Česká pravice se po pádu vlády Petra Nečase a po přechodu z recese do hospodářské konjunktury přeskupuje. A věří si čím dál víc. Nejenže kritizuje levicové programy tradičně bojující s příjmovou nerovností ve společnosti jakožto „jánošíkovské“ — to by nebylo nic nového. Ale veřejně posílají důchodce místo do důchodu pracovat až do smrti, například sekat trávu a nepokrytě připravují nové zpoplatnění veřejných služeb. Hle, sociální souvislosti firemního řízení státu. Přesto má pravice podle průzkumu preferencí stále převahu.

Česká levice si donedávna nechávala vnutit falešný spor mezi xenofoby a sluníčkáři a štěpila se na tématech sociální nepřizpůsobivosti a míry vstřícnosti k migrantům. Přitom stačilo držet se nepřekročitelnosti mantinelů, za nimiž už jsou jen hlasatelé nahnědlé nenávisti a současně se vyvarovat příliš abstraktních moralismů při řešení zcela konkrétních problémů.

Nejsložitější to je při řešení otázek sociálně ekonomického charakteru. A tady by levice měla při obhajování hesel, na které útočí pravice, vzít i tužku do ruky.

Solidarita i strategie