Kolik lidí věří tomu, že ČSSD může zvítězit v podzimních sněmovních volbách? A kolik tomu věří sociálních demokratů? Na víkendovém sjezdu ČSSD v Brně se určitě bude mluvit o tom, jak uspět, ale za proslovy zřejmě bude cítit rezignace. Jako by už bylo obecně přijímanou skutečností, že volby vyhraje Andrej Babiš a jeho ANO. A sjezd momentálně stále nejsilnější vládní strany na tom nemůže nic změnit.

Samozřejmě není předem dáno, jak volby dopadnou. I přes stále se opakující výsledky průzkumů, výsledky krajských voleb, přes celou řadu dalších indicií hovořících pro triumf ANO a porážku ČSSD může být volební výsledek překvapivý. Přesto je ale nepřehlédnutelné, jak rychle se u ostatních stran vžívá představa, že jediné, o co půjde, bude to, kdo nakonec „půjde s Babišem“. Taková je situace, ve které se sejde sjezd našich sociálních demokratů.

Něco uprostřed

„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. Při kterémkoli nás tak vidím díle: Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.“ Víc než sto let staré verše Viktora Dyka říkají mnoho o tom, jak působí dnešní ČSSD. Je to strana nejednotná, nečitelná, nevýrazná. Šedá a nepřitažlivá. Není vyhraněná v žádném směru, najde se v ní ode všeho něco. Nadchnout dokáže opravdu málokoho. Otrávit naopak mnohé.

Stále se opakuje situace, kdy je ČSSD při důležitých hlasováních rozdělená, nemá jednotný postoj — naposledy se to projevilo v případě zákona o ochraně přírody a krajiny. Ve výsledku tím pro sebe nezíská ani jednu ze stran v tomto sporu, a vlastně nikoho, kdo má na věc trochu vyhraněnější názor. Je stále méně viditelné, že by česká sociální demokracie měla nějakou programovou páteř, něco, čím je rozpoznatelná a odlišitelná od jiných stran.

Rozplizlost se projevuje i v osobní rovině. Výměna ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera za nového předsedu pardubické krajské organizace Jana Chvojku měla zřejmě jednak posílit vnitrostranickou podporu pro Bohuslava Sobotku, jednak odstranit symbol u části straníků i občanů neoblíbených neziskovek a genderové a jiné takzvané „neomarxistické“ agendy, kterým Dienstbier byl. Jenže tím byla zároveň z vysoké politiky odejita jedna z mála výrazných tváří strany s určitým zřetelným profilem, byť ne každému se zamlouval.

Další z těch, kdo se mohli postarat o Sobotkou plánované oslovení liberálních městských voličů, státní tajemník o evropské záležitosti a premiérův dlouholetý spolupracovník Tomáš Prouza, u vědomí chybějící podpory v pražské organizaci sám na své volební angažmá rezignoval a odešel do soukromého sektoru. Zdá se, že z hlasů z levicově liberálního prostředí v těchto volbách nic nebude. Najdou se jiné skupiny, které to ve volebním zisku vynahradí?

Dá se o tom pochybovat. Řady ČSSD opustila letos v lednu i severomoravská poslankyně Pavlína Nytrová, která se v loňském roce zviditelnila výroky o tom, že homosexuálové při prosazování adopce usilují o to legalizovat sex s dětmi. Nytrovou podle jejích vlastních slov ze strany vyhnala politická korupce, kterou je strana prolezlá, a podivné praktiky na ministerstvech i na regionální úrovni.

Třebaže pro někoho může být odchod takto zaměřené političky spíš plusem, nic to nemění na hlubším problému. V ČSSD se dlouhodobě nedaří lidem v jakémkoli směru vybočujícím z průměru. V posledních letech odešlo několik výrazných starostů a komunálních politiků: Petr Kajnar v Ostravě, Petr Lachnit na Praze 5, Pavel Pikrt v Příbrami, Ctirad Mikeš v Mělníku. Kdo nebo co je z řad sociální demokracie vypudilo?

Za poslední dva roky ubyla ČSSD desetina členů. Ubylo procentuální zastoupení mladých i žen. Zaniklo sedmapadesát místních organizací. Ubývá i lidí ochotných pracovat v odborném zázemí, byť to není tak mediálně viditelné. To už se dá považovat za existenční ohrožení. Co by mohlo českou sociální demokracii zachránit před zhroucením?

