To, čeho se vlastně Robert Pelikán dovolával u rozhovoru, jenž vyšel v týdeníku Respekt, je autorizace. Co to je? V zásadě možnost zpovídaného zasáhnout do finální verze textu. Za autorizací stojí idea, že i žurnalisté jsou jenom lidé a při přepisu a následných úpravách by mohli nevědomky zanést do rozhovoru určité chyby nebo posuny ve významu. Zpovídaný tak po dohodě s reportérem dostane text před publikací, aby jej mohl zhlédnout a upozornit na nedostatky. Problém autorizace je ale ten, že pro práci žurnalistů představuje překážku.

Na autorizaci není žádný nárok

Za prvé se redakce dostává pod tlak ve chvíli, kdy novinář slíbí připomínky zapracovat, ale zpovídaný mu je dodá na poslední chvíli, nebo dokonce uzávěrku prošvihne. Mnohem závažnější ale je, že autorizace vlastně znamená možnost zasahovat do výsledného tvaru někým jiným než novinářem, který za něj ručí. Z hlediska žurnalistické etiky je za interview osobně odpovědný redaktor, ostatně jako za všechny jím uveřejněné materiály. Tak hovoří i kodex Syndikátu novinářů ČR.

Autorizace je tedy spíše džentlmenská dohoda dvou stran, které se plně respektují. Není na ni z hlediska standardů novinářské práce žádný nárok, naopak. Nahlédneme-li například do kodexů médií veřejné služby, nacházíme ustanovení, podle nichž má redaktor právo dodatečnou autorizaci dokonce odmítnout. Rozhlas i televize tak praví v sekci „Respondenti“.

↗

Role ministra spadá do oblasti veřejného zájmu. Ministr, který upírá novinám nárok na svobodné operování s informacemi a jejich zveřejňování, evidentně nepochopil roli médií. Foto archiv DR

V kodexu České televize se přímo píše, že stanice „zásadně nepřistoupí na dodatečné podmínky nebo nátlak vztahující se k materiálu, který byl v souladu s Kodexem natočen“. Vycházíme-li z předpokladu, že etické normy médií veřejné služby jsou nejpřísnější, protože byly tvořeny pod veřejným dohledem, potom je zřejmé, že autorizace není a nesmí být nástrojem, který respondenti používají pro vylepšení svého obrazu, aby „vzali slova zpět“ nebo šikanovali médium.

Autorizace je ospravedlnitelná především v takových případech, kdy je obsah rozhovoru velmi komplikovaný, odborný a hrozí velká míra zkreslení. V běžných otázkách politických nebo v poměrně jasných dotazech typu „kdo by podle vás chtěl zlikvidovat Andreje Babiše“ (jako tomu bylo v Respektu) není předpoklad, že by novinář nepochopil adekvátně, co mu respondent říká. Možnost dodatečně ovlivnit text je tedy nevymahatelná.

Řečené nelze vzít zpět

Samozřejmě tento výklad předpokládá, že se redaktor zpovídanému představil, informoval ho o použití nahrávky a v průběhu rozhovoru mu o účelu setkání nelhal. V takové chvíli jistě nejde o umělecké dílo, na něž se autorský zákon odvolává v sekci o autorství, ale o novinářský materiál, k němuž dal respondent implicitní souhlas tím, že se k rozhovoru uvolil. Jinými slovy, Pelikán si měl dát pozor na to, co říká. Co jednou z úst vypustil, již nemůže vzít zpět. Je to plně jeho zodpovědnost, co před novinářem pronese.

Z tohoto hlediska ani nelze hovořit o nějaké možnosti podat informaci „off record“ čili „mimo záznam“, jak se u nás říká. Je to opět spíše diplomatický nástroj umožňující vytvářet jistý druh spiklenectví mezi novináři a jejich respondenty a otázka vzájemné dohody. Pouze tehdy, pokud zdroj chce zůstat v anonymitě, je redakce povinna tuto jeho žádost vyplnit. Samotné zveřejnění informace kodex upravuje jen tak, že ji novinář nesmí používat ve svůj prospěch a musí být ověřená a pravdivá.

Z hlediska novinářské etiky je tedy situace velmi jasná. V neprospěch Respektu by ale mohla působit ještě otázka, zda zveřejněním výpovědi nenastane Robertu Pelikánovi nebo jiným subjektům neadekvátní újma, škoda. Kodex vyžaduje, aby novinář respektoval soukromí osob a nedostával svojí činností dotčené osoby do „nesnází nebo osobní tísně“. Média nemají právo manipulovat lidem s životy. Jejich role ve společnosti je jiná — realizují právo na svobodu informací a svobodu projevu. Nesmí působit jako lynč, lidový soud nebo perverzní voyer.

V ohnisku veřejného zájmu

V mediální etice ale takové ustanovení vždy přebíjí magický pojem: veřejný zájem. To znamená, že jakékoliv pravidlo o ochraně soukromí může být opuštěno, jestliže si to žádá zájem vyšší, celospolečenský. Tím není myšleno, že společnost má právo lidem libovolně vstupovat do soukromí. Opět se musíme vrátit k roli médií v demokratické společnosti. Ta jsou přímo svázána s ústavním fundamentem, s lidskými právy. Novinář je garantem a ochráncem práva na informace a strážcem svobody projevu. Je tím, kdo hlídá (watchdog) demokracii, má být zástupcem nadosobního a nadpolitického systému, v němž jsou si lidé rovni, jsou svobodní a požívají důstojnosti.

Specifické role ve společnosti ovlivňují zásadním způsobem životy ostatních. Politici mezi ně, stejně jako velkopodnikatelé, znečišťovatelé životního prostředí nebo třeba úředníci patří. Jestliže je člověk ministrem spravedlnosti, prezidentem nebo šéfem některé z velkých firem, jsou ty segmenty jeho života, které ovlivňují společnost, v ohnisku veřejného zájmu. A tak má novinář právo vstoupit do jeho soukromí tehdy, pokud je zde podezření, že by nezveřejněním informace vznikla společnosti škoda.

Kodex tak i říká, že ustanovení o osobní tísni se netýká situací „veřejného zájmu“. Co je větším veřejným zájmem než nárok na informace o korupci, podvodu ve vrcholné politice, pochybných aktivitách potenciálního vítěze voleb? Etická norma by neospravedlnila zveřejnění ministrova intimního telefonátu. Standardy novinářské práce ale stojí za novinářem, jenž publikuje i přes odpor respondenta rozhovor o trestním stíhání předsedy významné politické strany, který spolu při plném vědomí vedli.

Svoboda médií je pro demokracii nezbytná

Pokud kdokoliv, jehož profese spadá do oblasti veřejného zájmu, upírá novinám nárok na svobodné operování s informacemi a jejich zveřejňování, dokládá tím, že nepochopil roli médií. Popírá jejich nezávislost a ústřední význam pro demokratickou diskusi. Není divu, že tak činí zástupce strany, která je díky mediální akvizici Agrofertu spojena s významnými tituly na českém trhu.

Nemylme se ale. Tato nemoc není diagnózou pouze politiků z ANO. Stačí si vzpomenout, pod jakým tlakem se nachází pravidelně Český rozhlas a Česká televize a jak se mnozí poslanci napříč politickým spektrem třesou na šanci zkrátit těmto institucím provaz. Je bídou české veřejnosti, že jí tohle harašení řetězy nevadí. Od slov je snadná cesta k činům, jak vidíme v sousedním Polsku. A bez svobody médií není demokratická společnost možná.