Jeffersonisté na vítězném pochodu

Oto Novotný

K drtivé porážce amerických Republikánů výrazně přispěli ti, kdo spojují obranu republikánských principů americké demokracie se sociálně-ekonomickými požadavky běžných Američanů. Právě v tomto spojení se skrývá cesta k porážce hnutí MAGA.

↗
Senzační vítězství Demokratické strany v letošních midterms nespadlo z nebe. Úspěšná volební kampaň navázala na masivní celonárodní protesty, které Američané od loňského roku pořádali pod výstižným názvem No Kings. Foto Giorgio Viera, AFP

Nedávno jsem pro Deník Referendum napsal článek, ve kterém jsem předpověděl, že o konečnou porážku Donalda Trumpa a hnutí MAGA v Americe se nakonec zaslouží především jeffersonisté — tedy přesvědčení zastánci republikánských hodnot, na nichž je vystavěna americká demokracie a které střeží americká Ústava.

Letošní midterms — tedy volby kongresmanů a guvernérů v polovině prezidentského mandátu —, v nichž drtivě vyhráli Demokraté s řadou jeffersonistů v čele, jsou zjevně počátkem politického vývoje právě tímto směrem. Mnohem důležitější ale bude porazit trumpismus v prezidentských volbách v roce 2028 — a ani to ještě nemusí znamenat úplné vítězství. Podstatná bude následná politika vítězných Demokratů v čele s vlastním prezidentem, která teprve prokáže, zda jsou přesvědčivou pozitivní alternativou Trumpa, trumpismu a hnutí MAGA nejen v rovině kritiky a slibů, ale i jejich praktického naplnění.

Kdo jsou jeffersonisté

K jeffersonismu se hlásí několik myšlenkových proudů, které mohou v politické praxi zastávat konkurenční postoje. Předně jsou to libertariáni, kteří s Jeffersonem sdílejí odpor k centrální vládní moci ve Washingtonu, k zahraničním vojenským intervencím i k uzavírání aliancí s cizími mocnostmi.

Dále se k jeffersonovskému odkazu hlásí tradiční republikánští konzervativci; ti jsou sice historicky spíše dědici Alexandra Hamiltona, zastánce silné federální vlády, za prezidenta Ronalda Reagana se přiklonili k heslu tradičně připisovanému Jeffersonovi, že „vláda, která vládne nejméně, vládne nejlépe“.

A pak jsou to liberálové zdůrazňující Jeffersonovu zásadní obhajobu svobody slova, vyznání a odluky státu od církve, kteří jsou na rozdíl od libertariánů a reaganovských republikánů stoupenci silnější role státu v ekonomice. Tyto tři jeffersonovské proudy se však budou na porážce trumpismu podílet celkově menší měrou.

Libertariáni již nyní Trumpa kritizují za to, že vede nesmyslnou celní válku, čímž poškozuje americkou ekonomiku a mezinárodní obchod, a že po boku Izraele rozpoutal nákladnou válku proti Iránu. Tím porušil svůj volební slib, že nebude svou zemi zatahovat do žádných válečných konfliktů.

Přitom se ale libertariáni jako tržní fundamentalisté účelově spojují s Trumpovými donory z řad technologických oligarchů proti jakémukoli zvyšování daní nejbohatších vrstev a proti federální sociální legislativě. Z tohoto důvodu nemají na své straně významnější podíl voličů, který by mohl Trumpa a trumpismus ve volbách výrazněji oslabit. Mnoho libertariánů můžeme dokonce najít i v tvrdém jádru republikánských voličů MAGA obávajících se takzvaného „deep state“ — tedy konspirační teorie o nekontrolovatelném prorůstání chapadel státu do všech útrob společnosti. (Za touto teorií se ovšem skrývá především panický strach oligarchů ze zdanění jejich zisků a majetku.)

Klasičtí republikáni reaganovského střihu vyčítají Trumpovi, že zničil původní ideovou podstatu jejich strany a svými celními válkami i politikou se odklonil od podpory volného trhu, fiskální odpovědnosti, důrazu na morální charakter lídrů a tradičních mezinárodních spojenectví. V dnešní Republikánské straně, kterou ovládá Trump a hnutí MAGA, jsou však v defenzivě. Právě jejich oportunismus vůči Trumpově politice a neschopnost se jí výrazněji postavit se velkou měrou podepsaly na letošní volební porážce Republikánské strany.

