Česká pravice se po pádu vlády Petra Nečase a po přechodu z recese do hospodářské konjunktury přeskupuje. A věří si čím dál víc. Nejenže kritizuje levicové programy tradičně bojující s příjmovou nerovností ve společnosti jakožto „jánošíkovské“ — to by nebylo nic nového. Ale veřejně posílají důchodce místo do důchodu pracovat až do smrti, například sekat trávu a nepokrytě připravují nové zpoplatnění veřejných služeb. Hle, sociální souvislosti firemního řízení státu. Přesto má pravice podle průzkumu preferencí stále převahu.

Česká levice si donedávna nechávala vnutit falešný spor mezi xenofoby a sluníčkáři a štěpila se na tématech sociální nepřizpůsobivosti a míry vstřícnosti k migrantům. Přitom stačilo držet se nepřekročitelnosti mantinelů, za nimiž už jsou jen hlasatelé nahnědlé nenávisti a současně se vyvarovat příliš abstraktních moralismů při řešení zcela konkrétních problémů.

Nejsložitější to je při řešení otázek sociálně ekonomického charakteru. A tady by levice měla při obhajování hesel, na které útočí pravice, vzít i tužku do ruky.

Solidarita i strategie

Obhájit vlastní návrhy totiž znamená umět štědré plakátové sliby vysvětlit s náležitou ekonomickou konzistencí. Například sektorová daň z bankovních aktiv (bankovní daň) sice existuje i v některých dalších zemích, ale aby nebyla tato daň převedena do růstu poplatků či úroků musí působit na finanční sektor poměrně silný tlak. I proto by měla být zaváděna nejlépe na mezinárodní úrovni. Ale nápad na státní komerční banku, pravicovými ekology vysmívaný, paradoxně našel pochopení u Svazu průmyslu a dopravy.

Český stát by tak získal v těžké konkurenci bank vlastněných zahraničním kapitále nástroj, jak podpořit české firmy a českou průmyslovou politiku. Nejde snad jen o to, že by konkuroval cenou peněz, ale především, že by byl schopen samostatněji podporovat obrat k větší přidané hodnotě bez závislosti na rozhodování v zahraničních centrálách. S tím ale souvisí i připravenost na tvrdé konkurenční tlaky. A do konfliktů na domácím, evropském i globálním trhu mít odvahu jít.

Nestačí připomínat, že Babišovo chlubení daňovými úspěchy nemá až tak významný základ. Pokud je levicí navrhována hlubší daňová reforma, opět to chce jak odvahu, tak umění počítat. Je například zřejmé, že zavedení progresivní daně z příjmů fyzických osob není o vyfutrování rozpočtu (na to jsou výnosy z takového kroku příliš zanedbatelné). Jde o solidárnější rozdělení daňového břemene. Solidarita tady má smysl jako motivace zvýšením spravedlivosti. Rovná daň není spravedlivá, protože nerespektuje nerovnost ekonomického postavení plátců.

Dohnat se inkaso z tohoto opatření nedá, ani při rozšíření zvýšení sazeb i na střední vrstvu. A už vůbec ne řečmi, jak by se OSVČ měly vyhnat k výrobnímu pásu po boku zaměstnanců. Kdo chce řešit status živnostníků, měl by pochopit jejich rozdílné postavení oproti zaměstnancům a také fakt, že velký kapitál exploatuje jedny i druhé. Přímo donutit majitele velkých podniků k zaměstnání OSVČ nejde, i nadále budou optimalizovat náklady práce

↗

Je potřeba zdůraznit, že význam progresivní daně nespočívá ani tak ve vyfutrování rozpočtu, ale v solidárním rozdělení daňového břemene. Repro DR

Lidé s průměrným příjmem je třeba před daňovou progresí šanovat. Ale i střední vrstva je neurotizována ztrátou svého statusového postavení. Z hlediska daňových výnosů je daleko důležitější progrese u korporátní daně. Očekávanou rekcí pravice je, že větší daně pro velké firmy, zahraniční investory (ale i Andreje Babiše) prodraží jejich služby, přinutí šetřit na tvorbě pracovních míst v některých případech dokonce vyžene firmu ze země. To je třeba srozumitelně vyvrátit. A ne ještě Klondike velkých firem v České republice rozšířit propachtováním obrovských ložisek strategického lithia.

Přetřásány jsou i čísla týkající se růstu mezd. Minimální mzda je pod čtyřiceti procenty průměrného příjmu, to ale v České republice je částka, která zakládá potřebu čerpání sociálních dávek. Zvýšení znamená buď se přiblížit hodnotě padesáti procent průměrného příjmu (to má v EU jen málo zemí, třeba Slovinsko) nebo zvýšit průměrnou mzdu a tím i při zvyšování minimální mzdy udržet větší mzdové rozpětí. Pravice slibuje zvýšit čisté mzdy krácením odvodů, tím ovšem podsekne sociální pojištění. Nehořekujme, že Babiš vykrádá levici, dokažme, že kráčí v opačném směru.

Předpokladem růstu mezd v soukromém sektoru je dlouhodobý růst výkonu ekonomiky (zachování proporce růstu mezd a produktivity práce) a také vyjednávací síla zaměstnanců. Na politickém rozhodnutí jsou závislé jen tarifní platy ve veřejném sektoru. Bez silných odborů ale také silné politické levice schopné prosadit strategické změny v hospodářské politice, takový ekonomicky zdůvodnitelný růst mezd těžko prosadit. Bez toho působí jednotlivá lákadla na voliče jako soubor zbožných přání

A dodejme, že všechny firmy na takový růst mezd prostě mít nebudou. Jen silné a podporované firmy zvládnou obrat na produkci s vyšší přidanou hodnotou, s více placenou prací nebo jsou schopné nahradit drahou živou práci technologií. Otázkou pak je, zda různé lokální solidární podnikání (municipální firmy, družstva, sociální podniky) pojme náležité objemy takto uvolňovaných pracovníků. Věřit v lokalizaci celé globální ekonomiky by bylo značně naivní.

Potřeba strategického a věcného uvažování platí i pro třaskavé politikum, pro sociálně ohleduplnou důchodovou reformu. Zde udržitelnost rovnováhy na penzijním účtu znamená jednak dostatečné odvody aktuálních plátců, což souvisí s jejich mzdami a zaměstnaností: znamená to mimo jiné vůli doplácet rozdíly v průběžném financování penzí ze státního rozpočtu. Jiným řešením je jedině pokles reálné hodnoty penzí a postupná privatizace zabezpečení.

S těmito problémy se samozřejmě potýká i levice v zahraničí Je na ní znát, že s oslabením národních států oslabil i hlavní nástroj sociálního přerozdělování. A že těžko hledá recept na erozi motivů své voličské základny. Brzy uvidíme, jak si s tím poradí levice česká.