Oba byli pro mě svým způsobem inspirující osobnosti, oba brilantní intelektuálové, psali klíčová díla české levice, byli v čele aktivismu...a najednou...těžko říct. Jan Keller je v tom národně socialistickém autoritářském posunu podle mě o hodně dál.

    Popravdě tomu vůbec nerozumím. Vysvětluji si to tak, že ona "konzervativní levice" ve své zahořklosti a frustraci vylila z vaničky korporátního kapitalismu ovládaného globálními elitami i dítě lidských práv a liberálních hodnot.

    Ale levice nemůže existovat bez univerzality lidských práv.
    JK
    Jiří Karen
    January 31, 2018 v 21.42
    Myšlenka VS zneužití
    Prostě stejně jako není dobré zavrhnout ideál komunismu v důsledku autoritářských režimů komunistických stran, tak bychom neměli zavrhnout lidská práva jenom proto, že je pokrytecky rétoricky zneužívají elity kapitalismu.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    January 31, 2018 v 22.27
    Kam se pronaslouchat?
    Já mám trochu jiné zkušenosti, od "těch druhých" jsem se dozvěděl různorodé věci, ne pouze to o čem píšete. Někdy jsem s nimi nesouhlasil, jindy zase musel souhlasit. Zjistil jsem, že to není jednolitá masa něčím oblbnutá.

    Takže pokud se k něčemu "pronaslouchat" - velice hezký výraz! - tak za mě k větší trpělivosti a nadhledu. Jinak bych podle Vašeho popisu, pane Karene, řekl, že jste opravdu proti nenaslouchání a neporozumění zabojoval.

    A napadá mě k tomu, že terapii bychom asi potřebovali všichni, v obou polovinách, protože někdy se nestačím divit nad některými projevy a reakcemi na té "naší" neboli "slušné" straně. Skutečně se mi mnohdy zdálo, že skoro věcněji a slušněji reagují někteří voliči Zemana než někteří jejich odpůrci.
    Eva Hájková, penzistka
    February 1, 2018 v 0.17
    Ideologie nemusí znamenat "oblbnutí" . Tak to nebylo myšleno, když jsem napsala že mají hlavu jakoby v mlze. Člověk si jen může přednostně všímat těch či oněch fakt a poskládat si z nich dohromady úplně jiný obraz.. Všichni jsme koneckonců, aspoň částečně, pod vlivem různých ideologií či "bublin". Někdy ani konspirační teorie nejsou postaveny jenom na lžích. Ale tím, jak je člověk zvyklý vnímat věci jinak, tak jimi bývá někdy šokován.
    Někteří voliči Drahoše bývají také velmi zaslepení. Slyšela jsem, jak jedna paní řekla, že kdyby volila Zemana, tak by ji doma, kde všichni volí Drahoše, vyobcovali. Chvála Bohu, že takoví nejsme.
    Eva Hájková, penzistka
    February 1, 2018 v 0.27
    A k té Švihlíkové: Problém je v tom, že my chceme spolupracovat jenom s tím, kdo má na všechno úplně stejný pohled jako my.
    Nemusíme se přece vzdávat svého názoru, abychom mohli spolupracovat s někým, kdo má jiný. Věci, na které s ním hodláme spolupracovat, se ten jeho názor, s nímž nesouhlasíme, nemusí týkat. Jenže my, místo abychom hledali, co nás spojuje, hledáme, co nás rozděluje, abychom se mohli od něj distancovat.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    February 1, 2018 v 5.3
    Spolupracujme tedy s Okamurou
    Hledejme, co máme společné, ne, co nás rozděluje. Spolupracujme s Konvičkou, spolupracujme s kýmkoliv nás napadne, hledejme, co máme společné, ne, co nás rozděluje (s výjimkou nenáviděného Kalouska, samozřejmě, že).

    Spolupracujme se všemi bez ohledu na jakékoliv jejich názory na cokoliv. Ale samozřejmě také bez ohledu na jejich majetek, bez ohledu na to, jak k němu přišli atd. - doufám, že souhlasíte, paní Hájková.

    Spolupracujme zkrátka všichni navzájem, bez ohledu na cokoliv, hledejme co máme společného, ne co nás rozděluje. Vůbec nic nehraje roli.

    Tedy jak říkám, samozřejmě s výjimkou Kalouska, to se rozumí samo sebou.

    P.S. Víte, co je děsné? Že ani ten Okamura, ani ten Konvička nejsou v dnešním Česku dostatečně odstrašujícími a jasně absurdními příklady, ze kterých by bylo zřejmé, že dovádím vaši argumentaci ad absurdum. Jak Okamura, tak Konvička totiž se Zemanem stáli a společně zpívali na jednom podiu, a Okamura je zřejmě jedním z vážných kandidátů na příštího prezidenta.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    February 1, 2018 v 5.30
    Je tady jeden problém, pane Outrato
    Pan prezident Zeman, kolem jehož vítězných voličů jsme my poražení povinni chodit po špičkách, projevovat jim veškerou úctu a respekt, a úzkostlivě dbát na to, abychom se jich náhodou nějak nedotkli, ve svém opileckém povolebním rauši veřejně řekl, že pražská kavárna má držet hubu. A pražská kavárna, jak známo, to jsou všichni, kdo volili Drahoše. Neboť volba znovu ukázala odtrženost Prahy od zbytku republiky, jak nám také vysvětlil.

    Jsou zde nějací Zemanovi voliči, kteří by na to rázně zareagovali a řekli "Tak počkat! Moment! K tomu jsme vám mandát nedali, abyste veřejně urážel voliče svého protikandidáta, a abyste jim veřejně vyhrožoval. Omluvte se, pane prezidenta, a vemte tato slova zpět. My, vaši voliči, to od vás žádáme!"

    Zaznamenal jste nějaké takové hlasy od Zemanových voličů, pane Outrato? Ovšem veřejné a dostatečně slyšitelné - soukromé mezi čtyřma očima mě nezajímají.

    P.S. Na vaše předvídatelné povolební moralizování "do vlastních řad", které bylo tak jisté jako v kostele "Amen", jsem se opravdu těšil.
    + Další komentáře