Tradiční republikáni se budou moci na konečné porážce trumpismu v prezidentských volbách za dva roky významněji podílet jen tehdy, pokud se do té doby dokážou od Trumpa přesvědčivě odvrátit, převezmou ve své straně znovu otěže a nasadí kandidáta zastávajícího tradiční konzervativně-liberální hodnoty. Pokud takový kandidát uspěje, odklon od trumpismu bude snazší; pokud ne, strana i její voliči se budou dál zmítat ve sporech o Trumpovo dědictví.

Pokud jde o americké liberály, ti mají ve srovnání s libertariány a konzervativci k Jeffersonovi mnohem blíže především svou přesvědčivější obranou republikánských hodnot a občanských práv zakotvených v americké Ústavě. V posledních dekádách jsme ale viděli, že se často uchylují k jejich pouhé rituální obraně a nejsou schopni se za tímto účelem odhodlat k radikálnější politické akci.

Tito politici tvoří jakýsi středový mainstream ve straně, která nyní v midterms nad republikány přesvědčivě zvítězila. O toto vítězství se ale rovněž zasloužil celkový posun strany doleva, protože se v mnoha případech na jejích kandidátkách prosadili levicoví jeffersonisté.

Levicový jeffersonisté

V Demokratické straně tak existuje ještě levicově-progresivní proud jeffersonismu, který ji vychýlil doleva — blíže k potřebám běžných Američanů — a který bude mít na konečné porážce trumpismu zřejmě zásadní podíl. Tento proud definoval čelný představitel amerického pragmatismu první poloviny dvacátého století John Dewey.

Dewey na Jeffersonově odkazu vyzdvihoval zaprvé hlubokou víru v demokracii jako způsob života prostupující všechny společenské oblasti — od rodiny přes sousedství a vzdělání až po průmysl a politiku —, a zadruhé spojení pevného závazku k republikánským hodnotám a institucím s experimentálním přístupem k hledání nových prostředků, jak tyto hodnoty prakticky naplňovat v měnících se společenských podmínkách.

Pragmatisté v čele s Deweyem tak přenesli Jeffersonovo demokratické myšlení z agrární éry 18. století do průmyslové a technologické éry 20. století. Ukázali, že věrnost Jeffersonovi nespočívá v doslovném opakování jeho slov, ale v důsledném napodobování jeho demokratického a experimentálního ducha.

Podle toho pak Jeffersona upravili v jedné zásadní věci: v industrializované Americe, ovládané obřími korporacemi, už nelze svobodu jednotlivce a demokracii ubránit bez organizované sociální akce a státních zásahů, které zajistí ekonomickou bezpečnost a rovné příležitosti pro všechny občany. Tato interpretace Jeffersona, kterou nejvýrazněji rozpracoval právě Dewey, se v americké politické teorii vyskytuje už od Herberta Crolyho až po současného filosofa Michaela Sandela.

Kolem takto chápané jeffersonovské tradice se dnes v Demokratické straně sdružují levicoví liberálové, sociální i kulturní progresivisté či demokratičtí socialisté. To samozřejmě neznamená, že všichni sami sebe explicitně označují za jeffersonisty nebo levicové jeffersonisty. Vzhledem k tomu, jak své levicové postoje rámují obranou republikánských principů a bojem proti jakékoli koncentraci moci — ať už v rukou autoritářského prezidenta, nebo nekontrolovaných ekonomických elit —, je však možné je za takové považovat.

No Kings

Senzační vítězství Demokratické strany v letošních midterms nespadlo z nebe. Úspěšná volební kampaň navázala na masivní celonárodní protesty, které Američané od loňského roku pořádali pod výstižným názvem No Kings. Toto heslo vytvořilo základní hodnotový rámec odporu proti Trumpovi a propojilo jej se symbolikou americké revoluce z roku 1776, kdy se kolonie vzepřely anglickému králi Jiřímu III., i s letošním 250. výročím založení Spojených států.

V americké revoluci to byl přitom právě Jefferson — jeden z „otců zakladatelů“ —, kdo v Deklaraci nezávislosti formuloval základní principy republikánské vlády. Významně také přispěl k tomu, že do americké Ústavy přibylo prvních deset dodatků v podobě Listiny práv (The Bill of Rights), kterou sepsal jeho politický spojenec a přítel James Madison.

