Snížení počtu zákonodárců — nejde o úspory, ale o útok na systém

Vladimír Hanáček

Andrej Babiš by rád snížil počet poslanců a zrušil Senát. Nejedná se o vylepšení demokratického systému, ale o snahu kumulovat moc do rukou malého počtu aktérů.

Andrej Babiš představil v publikaci O čem sním svou vizi budoucího směřování České republiky, a to včetně nastavení klíčových ústavních institucí. V něm navrhuje jednak posílení pozice vlády vůči parlamentu, ale především pak snížení počtu poslanců a v neposlední řadě úplně zrušení horní komory — Senátu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jakkoliv je tato představa prezentována širší veřejnosti jako nevídaně vizionářská, nejde o nic mimořádného. Podobná sdělení periodicky zaznívají z úst nejrůznějších politických outsiderů již přes dvacet let. Co je však nového je skutečnost, že nyní zaznívají takové úvahy z úst člověka, jenž za několik měsíců může usednout v premiérském křesle, a navíc s bezprecedentně silným mandátem. Proto je potřeba věnovat těmto úvahám pozornost.

Demokracie něco stojí

Nejtradičnější argument zaznívající z úst zastánců podobných vizí (i v řadách široké veřejnosti) je, že systém postavený na působnosti parlamentu s 281 zákonodárci je příliš drahý. Každý si tedy v první řadě představí výši poslaneckých a senátorských platů, náhrad a provozních nákladů činnosti komor.

Pozoruhodné je, že původci podobných výroků obvykle zároveň požadují zavádění prvků přímé demokracie, hlavně institut všeobecného referenda. Nikdo se pak nikdy nenamáhal vyčíslením možných nákladů na realizaci takových všelidových hlasování v nějakém významnějším rozsahu, například minimálně čtyřikrát, pětkrát do roka.

Bylo by zajímavé nějaké srovnání výše možných nákladů na realizaci takových referend s prostředky alokovaných v příslušných rozpočtových kapitolách na činnost obou komor Parlamentu. Podobná otázka však nositele zmíněných myšlenek netrápí, poněvadž „hlas lidu, hlas Boží“ a zastupitelská demokracie je naopak obvykle asociována jako „živení politických darmošlapů“...

Jakmile se začne vést debata na této úrovni, je jakákoliv hodnotová motivace do ní zasahovat bezpředmětná. Demokracie je obecně sázkou na to, že i při vědomí lidské omylnosti je většina občanů „příčetných“, a každý, kdo si přeje její udržení, by měl brát v potaz především skutečnost, že v případě většinové vůle demokracii zrušit se podobnému záměru nedá zabránit ani skrze zastupitelské instituce.

Smyslem jejich činnosti je ale přesun moci do rukou těch, kteří za její výkon nesou přímou osobní odpovědnost (před voliči) a zároveň se omezují a kontrolují navzájem. I proto máme dvě komory Parlamentu, nikoliv pouze jednu. A takový systém brzd a protivah je pochopitelně finančně dražší než koncentrace moci do rukou jednoho „suveréna“.

Nejde o peníze, ale o moc

Důležité totiž je, že poukaz na finanční náročnost udržitelnosti dvoukomorového parlamentu a jeho personální obsazení ve stávajícím počtu jsou argumenty zcela zástupné. Skutečným záměrem autorů těchto úvah je ve skutečnosti významné institucionální zjednodušení právě s ohledem na vyšší míru kumulace moci do rukou menšího počtu aktérů, kteří by jí tak mohli snáze využívat.

Český volební systém do Poslanecké sněmovny umožňuje posílení nejsilnějších stran co do počtu mandátů a za určitých okolností je pravděpodobná i jednobarevná většina nejsilnější strany. V Polsku, kde je aplikován téměř stejný volební systém, postavený na zhruba stejně velkých volebních obvodech (ohledně počtu volených míst) i přepočtu hlasů na mandáty podle tzv. D'Hondtova dělitele, dosáhla vítězná strana PiS v posledních volbách do Sejmu v roce 2015 výsledku, kdy se ziskem 37,6 procent hlasů obsadila 232 mandátů z celkových 460.