Krize, kam se podíváš

Hledat cesty, jak z této krize ven, je velice obtížné, protože problémy ČSSD jsou vzájemně propojené a zacyklené. Klientelistické a korupční prostředí způsobilo už v některých krajských organizacích (nejvýrazněji na Ústecku) propad důvěry, který se těžko podaří překonat. Loňské krajské volby ale ukázaly, že ztráta důvěry je celostátní. Slabé volební výsledky působí tlak na obsazování kandidátek a tím ještě méně šancí pro nové tváře, které jsou velice potřeba.

Bohuslav Sobotka bude téměř jistě opět zvolen předsedou, stále méně jisté však je, že právě on je tím lídrem, který by dokázal ČSSD dovést k volebnímu vítězství. V tuto chvíli ale nejsou k dispozici žádné alternativy, nebo se o nich alespoň neví, a tak nic jiného než sázka na Sobotku nezbývá. Z ostatních pravděpodobných členů nového vedení má zřejmě největší šance oslovit určitý voličský segment Michaela Marksová.

Ministryně práce a sociálních věcí by měla hrát důležitou úlohu už proto, že právě sociální politika je klíčová pro to, jestli sociální demokracie bude skutečnou sociální demokracií. Jinak řečeno, sociální demokracie si nemůže dovolit být asociální a působit tak. Odvolání ministra Mládka bylo nezbytné proto, že se stal symbolem nadržování mocným a bohatým (v tomto případě telefonním operátorům) proti uživatelům — tedy všem ostatním.

↗

Zahraniční politika premiéra Sobotky a ministra zahraničí Zaorálka pokračuje v dosavadní orientaci země, bez ohledu na náklonnost části sociálních demokratů k prezidentu Zemanovi. Foto ceskatelevize.cz

Návrh progresivního zdanění se v tomto směru zdá být krokem správným směrem, patří to k běžné výbavě západoevropských sociálních demokracií a mohlo by přispět k větší programové čitelnosti. To by ale návrh musel být lépe připraven, promyšlen a propracován do detailů. Nefungující daňová kalkulačka na webu sociální demokracie se stala oprávněně zdrojem posměchu. Je pravděpodobné, že se z něčeho, co je samo o sobě logické a pro sociální demokracii jaksi samozřejmé, stane další z mnoha problémů.

V konfrontaci s Andrejem Babišem si ČSSD nesmí dovolit amatérský, neumětelský přístup. To je něco, čeho šéf ANO se svou pečlivě pěstovanou image muže činu, praktika schopného rozhýbat jakýkoli problém okamžitě využije. Strana, která slibovala zavést fungující stát a přitom nedokáže zajistit ani funkčnost aplikace na vlastním webu, má opravdu malou šanci uspět.

Podobně škodí všechny neuvážené návrhy, jako v poslední době například návrh ministra vnitra a prvního místopředsedy ČSSD Milana Chovance na zavedení práva nosit zbraň do ústavy, který kritizoval i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Nebo novela cizineckého zákona s dodatkem z pera poslance ČSSD Václava Klučky, který zásadně ztěžuje život cizinců v České republice a obsahuje pravděpodobně protiprávní opatření, která následně soudy zruší. 

Nacionální sociální demokracie?

Často se lze setkat s názorem, že se ČSSD mění v národně socialistickou, národoveckou stranu. Výstižnější je zřejmě konstatování, že česká sociální demokracie nikdy nebyla sociálnědemokratickou stranou západoevropského typu. Nebyla, protože k tomu neměla podmínky a vznikla překotným způsobem jaksi na zelené louce v hektické popřevratové době. Důležitou část nově namíchaných členů tvořili někdejší národní socialisté.

Při pohledu na oficiální politiku dnešní ČSSD se dá konstatovat, že neprosazuje izolacionistický postoj a není protievropská. Zahraniční politika premiéra Sobotky a ministra zahraničí Zaorálka pokračuje v dosavadní orientaci země, bez ohledu na náklonnost části sociálních demokratů k prezidentu Zemanovi. Ekonomické námluvy s Čínou jsou něčím, co dělají v podstatě všichni, byť samozřejmě není lhostejné, jakým způsobem si čínské firmy a na ně navázaní jedinci a skupiny u nás počínají.

U vztahu k Rusku přetrvává rozpor mezi politikou prosazovanou vedením strany a názory části členů. Dobře se to ukázalo na sporech okolo zřízení Centra terorismu a hybridních hrozeb, jehož jednou z hlavních složek je boj s ruskou propagandou na ministerstvu vnitra. Návrh vzbudil kritiku u mnohých z těch, kdo se hlásí k levici či k sociální demokracii.