První velká celonárodní demonstrace pod názvem No Kings Day, které se zúčastnilo přes pět milionů lidí, byla záměrně svolána na den vojenské přehlídky ke 250. výročí založení americké armády (a zároveň Trumpových 79. narozenin). Organizátoři tím chtěli zdůraznit, že Spojené státy americké vznikly vzpourou proti králi a vojenské přehlídky oslavující jednoho vůdce jsou v rozporu s republikánskými tradicemi.

Další celonárodní demonstrace letos v březnu se účastnilo už osm milionů lidí a v říjnu na ni navázala celostátní mobilizační akce pod heslem No Kings: Vote Early, která prostřednictvím více než tří tisíc lokálních shromáždění přetavila pouliční odpor v kampaň vybízející voliče k hlasování s předstihem. Na těchto akcích se objevovaly transparenty s výzvou Ruce pryč od mého hlasu (Hands Off My Vote), jež s odkazem na rok 1776 připomínaly ústavní právo občanů kontrolovat vládu prostřednictvím svobodných voleb.

Hojně byla citována také pasáž z Jeffersonovy Deklarace: „Snažil se (král Jiří III. — pozn. aut.) zabránit zalidňování těchto států; za tím účelem bránil zákonům o naturalizaci cizinců; odmítal schválit jiné, které by podpořily jejich přistěhovalectví…“ Tato slova tvořila nejpřesnější paralelu k současné situaci, kdy Trumpova administrativa hrozila masovými deportacemi imigrantů, rušením občanství získaného narozením v Americe i kroky směřujícími k odebírání již uděleného občanství (denaturalizaci), přičemž za tímto účelem nasazovala Národní gardu a federální agenty (ICE) proti vůli místních samospráv.

Demonstrace No Kings zintenzivnily celonárodní odpor proti Trumpovi, který se promítl do vysoké volební účasti jeho odpůrců v midterms a rozhodl o drtivé porážce Republikánské strany. K hlavním řečníkům a tvářím těchto protestů patřily významné osobnosti reprezentující „levicové jeffersonisty“ nejen z Demokratické strany, ale i z širokého občanského spektra, odborového hnutí a kultury.

Jen namátkou: za politiky Bernie Sanders, Alexandria Ocasio-Cortezová, Tim Walz či Zohran Mamdani; za odboráře přední lídři jako Liz Shulerová (prezidentka Americké federace práce a Kongresu průmyslových odborových svazů, AFL-CIO), Lee Saunders či Becky Pringleová; za progresivní umělce Robert De Niro, Bruce Springsteen, Joan Baez, Patti Smithová a bezpočet dalších.

Demonstrace No Kings přitom nebyly neseny jen abstraktní obranou jeffersonovských principů americké demokracie, ale také konkrétními sociálně-ekonomickými požadavky, jež měly tyto principy promítnout do každodenního života běžných Američanů. Mnohé z těchto požadavků se pak v midterms staly důležitou součástí volební platformy, s níž se demokratický tábor ucházel o podporu voličů.

Levicoví jeffersonisté ve volební ofenzivě

Data neukazují, že by levicoví jeffersonisté na kandidátkách Demokratické strany v letošních midterms dokázali sami o sobě oslovit výrazně více voličů než středoví liberálové. Upevňovali ale její podporu především v tradičních voličských baštách a dokázali ji citelně navýšit i v tradičně republikánských regionech. Rozhodně by bez jejich intenzivního zapojení do volební kampaně bylo vítězství Demokratů výrazně menší — pokud by vůbec šlo o vítězství.

V řadě států i jednotlivých volebních obvodů totiž rozhodovalo jen několik málo procent hlasů. Právě v těchto těsných soubojích se pak ukázalo jako klíčové, že se levicovým jeffersonistům podařilo mobilizovat mladé lidi, pracující třídu a etnické menšiny — tedy skupiny, které mívají v kongresových volbách historicky nižší volební účast.

Bylo by proto chybou, kdyby se levé jeffersonovské křídlo přelo se středovými liberály o to, kdo měl na vítězství větší zásluhu. To, že Demokraté vyhráli tak přesvědčivě, bylo dáno tím, že politický střed a levice — včetně své radikálnější progresivistické a socialistické části — dokázaly vytvořit funkční koalici. Projevilo se to nebývalou shodou na hlavních volebních tématech i mimořádně povedeným marketingovým způsobem jejich prezentace.