Podobný cíl mají i některé české strany a pokud jsou tyto strany vedeny lídry, kteří si je vytvořili jako politické divize svých obchodních společností a ovládají je rukou tvrdých byznysmenů, nemilosrdně vyhazujících kohokoliv, kdo by se jejich vůli odmítal podvolit, je podobná vize navýsost lákavá.

Ovládat však více než sto „vlastních“ poslanců je i pro takové lídry daleko náročnější, než kdyby k jednobarevné většině potřebovali například maximálně jednapadesát lidí. Obecně platí, že čím více jedinců, tím větší pravděpodobnost, že se objeví někdo, kdo se podobnému stylu řízení začne vzpouzet a odmítne se jim podřizovat.

Potřebný systém demokratických brzd a protivah je pochopitelně finančně dražší než koncentrace moci do rukou jednoho „suveréna“. Repro DR

Pokud takový stav nezachrání někteří jiní poslanci dalších stran, kteří naopak politickému podnikateli tohoto typu svou podporu nabídnou, nastává pro něj z hlediska mocenských ambicí velký problém. Koncentrovat moc znamená nejen ustavit ústředního nejvyššího „cara“, jenž tuto moc jímá, ale také pokud možno získanou moc institucionálně nerozptylovat, neboť instiucionální dělba moci předpokládá hledání kolektivní vůle, což je ambice autokratickým vůdcům zcela cizí.

Druhá komora překáží

V již zmíněném Polsku fungují také dvě komory parlamentu. Problém s tou horní, tedy polským Senátem, však spočívá ve faktu, že je z hlediska způsobu a také termínu svého obsazení téměř nadbytečná. Polský Senát je volen ve stejném termínu jako Sejm a navíc pouze jednokolovým většinovým systémem, který má významně majoritární účinky. PiS se před dvěma lety podařil dosud nebývalý husarský kousek, kdy získala v jeden den většinu v obou komorách polského parlamentu.

V českém případě je podobný scénář méně pravděpodobný a hůře dosažitelný, poněvadž odlišný termín voleb do Senátu, jeho dílčí třetinová obměna po dvou letech, jakož i aplikace většinového dvoukolového systému znesnadňuje případnému nejsilnějšímu aktérovi v Poslanecké sněmovně zisk většiny (neřkuli ústavní) i v Senátu.

Dosavadní vývoj za posledních dvacet let pak podobnou tezi víceméně potvrzuje. Přesně toto výše zmínění pretendenti svrchovaných vládců celé země dobře vědí, a proto je jim Senát trnem v oku. Překáží jim v jejich mocenském rozletu a pokud by byl navíc jejich cílem skutečně přímý útok na ústavní základy liberální demokracie, je pro ně dokonce bariérou pro uskutečnění podobného cíle.

Z toho důvodu budou neustále opakovat, že je Senát „zbytečný“ a že je třeba ho zrušit. Zrušit ho jinak než jeho faktickou sebeeliminací nelze, a pokud k tomu není politická vůle v samotné horní komoře, je Senát právě naopak onou ústavní pojistkou a garantem zachování stávajícího ústavního zřízení.

Od teorie k praxi aneb co bude po volbách

Podobné úvahy vyznívají dosti akademicky, poněvadž je rozebíráme toliko v rovině hypotetických situací, které reálně nenastaly. Jestliže se však na politické scéně objeví aktér, jenž se netají podobnými vizemi, a tento aktér může mít brzo reálnou politickou sílu leccos z toho, co slibuje, taktéž realizovat, je třeba nebrat podobná sdělení na lehkou váhu.

Proti předpokladu snahy zásadně změnit institucionální i hodnotové základy českého ústavního a politického systému v podání Babišova hnutí ANO hovoří jeho dosavadní politická činnost, kdy se coby součást vládní koalice víceméně podílí na rozhodnutích, které jsou v zásadě systémově konformní. Netřeba však dlouze pochybovat, že podobná praxe Andreji Babišovi v mnoha směrem nevyhovuje a nejradši by jí změnil. Respektive mu vyhovuje jen do té míry, do jaké je pro jeho mocenské ambice v politické i ekonomické oblasti výhodná. V případě, že výhodnou být přestane, je nasnadě ambice učinit zásadní změnu.