Hrozba propagandistické války ze strany velmoci s dlouhodobými mocenskými zájmy ve středovýchodní Evropě, jakou Rusko zcela nepochybně je, je ale tak očividná, že i ministr Chovanec, považovaný jinak spíš za představitele „národoveckého“ směru, se tu ocitl na druhé straně barikády než ti nejzapálenější obhájci národní suverenity.

Česká sociální demokracie si nemůže dovolit izolacionistickou politiku. Koordinace v rámci visegrádské skupiny může akcentovat některé zájmy, které středoevropské země sdílejí, ale nemůže nahrazovat spolupráci v rámci Evropské unie. Německo jako zdaleka nejsilnější ekonomický partner České republiky by mělo být i klíčovým partnerem politickým. To neznamená nerozvíjet vztahy s jinými zeměmi nebo pěstovat si závislost na Německu, ale uvědomovat si, kde se dnes Česká republika reálně nachází.

Vedení ČSSD bylo kritizováno i za postoj k přijímání uprchlíků. Lze pochopit, proč mnozí zazlívali a zazlívají vládě a sociální demokracii opatrný postoj v této věci, na druhé straně by ale větší otevřenost a velkorysost měla pravděpodobně devastující vliv na volební výsledek strany. Ti, kteří nejvíce prosazují přijímání uprchlíků, by to při vší úctě k jejich názorům a motivacím zřejmě ČSSD nevynahradili.

Ohled na vlastní volební výsledky samozřejmě není to jediné. Politika vzhledem k uprchlíkům a obecně cizincům na území České republiky by neměla být příliš restriktivní. Kromě morálního rozměru věci by to bylo i ekonomicky nevýhodné. Bezpečnostní hlediska je možné spojit s přijímáním těch, kteří nejenže neznamenají ohrožení, ale naopak něco naší společnosti přinášejí. V této otázce nelze čekat ze strany ČSSD zásadní posuny směrem k otevřenosti, ale snad je možné doufat v pragmatičtější a praktičtější přístup.

Trocha utopie na závěr

Soudě podle předchozích zkušeností, nebude na víkendovém sjezdu příliš prostoru pro programové otázky, pokud se na ně vůbec dostane. Většinu času zaberou volby vedení strany a všechno okolo nich. Přesto není od věci si představit, jak by mohla vypadat ta část sjezdu, vyhrazená programu.

Ministři a další představitelé zodpovědní za jednotlivé resorty a oblasti by přehledně představili současnou situaci a pak by nastínili své priority pro budoucnost. Srozumitelně a přitažlivou formou, tak aby se média měla čeho chytit a nebylo příliš snadné vytrhnout cokoli z kontextu. A dostalo by se i na oblasti většinou opomíjené. Jako je například kultura.

Jako člena odborné komise pro kulturu mě trápí, jak nekulturním dojmem dlouhodobě ČSSD působí. Nejde jen o jednotlivé kauzy, jako je přístup ústecké sociální demokracie k Činohernímu studiu, ale o celkový nezájem. Přitom by nebylo tak těžké to změnit. Stačilo by několik dobře zvolených vět o tom, že kultura ve všech svých podobách je důležitá a nezastupitelná pro vzdělanou, všestranně se rozvíjející a zdravou společnost, je neocenitelným národním dědictvím, a zároveň má i nezanedbatelný ekonomický přínos.

Pracovníci v kultuře — knihovnice, hudebníci, archiváři, muzejníci, herci regionálních divadel — patří k těm nejhůře placeným zaměstnancům u nás. Je čas to změnit, jejich potřebnou a nezastupitelnou práci náležitě ohodnotit a odměnit. Bez ohledu na to, že se to může z hlediska ČSSD jevit jako menšinové téma nebo jako málo výnosný zdroj potenciálních volebních hlasů.

Podobně by bylo dobré mluvit, a snad se tak i stane, i o učitelkách a učitelích, o zdravotních sestrách, o pracovnících v sociální sféře... Ale také o podnikatelích, kteří by neměli být omezováni byrokracií víc, než je opravdu nezbytné a potřebné. Nevidět na prvním místě opatření, procesy a organizace, ale lidi, kteří je oživují a nesou. Dát politice sociální demokracie lidštější rozměr a přitažlivější, bližší tvář. Utopie? Možná. Možná ale taky jediná schůdná cesta...