Kolik lidí věří tomu, že ČSSD může zvítězit v podzimních sněmovních volbách? A kolik tomu věří sociálních demokratů? Na víkendovém sjezdu ČSSD v Brně se určitě bude mluvit o tom, jak uspět, ale za proslovy zřejmě bude cítit rezignace. Jako by už bylo obecně přijímanou skutečností, že volby vyhraje Andrej Babiš a jeho ANO. A sjezd momentálně stále nejsilnější vládní strany na tom nemůže nic změnit.

Samozřejmě není předem dáno, jak volby dopadnou. I přes stále se opakující výsledky průzkumů, výsledky krajských voleb, přes celou řadu dalších indicií hovořících pro triumf ANO a porážku ČSSD může být volební výsledek překvapivý. Přesto je ale nepřehlédnutelné, jak rychle se u ostatních stran vžívá představa, že jediné, o co půjde, bude to, kdo nakonec „půjde s Babišem“. Taková je situace, ve které se sejde sjezd našich sociálních demokratů.

Něco uprostřed

„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. Při kterémkoli nás tak vidím díle: Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.“ Víc než sto let staré verše Viktora Dyka říkají mnoho o tom, jak působí dnešní ČSSD. Je to strana nejednotná, nečitelná, nevýrazná. Šedá a nepřitažlivá. Není vyhraněná v žádném směru, najde se v ní ode všeho něco. Nadchnout dokáže opravdu málokoho. Otrávit naopak mnohé.

Stále se opakuje situace, kdy je ČSSD při důležitých hlasováních rozdělená, nemá jednotný postoj — naposledy se to projevilo v případě zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve výsledku tím pro sebe nezíská ani jednu ze stran v tomto sporu, a vlastně nikoho, kdo má na věc trochu vyhraněnější názor. Je stále méně viditelné, že by česká sociální demokracie měla nějakou programovou páteř, něco, čím je rozpoznatelná a odlišitelná od jiných stran.

Rozplizlost se projevuje i v osobní rovině. Výměna ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera za nového předsedu pardubické krajské organizace Jana Chvojku měla zřejmě jednak posílit vnitrostranickou podporu pro Bohuslava Sobotku, jednak odstranit symbol u části straníků i občanů neoblíbených neziskovek a genderové a jiné takzvané „neomarxistické“ agendy, kterým Dienstbier byl. Jenže tím byla zároveň z vysoké politiky odejita jedna z mála výrazných tváří strany s určitým zřetelným profilem, byť ne každému se zamlouval.

Další z těch, kdo se mohli postarat o Sobotkou plánované oslovení liberálních městských voličů, státní tajemník o evropské záležitosti a premiérův dlouholetý spolupracovník Tomáš Prouza, u vědomí chybějící podpory v pražské organizaci sám na své volební angažmá rezignoval a odešel do soukromého sektoru. Zdá se, že z hlasů z levicově liberálního prostředí v těchto volbách nic nebude. Najdou se jiné skupiny, které to ve volebním zisku vynahradí?

Dá se o tom pochybovat. Řady ČSSD opustila letos v lednu i severomoravská poslankyně Pavlína Nytrová, která se v loňském roce zviditelnila výroky o tom, že homosexuálové při prosazování adopce usilují o to legalizovat sex s dětmi. Nytrovou podle jejích vlastních slov ze strany vyhnala politická korupce, kterou je strana prolezlá, a podivné praktiky na ministerstvech i na regionální úrovni.

Třebaže pro někoho může být odchod takto zaměřené političky spíš plusem, nic to nemění na hlubším problému. V ČSSD se dlouhodobě nedaří lidem v jakémkoli směru vybočujícím z průměru. V posledních letech odešlo několik výrazných starostů a komunálních politiků: Petr Kajnar v Ostravě, Petr Lachnit na Praze 5, Pavel Pikrt v Příbrami, Ctirad Mikeš v Mělníku. Kdo nebo co je z řad sociální demokracie vypudilo?

Za poslední dva roky ubyla ČSSD desetina členů. Ubylo procentuální zastoupení mladých i žen. Zaniklo sedmapadesát místních organizací. Ubývá i lidí ochotných pracovat v odborném zázemí, byť to není tak mediálně viditelné. To už se dá považovat za existenční ohrožení. Co by mohlo českou sociální demokracii zachránit před zhroucením?