Ve Financial Times nedávno vyšel článek, že „Česko je jedny volby od konce liberální demokracie“. Řekněme si upřímně, že podobná teze nereflektuje primárně dominantní pozici Babišova hnutí ve volebních modelech, ale především relační dimenzi stranických vztahů, tedy pravděpodobnost ochoty hnutí ANO podepřít svou mocenskou pozici přímým zapojením antisystémových aktérů do vládnutí, tedy těch aktérů, kteří přímo útočí na hodnotové i institucionální základy liberální demokracie. Nejbolestivější na dnešní situaci pak je, že takový scénář podléhá kromě volebních výsledků toliko úsudku jednoho člověka....

Buď jak buď, pokud by poměry v Poslanecké sněmovně čítaly po říjnových volbách takovouto konstelaci, neřkuli na úrovni ústavní většiny, zbývá jedna jediná politická pojistka institucionálního zachování stávajícího uspořádání, a tou je právě Senát. Možná že tedy v dalších letech zažijeme horké předvolební kampaně před senátními volbami, nebývale vysokou volební účast v nich a v neposlední řadě možná akceptují mnozí pochybovači, že Senát je skutečně potřeba.

    Diskuse
    DU
    July 14, 2017 v 18.41
    Senát sice stěžuje možnost nastolení autoritářského režimu,
    ale vedle populistického snížení poslanců brání i pozitivním ústavním změnám (zrušení 14 krajů, úprava pravomocí prezidenta možnost jeho odvolatelnosti referendem jako v Rakousku).

    Co psal autor v době, kdy se populisticky a nesystémově zaváděla přímá volba prezidenta bez úpravy jeho pravomocí?
    IH
    July 15, 2017 v 10.43
    Babiš, ten má pod čepicí!
    Návrhy na snížení počtu poslanců jsou čirým populismem. Lidé samozřejmě mohou být z politiky zklamaní a mohou si i přát, aby se provozovala v maximálně omezeném rozsahu. Vyjevuje se však takto nedůvěra v zastupitelskou demokracii a vlastně i ochota, kdykoliv se její podstatné části zbavit. Týká se to především celostátní politiky (o EU už ani nemluvě), neboť zdaleka tolik lidí by neslyšelo na návrhy snížit na polovinu počet zastupitelů v jeich malém městečku. Jak nepřesně by potom byly hlasy přepočítávány na mandáty! Celkově mi to přijde trochu tak, jako kdyby lidé chtěli, aby třeba (pražské) metro zastavovalo vždy jen v sudých stanicích. Že bude rychlejší...
    JS
    July 15, 2017 v 19.50
    zásadně nesouhlasím
    Už dnes ani poslanci nečtou všechny zákony, které schvalují, často jim pomáhají různí nevolení asistenti a stranické sekretariáty. U důležitých hlasování jsou nuceni držet stranickou linii. Máme poslanecké kluby, a volební systém způsobuje, že volič nemůže příliš ovlivnit, která konkrétní osoba bude poslancem.

    Přijde mi, že bychom mohli parlament nahradit cca 6 zástupci přítomných stran (kde by každý měl takovou váhu, kolik dostala strana ve volbách) a vyšlo by to v podstatě nastejno. Dost možná by to bylo i transparentnější, protože by se strany nemohly vymlouvat na stranickou disciplínu nebo poslaneckou nezávislost, podle toho, jak se jim to zrovna hodí (a že se to hodí často).

    Jinak co se týká referend, Švýcarsko má takový systém, že se hlasuje každý čtvrt rok, a světe div se, mají podobnou volební účast jako my. Samozřejmě, že se to oplatí, protože přímá demokracie podle empirických studií (nejen ze Švýcarska, ale i z USA) ušetří 10-15% rozpočtu.

    Shrnuto: Autor řeší zbytečnosti (nikdo zatím empiricky nijak neprokázal, že by měl počet poslanců na cokoli vliv), a odmítá naopak prokazatelně funkční řešení.
    DU
    July 15, 2017 v 23.8
    Rozhodování předsedy stran tu už bylo
    Za první republiky fungovala tzv. Pětka (až Sedmička), tedy předsedové všech hlavních prorepublikových stran. Ti se sešli a dohodli vše podstatné. Nebylo to v Ústavě a Československo se mohlo v roce 1938 falešně deklarovat jako poslední demokracie ve střední Evropě.
    JS
    July 16, 2017 v 7.41
    panu Ungerovi
    Jestli vám rozumím dobře, tvrdíte dvě věci:

    1. Rozhodování vámi popsaným způsobem je nedemokratické.

    Já si to, takhle od boku, nemyslím, protože mám značnou pochybnost, že je možné lidem (třeba předsedům stran) demokraticky zabránit, aby se mezi sebou dohodli. (Skoro dokonce naopak - demokracie je především o hledání dohody.)

