Je zapotřebí si uzřejmit, že je tu ve hře hned několik různých rovin, které se navzájem protnuly v jedné jediné kauze J. Kajínka.

Za prvé je to ta nevědomá touha po porušení závazných pravidel, která je vlastní snad každému člověku. A je to touha dokonce v určitém smyslu pozitivní a legitimní; neboť vlastně veškerý progresivní vývoj sestává z toho, že se nějakým způsobem narušila do té doby platná pravidla či normy.
Pokud se jedná o samotný zákon, pak řádný a slušný občan samozřejmě v sobě tuto touhu po překračování norem vždy spolehlivě potlačí. Stejně tak jako svého času Sokrates, když svým soudcům řekl: "Považuji váš rozsudek za špatný; ale podrobím se mu, protože ještě mnohem horší by bylo zpochybnit zákon, na jehož základě byl tento rozsudek vynesen."

Druhá rovina je ovšem to, že určitý počet příslušníků každé společnosti, každé komunity v sobě nese zcela principiálně negativní, až vyloženě nenávistný vztah k okolnímu světu; a tedy i vůči všem jeho strukturám. Když například Breivik vykonal svůj masakr, našlo se pak nemalé množství jeho vyznavačů a obdivovatelů. Nejedná se tedy v tomto smyslu o fenomén ryze český.

Třetí rovina ovšem - kterou naprosto správně Matěj Senft uvádí - je to, že ve hře je vždycky i to, jak s á m s t á t - prostřednictvím jeho reprezentantů - působí navenek.

Pokud daný stát působí na stabilním, solidním, spravedlivém a morálně přesvědčivém základě, pak dozajista i to množství lidí, kteří jím budou pohrdat respektive ho nenávidět, bude podstatně menší.

A naopak: jestli dotyčný stát bude na své občany působit tak, že to vlastně není ani žádný skutečný stát, nýbrž jenom jakýsi bezduchý byrokratický moloch ovládaný zkorumpovanou třídou bezcharakterních politiků, pak je ovšem jenom přirozené, že důvěra občanů v takový stát bude rapidně klesat. A pak nakonec ani není možno se příliš podivovat, že když nemohou nalézt skutečné autority hodné respektu na nejvyšších postech svého státu, že si pak alternativní hrdiny hledají na straně opačné - u těch, kteří tomuto státu a jeho normám tím či oním způsobem vyhlásili boj.

je žádoucím a zároveň záludně pozitivním mentálním statkem.
A tak občan za své neřesti nepotrestaný tudíž nečestný čestně se kající, hledá a nachází oběť - svého pendanta.
Při pohledu na fotovýše nemohu necítit - minimálně v jednom oku - jiskru sympatie....bych upřímně dodal.

Když bulvarizující média vykreslovala Kajínka jako supermana, byli jsme o pomalu dvacet let mladší. Nerezaví nejen stará láska, ale i starý obdiv a vzpomínky na něj. Také proto mnozí lidé i pod dojmem filmu a dalších vlivných obrazů předělali Kajínka na člověka, s nímž hrozné zločiny nespojují, nýbrž touhu po svobodě. Lidé, kteří si často libují v tvrdém pojímání práva, musí přece mít Achillovu patu svéhlavé "měkkosrdcatosti". Dokáží tak sami sobě, že jsou lidští a že věci nejsou tak, jak se předpokládá. (Ale ony nebývají právě takové, jak je sugerováno médii, která empaticky nacházejí, co si lidé přejí číst a poslouchat.)

Má smůlu, že se zamotal do špatný společnosti. Ono se to vědělo už za Rakouska, když ten dobrý muž, co byl v lochu jen skrzeva loupežnou vraždu na pantátovi z Holic, nechtěl nic mít s těma politickéjma lumpama.

Takhle to, chudák, odnáší za Zemana.

p.s. Souhlasím s Petrem Uhlem, doživotní trest je absurdita. Dvacet let kriminálu je opravdu víc než dost.

Takže teď v dalším kroku zrušíme trest doživotního odnětí svobody? (Nebo to znamená, že opět zavedeme trest smrti?)

Myslím, že výměnou za dvacet let kriminálu by mnozí byli ochotni spáchat mnohé "hrdinské" činy, například povraždit desítky lidí na ostrově Utoya.

Legalizujme drogy, legalizujme kuplířství (prostituce legální je), zrušme doživotí... Co ještě?

V daném případě opravdu není rozhodující ten počet let strávených za mřížemi. V takovém Německu rozsudek "doživotí" v praxi pravidelně neznamená více než patnáct let (pokud soudem není navíc konstatována "mimořádná míra viny"). V každém případě po uplynutí této lhůty je možno začít přezkoumávat, je-li u odsouzeného už splněn účel trestu a zda sociální prognóza je příznivá; a pokud ano, je dotyčný propuštěn na svobodu.

Jinak řečeno: je docela docela dobře možné, že v Německu by Kajínek byl na svobodě dokonce ještě o pět let dříve, nežli díky Zemanově milosti.

Ale o co se jedná - a co je na celé věci tak mravně devastující - pokud by Zemanovi šlo opravdu o to napravovat případy kdy česká justice odsoudila a ve vězení drží nevinné, pak by k tomu měl dozajista celé tucty příležitostí. Jenže - tyto jiné kauzy prostě nebyly tak m e d i á l n ě z a j í m a v é jako případ Kajínek; a Zeman prostě tento mediální rozruch potřeboval jako vítanou kartu pro svou prezidentskou kampaň. A tak udělil milost vrahovi, zatímco ti skutečně nevinně odsouzení v českých věznicích ho nezajímají ani v nejmenším.

No jo, ale jak můžeme vědět, kdo je skutečně nevinně odsouzený a kdo je vrah?

Jen pro připomenutí: V USA po se zavedení testů DNA jako důkazu a po nové revizi starých procesů ukázalo, že poměrně velké množství odsouzených (popravených?) lidí bylo nevinných.