Souhlasím, že Keller by měl být v kritice, o které se domnívá, že je objektivní a vědecká, také více konstruktivní. Že by měl naznačit, co tedy dělat s uprchlíky, kteří hromadně umírají při snaze proniknout do Evropy. Souhlasím i s tím, že Kellerova povaha je možná negativistická a nelaskavá. Ale také je pravda, že ty jeho špatné povahové vlastnosti budou ještě utvrzeny a prohloubeny tím, jak se o něm píše, popřípadě jak ho někteří lidé považují za zrádce levice, za člověka, který s levicí nemá nic společného apod.
Viz třeba názor Ilony Švihlíkové , která se Kellera zastává (http://casopisargument.cz/2017/11/03/lid-zklamal-a-ztratil-duveru-elit/)
Je jasné, že liberální levici se může naopak zdát, že Keller a Švihlíková nadávají zase jim, popřípadě že jsou nenávistní.
Ale co kdybychom všichni nechali emoce stranou a pokusili se nějak domluvit o tom, jaká je skutečná situace a jaké máme možnosti a představy o tom, co dělat, aby to bylo lepší?

Já jsem ty Kellerovy sloupky v Právu přestal sledovat už před dosti dlouhou dobou; a jen zcela výjimečně si dám ještě tu práci nahlédnout, o čem píše. A pravidelně se ujistím, že je i nadále lépe s něčím takovým (a někým takovým) vůbec neztrácet čas.

Paní Zemančíková to vystihla naprosto přesně: z dřívějšího levicového intelektuála Kellera dnes zůstala už jenom ta ironie. Anebo spíše: sarkasmus, jakožto ryze negativní forma ironie.

Ano, Keller je už jenom a pouze destruktivní, a vypadá to že on sám vůbec nemá žádný zájem vůbec se pokusit nějakým způsobem přispět k hledání pozitivních řešení.

On měl Keller už ve svých lepších dřívějších dobách - kdy ostří své žíravé ironie mířil na vyznavače restaurovaného kapitalismu - tak tedy už tehdy měl nemalé sklony k demagogii. Tedy k tomu, že leckteré objektivně existující problémy - když byly v rozporu se základním kánonem víry levice - velkoryse odsouval stranou, a neschopnost předložit vlastní řešení kašíroval právě svou břitkou ironií. Ale - právě tím že bojoval proti tehdejší dominantní a arogantní pravici, byl tento jeho boj v zásadě legitimní, a v jeho rámci byl člověk ochoten mu přehlédnout i tyto jeho úlety.

Ale od jisté doby se Keller přesunul na pozice krajně konzervativní, které lze už jenom stěží odlišit od postojů krajní pravice. Původní zdání, že p ř e c e bojuje za humanitní ideály, když bojuje za ideály levice, se rozplynulo; a nyní je vidět, že to jediné za co doopravdy bojuje jsou jeho vlastní osobní předpojatosti. Které čím dál tím méně dokáže kašírovat svým talentem k ironii.