Pro výběr témat bylo příznačné, že je ideologicky rámoval právě odkaz na jeffersonovské republikánské hodnoty, který stíral jemnější rozdíly mezi politickým středem, levým středem i radikálnější socialistickou levicí. V tomto rámci dominovala témata obrany demokracie — ať už šlo o odpor proti nedemokratickým praktikám administrativy v oblasti migrace, korumpování politiky a veřejného života velkými penězi oligarchů, nebo o ohýbání Ústavy Trumpovými exekutivními dekrety.

Primární důraz byl ale kladen na řešení palčivých sociálně-ekonomických problémů, které doléhají na každodenní život běžných Američanů: cenovou dostupnost zboží a služeb; ukončení celní války poškozující americkou ekonomiku a zvyšující ceny; zlepšení všeobecné dostupnosti zdravotní péče a její efektivnější financování z veřejných zdrojů (v duchu hesla, že právo na zdraví je lidským právem); ukončení války s Íránem a přesměrování miliard dolarů na modernizaci ekonomiky a sociální účely; veřejnou regulaci umělé inteligence a technologických firem (včetně práva obcí rozhodovat o umístění datových center); a v neposlední řadě zajištění udržitelnosti systému sociálního zabezpečení a důchodových dávek.

Od Demokratů bylo prozíravé, že se důrazem na socioekonomická témata vyhýbali polemikám kolem kulturních válek. Byli si dobře vědomi, že by tím jen oslabovali svůj volební potenciál. Z kulturních témat tak výrazněji vynikala pouze důrazná obhajoba reprodukčních práv žen.

Přesto mělo právě toto upozaďování kulturních sporů zajímavý efekt: přineslo totiž vítězství řadě osobností, jejichž politická identita byla formována bojem za rovná práva. Jen několik příkladů: guvernérské křeslo v Novém Mexiku získala vůbec poprvé v historii USA původní Američanka Deb Haalandová, příslušnice kmene Laguna Pueblo; senátorské křeslo za Mississippi vybojoval po téměř 150 letech Afroameričan Scott Colom; a Chris Pappas se v New Hampshire stal prvním otevřeně homosexuálním mužem zvoleným do amerického Senátu.

Leví jeffersonisté z řad levicových liberálů, progresivistů a socialistů výrazně přispěli k devastující porážce Republikánů a posílili své postavení jak uvnitř Demokratické strany, tak ve veřejných institucích na lokální i federální úrovni. Podle zprávy Kongresového progresivního klubu klub přivítá více než pětadvacet nových sněmovních poslanců a jeho celkový počet tak přesáhne 105 zákonodárců. Z celkového počtu demokratických poslanců Sněmovny nyní progresivisté tvoří zhruba čtyřicet procent.

Ve volbách do Senátu navíc uspělo několik výrazných progresivních kandidátů (například Abdul El-Sayed v Michiganu nebo Troy Jackson v Maine), kteří doplní stávající levicové senátory, jako jsou Bernie Sanders, Elizabeth Warrenová či Ed Markey. Progresivní jádro v Senátu tak čítá zhruba deset až patnáct senátorů.

Historického úspěchu dosáhlo také křídlo demokratických socialistů podporované organizací Demokratičtí socialisté Ameriky (DSA). Do Sněmovny reprezentantů bylo zvoleno šest nových kandidátů (například Darializa Avila Chevalierová a Claire Valdezová v New Yorku, Melat Kirosová v Coloradu nebo Donavan McKinney v Michiganu). Spolu se stávajícími členy (jako jsou Alexandria Ocasio-Cortezová nebo Rashida Tlaibová) tak má demokratický socialistický blok v dolní komoře deset zástupců. Na úrovni státních a místních úřadů (státní zákonodárné sbory, městská zastupitelstva a radnice) pak počet zvolených členů DSA po těchto volbách poprvé v moderní historii překročil hranici sta.

Každopádně posun Demokratů doleva a tolerování socialistů v jejich řadách odráží fakt, že pojem „socialismus“ se v pozitivním významu vrací do amerického politického diskurzu, jako tomu bylo v první polovině dvacátého století. Podle nedávného šetření Gallupova ústavu hodnotilo tento pojem pozitivně 43 procent americké veřejnosti, 58 až 65 procent demokratických voličů, 45 procent nezávislých voličů a 14 procent republikánských voličů. Idea socialismu tak přestává být v americkém politickém životě tabu či něco, co je spojováno jen s negativními ideologickými klišé, ať už si pod tímto pojmem pozitivně naladění Američané představují cokoli.

