Blíží se šesté výročí vražedného útoku Anderse Behringa Breivika (22. července 2011) v Oslu, kde útok měl vypadat jako atentát islamistických radikálů, a potom na ostrově Utøya, na táboře mládeže Norské dělnické strany. Tato strana vládla v Norsku po většinu poválečného období a její dlouhodobý předseda Jens Stoltenberg je v současnosti generálním tajemníkem NATO.

Útoky proti levicovým cílům a proti imigrantům se v poslední době odehrály ve Švédsku. Také byla zapálena šíitská mešita. V tomto případě útočníci, kteří v těchto dnech předstoupí před soud, patřili původně k rasistickému uskupení Nordické hnutí odporu, opustili je však, protože hnutí se odvrátilo od násilného prosazování svého programu.

V imigrační vlně z Blízkého východu a z Afriky bylo mnoho lidí, kteří byli zvyklí na archaický, patriarchální životní model orientálního venkova (model, který se vyskytuje i v některých chudých evropských zemích) a těžko se zařazují do pracovního trhu a do způsobu života rozvinuté západní společnosti. Očekávali blahobyt, ale neuvědomují si jeho souvislost s evropským typem kultury a s produktivitou práce. Osvojení nových návyků je tématem sociální práce, kterou podnikají hostitelské státy, církve a občanská uskupení ve prospěch přistěhovalců.

Spravedlnost vyzývá

Mezi migranty je pochopitelně nějaký okruh kriminálních delikventů, kteří by měli potíže i v zemích svého původu, a někteří možná prchají před trestní odpovědností. Další patří k menšinovému fundamentalistickému a fanatickému křídlu islámu. Tyto skupiny vytvářejí tak řečené „no-go zones“ (obávané oblasti zločinu v evropských městech). Z jejich okruhu pocházejí pachatelé atentátů zejména ve velkých evropských centrech (mimo jiné z poslední doby Paříž, Brusel, Londýn).

Evropské státní orgány se učí kombinovat humanitární pomoc lidem prchajícím před diktátorskými režimy, terorem a válkami s ostrou a jednoznačnou reakcí na zločiny, jichž se dopouštějí i migranti. V některých případech stačí deportace do země původu, pokud ji lze zjistit a pokud je tato země ochotna je přijmout. Jindy proběhne vyšetřování a pachatelé jsou odsouzeni a uvězněni.

U nás prakticky žádní přistěhovalci z postiženého regionu nejsou, avšak nemalá část obyvatel volá po jejich odmítání, vyhánění a po preventivních zákrocích. Někteří se dokonce domnívají, že stát tuto svou roli neplní a vytvářejí ozbrojené skupiny, které mají zasahovat proti utečencům a jež také mluví o nejvyšších trestech pro ty, kdo migrantům pomáhají, protože ti jsou podle nich vlastizrádci.

Na tuto náladu bohužel teď před sněmovními a prezidentskými volbami slyší nemálo kandidátů (mimo jiné Miloš Zeman) a politické strany, a to i ty, u kterých je tento nesnášenlivý, rasistický postoj v ostrém protikladu s jejich tradičním programovým zaměřením, tedy strany liberální a sociální. Dokonce i Strana zelených nemíní téma migrantů otevírat v předvolební kampani. Domnívá se, že jí to přidá hlasy. Ve skutečnosti jí to hlasy odebere, jak ukazují poslední statistiky. Že tímto směrem vykročila i sociální demokracie, je zvlášť smutné a podporu v ní si zaslouží menšina, která se drží humanitního programu sociálního a demokratického hnutí.

Německo, Spojené království, Francie, Belgie a severské státy vystupují, jak se sluší na rozvinuté sociální a právní demokracie, proti teroristům „barevným i bílým“, muslimům, křesťanům i ateistům, zahraničního i domácího původu. Pomáhají i trestají padni, komu padni.

V České republice je policie připravena v detenčních ústavech vystavit nelegální migranty a rovněž čekatele na rozhodnutí o politickém azylu všemožným omezením připomínajícím vězení. Nacionalistické bojůvky jsou připraveny násilně zasahovat. České soudní orgány však mlčí. Velmi váhají, mají-li zasáhnout proti zločinům z nenávisti včetně jejich přípravy a pokusů o ně, které jsou za okolností popsaných trestním zákonem rovněž trestné. Jsou váhavé v prosazování lidských práv migrantů.

Je čas projevit spravedlnost vůči pronásledovaným. Poskytnout jim nutnou pomoc, těm, kteří splňují obecně uznávané podmínky, poskytnout politický azyl a dát povolení k pobytu lidem, kteří by zaplnili mezery na pracovním trhu. Je čas projevit ostražitost proti zločincům. Pak budou marné výčitky adresované státu, že nehájí své občany. Je nutno projevit spravedlnost bez ohledu na rasu, národ, přesvědčení nebo sociální pozici. A je nejvyšší čas zastavit rasistické násilné aktivity.

Jednat spravedlivě není žádným zvláštním výkonem. Zvláštního ocenění by si zasloužily státní orgány, teprve kdyby přihlédly k myšlence významného židovského myslitele Emmanuela Lévinase (z jeho spisu, který vyšel česky jako Totalita a nekonečno, Praha: Oikoymenh, 1997): Spravedlnost mne vyzývá, abych překročil přímku spravedlnosti a konec této cesty pak už nic nemůže vyznačit. Za přímkou spravedlnosti se rozkládá nekonečná a neprozkoumaná říše dobra, jež vyžaduje všechny schopnosti každé jednotlivé přítomnosti.