Radek Batelka se v komentáři z 23. listopadu opět po čase v Deníku Referendum vyslovil kriticky vůči Janu Kellerovi a jeho komentářům v Právu. Vycházejí zde mimo jiné ve čtvrtek, kdy si ho předplácím kvůli Salónu, a už se mi je ani číst nechce, jak jsou stereotypní. Ale nedá mi to, nakonec.

Nebaví mě, jak je Kellerova komentátorská textura poslední dobou seštrikovaná z neustále stejných barev a  jediného vzoru. Zaujal stanovisko, které zásadně ironicky označuje chybná řešení a špatná rozhodnutí, popřípadě bludné cesty jednání zejména Evropského parlamentu, jehož je poslancem za ČSSD, a je tudíž přímo u zdroje.

Jenomže z těch komentářů se člověk nic nedozví, kromě té ironie. Jasně, migrační politika EU se proviňuje na sociálně slabých Evropanech, to jsme se dočetli mnohokrát, ale od intelektuála Kellerova formátu bych očekávala, že ve svém komentáři taky předloží alespoň vhled do toho, jak (a zda) se v EP diskutuje o alternativním řešení. Protože tím, že přestaneme přijímat (nebo tedy západní Evropa přestane, my to přece neděláme) uprchlíky, se jejich příliv a tlak na hranice EU nezmenší.

↗

Komentátorská textura seštrikovaná z neustále stejných barev a jednoho vzoru. Foto archiv DR

Zajímalo by mě, jak se při jednání vyjadřují představitelé Itálie, Řecka, Španělska a Portugalska, kteří to mají takříkajíc z první ruky — ale třeba také Irska: o tom však Jan Keller nepíše nic. Kdyby už jednou řekl tvrdé slovo v tom smyslu, že se při jednáních připojuje k těm, kteří trvají na tom, že to prostě musíme striktně zastavit, na hranicích střílet a příchozí zavírat do koncentráků, a že až si to doma řeknou, rozmyslí si, jestli chtějí něco takového riskovat, bylo by to hnusné, ale aspoň poctivé — politická korektnost stranou, že. Ale on nic nenavrhuje, jen obratně vyšije komentář tak, že si stanoví kompoziční figuru paradoxu a vyplní ji sarkasmem. Zajímalo by mě někdy, na čem jako europoslanec pracuje, čeho se účastní a jaké to má výsledky — ale to jsem se nikdy nedozvěděla (výjimkou je transatlantická obchodní dohoda).

Pro mě se Jan Keller dostal do stejné pozice jako v Lidových novinách Jan Rejžek: ze samé zahleděnosti do vlastní břitkosti a kritického postoje píše nedůvěryhodné texty, které už ani nejsou vtipné. Připomínají mi někdejší pořad televize Nova Na vlastní oči, kde taky vždycky Radek John a jeho team ukázali nějaký hrozný, nehorázný čin proti slušnému soužití a skončili u toho; už jsme se nikdy nedozvěděli, zda se našlo řešení, kdo je našel a jaké. Že se tím vráží klín nenávisti a negativismu do společnosti, mi bylo jasné už tenkrát — a že se na tom sbírají procenta sledovanosti taky.

Pokud jde o to, zda se naše západní evropská kultura rozplyne v přívalu imigrantů, chovám přesvědčení, že to záleží na nás. Pokud nebudeme sami dostatečně pěstovat kulturu vlastní, nepomůže nic.

V německém soft-krimi seriálu Policie Hamburg vystupuje i policista tureckého původu. Ten jednou vypráví kolegovi, jak skládal zkoušku, na jejímž základě měl dostat státní občanství SRN, a že jednou z otázek bylo, kdo je autorem slov německé státní hymny. Žádný z rodilých Němců mezi policisty to neví (nedivím se, není to moc důležitá vědomost), ale každý žadatel o občanství to vědět musí. Proč vlastně tolik odlišujeme dva směry kulturního proudu — jsme rádi, když si mezi námi žijící jiná etnika přisvojují naše zvyky a kulturní odkaz, ba trváme na tom, ale nejsme rádi (nebo alespoň Jan Keller není rád), když si my, rodilí etnicky čistí příslušníci evropských národů přisvojujeme návyky a kulturní odkaz cizinců, kteří k nám přijdou?

Myslím, že bylo řečeno už mnohokrát a celkem srozumitelně, že se stala chyba v tom, že se obyvatelům mimoevropských kultur věnovala malá pozornost, že se dopustilo, aby vznikly enklávy, obývané jen jimi, že máme dluhy v procesu vzdělávání i zaměstnávání. Víme, i díky sociologům jako Jan Keller, co je třeba napravit, a řekla bych, že je dost promyšlených způsobů, jak na to. Dál je to otázka politické podpory, a ta se musí rozhodnout mezi vstřícným, pozitivním přístupem (při zachování potřebné přísnosti a důslednosti) nebo odmítavým, represivním postojem (při zachování základní humanity). Oboje má své důsledky.

V dichotomii, kterou uvádí v diskusi pod článkem Radka Batelky pan Nushart, tedy „myslet to s bližním dobře“ a „mít pravdu při řešení problémů světa“, stojí Jan Keller podle mého názoru na straně těch, kteří se domnívají mít pravdu při řešení problémů světa: ostatně má na to vzdělání i praxi. Jeho postoje ovšem, řekla bych, vyplývají také z jeho povahy, která je v zásadě negativistická a nelaskavá. Protože poukazovat na problémy EU a jejich komplikované řešení lze i méně jízlivým a vlastně odtažitým způsobem, v jehož podtextu bohužel čtu „já vám jen říkám, jak to je, a vy už si s tím dělejte, co chcete.“