    2. Rozhodování vámi popsaným způsobem je nějak podobné tomu, co jsem navrhoval.

    V tom můžete mít i pravdu, ale pokud pak chcete, aby váš příspěvek nebyl bezobsažný, musel byste ještě ukázat, že to, co navrhuji, se nějak klíčově (jinak než to vaše) liší od toho, co máme dnes.

    Co jsem ovšem chtěl podotknout už včera - a není to výtka jen panu Hanáčkovi - snad všechny diskuse na téma "technických" změn ústavy na mě působí totálním diletantismem. Co by nebylo diletantské? Kdyby jejich autoři dodali matematický důkaz, nebo alespoň jeho náznak, o odolnosti jejich návrhu proti koluzi určitého (malého) počtu aktérů.

    Tak se to dělá v počítačové bezpečnosti. Ale u žádného politika či politologa jsem to ještě neviděl podobnou praxi. Hlavně ale, že mají všichni názor.

    Reálně je bezpečnost ústavních systémů (snad všech na světě) v tomto směru mizivá, a většina návrhů na zlepšení se zabývá podružnostmi.

    Vezměme si konkrétní příklad. Autor píše: "V českém případě je podobný scénář méně pravděpodobný a hůře dosažitelný, poněvadž odlišný termín voleb do Senátu, jeho dílčí třetinová obměna po dvou letech, jakož i aplikace většinového dvoukolového systému znesnadňuje případnému nejsilnějšímu aktérovi v Poslanecké sněmovně zisk většiny (neřkuli ústavní) i v Senátu."

    Opravdu to něco znesnadňuje, nebo jde jen o intuitivní závěr? Já to tedy nevidím, autor nepodává důkaz, že neexistuje specifický časovací útok, který by dokázal provést něco podobného jako v Polsku. Ovšem podat důkaz neexistence je, uznávám, vesměs obtížné - autorovi nevytýkám, že ho nemá, ale že ani nevidí potřebu ho mít.

    Samozřejmě, můžete namítnout, že nevíme, co přesně znamená třeba "hůře dosažitelný scénář". Ale o tom to právě celé je - autoři různých ústavních zlepšení by se měli alespoň pokusit vypracovat formální "threat model", na kterém svůj návrh formálně verifikují. Bez toho to bude ten stejný amatérismus, jako doposud.

    (A mohl bych se zde vrátit k bodu 2 své odpovědi - musel byste mi dodat nějaký modelový útok, který je realizovatelný na mém návrhu a není realizovatelný při současném uspořádání poslanecké sněmovny.)
    V každém případě Marx by na to řekl: "Jestli v těch buržoustských parlamentech bude sedět deset poslanců nebo pět stovek, vyjde to nastejno - nakonec stejně všichni budou hájit zájmy kapitálu!"

    Takže v tom prvním případě by bylo aspoň možno ušetřit docela slušnou částku za poslanecké platy.
    MP
    July 17, 2017 v 0.49
    Pane Poláčku
    Neřekl. Zkuste si přečíst 18. Brumaire.
    JP
    July 17, 2017 v 12.26
    Systém kapitalismu a role parlamentu
    Pane Profante, dokud ty parlamenty zůstanou "buržoustskými", pak je opravdu jedno kolik tam těch "zástupců lidu" bude sedět. Tak jako tak budou dělat všichni politiku nakonec udržující v chodu právě panující systém; a to v posledku znamená systém kapitalismu.

    Jak dokonale si tento parlament přizpůsobuje své členy k obrazu svému, je vidět jak na příkladu českých (respektive "českomoravských") komunistů, tak ale třeba i německých Zelených: obě tyto strany se ve své výchozí ideji pojímají jako vůči panujícímu systému opoziční, ale v reálné politické praxi se z nich staly politické subjekty k danému systému (a danému režimu) naprosto konformní.