Levicoví jeffersonisté hlásící se otevřeně k socialismu tak nejsou žádní političtí extremisté. Podle evropských měřítek bychom je nejspíše přirovnali k levicovým sociálním demokratům z doby, kdy usilovali o takové věci, jako je například uzákonění všeobecně dostupné a z veřejných zdrojů financované zdravotní péče. Ta je dnes, jak známo, v každé západoevropské kapitalistické demokracii považována za nezpochybnitelné lidské právo a naprostou samozřejmost.

Druhá a třetí třetina zápasu o americkou demokracii

Vítězství Demokratů nad trumpismem v midterms je ale teprve začátek — obrazně řečeno jde o první vítěznou třetinu zápasu, nikoli o konečné vítězství. Následující dva roky budou jeho druhou třetinou, kdy v Bílém domě bude stále sedět Donald Trump a kdy bude rozhodující, zda si Demokraté dokážou udržet nastoupený levicový a sociálně citlivý kurz, který jim přinesl hlasy obyčejných Američanů.

Prvním konkrétním krokem by měla být výměna v čele demokratické většiny v Senátu: nahradit dlouholetého představitele opatrného stranického establishmentu Chucka Schumera odvážnějším a progresivněji laděným senátorem Chrisem Van Hollenem, kterého podporuje i Bernie Sanders i nově zvolení progresivní senátoři jako Abdul El-Sayed nebo Peggy Flanaganová. Nově vedená kongresová většina pak musí okamžitě začít předkládat legislativu v klíčových oblastech, s nimiž Demokraté vyhráli volby — od dostupnosti zdravotní péče a bydlení přes omezení vlivu velkých peněz v politice až po regulaci technologických gigantů.

Tím Demokraté postaví republikány před jasné dilema: buď se k těmto návrhům v zájmu voličů připojí, nebo jim budou muset otevřeně klást odpor. A i když takové zákony Donald Trump následně vetuje, američtí občané jasně uvidí, že to Demokraté se svými sliby myslí vážně a že skutečně představují srozumitelnou, důvěryhodnou alternativu pro rozhodující prezidentské volby v roce 2028.

Rozhodující ale bude, aby v tomto období Demokraté ze svých řad dokázali postavit do čela skutečně výjimečného prezidentského kandidáta. Letošní midterms ukázaly, že mezi vítěznými demokratickými poslanci, senátory i guvernéry se jistě najde řada výrazných osobností. V demokratických primárkách budou muset prokázat, která z nich má největší šanci v prezidentských volbách uspět. Vybraný kandidát by přitom měl mít jasnou podporu levicového jeffersonovského křídla, které do Demokratické strany vneslo nového bojovného ducha i schopnost přitáhnout masy tradičních a nových voličů.

Demokraté nesmějí usnout na vavřínech. Musí si být dobře vědomi toho, že i když se jim podařilo oslovit masu voličů promyšleným výběrem témat a přesvědčivým marketingem, mnozí jim dali svůj hlas jen na protest proti Trumpovi, jehož politiky už měli plné zuby. Právě tyto voliče musí Demokraté v následujícím období do prezidentských voleb upevnit v přesvědčení, že v midterms volili správně a že si zaslouží jejich hlas i v roce 2028.

Definitivní vítězství Demokratů nad trumpismem však přijde až v pomyslné třetí třetině — tedy po případném vítězství v prezidentských volbách v roce 2028. Tehdy bude rozhodující, zda dokážou skutečně naplnit sliby dané voličům. Teprve jejich skutečná vládní politika ukáže, zda se díky levicovým jeffersonistům opravdu stali důvěryhodnou stranou hájící zájmy širokých středních a nižších vrstev, a tím i politickou silou, která dokáže americkou demokracii definitivně zachránit před rozvratem způsobeným trumpisty a hnutím MAGA.

Demokraté, posílení energickým duchem levicového jeffersonismu, přitom nenesou odpovědnost jen za budoucnost samotných Spojených států. Vzhledem ke své globální ekonomické a kulturní síle má tato země také jedinečnou šanci stát se příkladem hodným následování pro progresivní síly všude tam, kde demokracii ohrožují lokální klony trumpismu — včetně České republiky.