    Jiná situace by samozřejmě nastala, kdyby ve společnosti samé došlo k takové dynamice, která by směřovala k podstatné změně systému. Za takovýchto okolností by se samozřejmě odpovídajícím způsobem změnila i role samotného parlamentu.

    Rozhodující je uvědomit si jedno: nikdy to nebudou parlamenty, které opravdu změní dějiny. Nebo obecněji: které vůbec budou iniciovat cokoli skutečně podstatného. Tyto parlamenty nakonec vždycky jenom kopírují to, co se děje v samotných základech společnosti a její existence.

    ---------------------------------

    Mimochoderm: té iluzi že něco podstatného je možno změnit ryze parlamentární cestou, propadl až ve svých pozdních létech (už po smrti Marxe) Friedrich Engels. Bylo to v dobách kdy dělnické hnutí bylo už natolik silné a natolik organizované, že si našlo i cestu do těch parlamentů. A dozajista se jim podařilo dosáhnout určitých - v dané době opravdu významných - reforem. Takže se opravdu mohlo zdát, že postačí jít po této cestě prostě dál, a čistě silou své parlamentní většiny dělnická třída dokáže dosáhnout původního cíle komunistického hnutí - to jest osvobodit se definitivně z moci kapitálu a živelného trhu, převzít produkční prostředky do svých vlastních rukou a využívat a spravovat je ve svém vlastním zájmu.

    Dnes už je definitivně jasné: tohoto základního cíle dělnická třída prostřednictvím parlamentarismu nikdy a nikde nedosáhla. (Dokonce ani v revolučním Rusku ne, takže Lenin hned po prvním zasedání ten parlament pro jistotu rozehnal.)

    Tady se nejedná o to, jestli to bylo dobře nebo špatně; tady se jedná jenom o konstatování toho základního faktu, že prostřednictvím parlamentů - které jsou samy integrální součástí panujícího systému - nikdy není možno tento systém zrušit v jeho nejvlastnější podstatě.
    MP
    July 17, 2017 v 16.11
    Josefu Poláčkovi
    Čili shrnuto: Nemá smysl se starat o nic, protože bez odstranění kapitalismu to stejně k ničemu nebude. Zbývá dodat: Čim hůř, tím líp.

    Z marxistického hlediska nesmysl, už jen protože nejde o odstranění kapitalismu, ale soukromého vlastnictví -- a Marx s až příliš jasnozřivým pohledem pečlivě vysvětlil, že odstraněním soukromého vlastnictví není, pokud jednotlivce nahradí vlastník kolektivní (prostě raději kapitalismus než "reálně socialistické zřízení" s nomenklaturou jako kolektivním vlastníkem a naprostým zrušením rozdílu mezi mocí ekonomickou a politickou).

    Pro nás, kteří neočekáváme revoluci příští týden a rozlišujeme mezi tím, zda žijeme v hodně problematické demokracii nebo v autoritativním režimu, ten počet poslanců docela význam má. Parlament bude vždy poměrně slabou formou reprezentace, ale tím spíše ho nemá smysl oslabovat snížením poslanců na počet, ve kterém nebude možné zajistit poměrné zastoupení ve výborech atd.

    O odstranění Senátu ani nemluvě.


    Samozřejmě, v průběhu posledních přibližně třiceti let došlo k zásadní změně veřejnosti -- internet a globalizace. Ještě v půlce devadesátých let byla diskuse v českém parlamentu občas veřejnou událostí a spoluurčovala mediální obsah diskuse (např. k česko-německé deklaraci), dnes záležitost k vysílání od tří hodin ráno na ČT24. Jde ale opět o to promyslet, jak instituci parlament rekonstruovat tak, aby opět začal plnit svoji funkci vůči veřejnosti, nikoliv, jak využít jeho krize a vykastrovat ho.
    Z hlediska zásadní systémové změny, pane Profante, je právě ten současný parlament už naprosto vykastrovaný.

    Opakuji ještě jednou: v tuto chvíli se nejedná o to co je lepší či horší (zásadní systémová změna nebo víra v pokrok dílčími reformami). Jde jenom o to si uvědomit, že p o k u d by se nám jednalo opravdu o změnu zásadní, nikoli pouze kosmetickou, pak v tom celý parlament jako takový nehraje a hrát nebude žádnou roli. A tedy ani počet jeho členů.
    + Další komentáře