Druhé výročí zvolení Donalda Trumpa prezidentem, které připadlo na 5. listopadu, je v jistém smyslu důležitější než výročí Trumpova nástupu do Bílého domu 20. ledna 2025. Je totiž připomínkou toho, jak může demokracie sejít z cesty prostřednictvím nástrojů, které ji definují. Jako jsou například svobodné volby.

Američané zvolili Trumpa prezidentem přesto, že byl „obtěžkán“ více než devadesáti obviněními z trestných činů a že celá Amerika mohla 6. ledna 2021 v přímém přenosu sledovat, jak jím zfanatizovaný dav útočí na budovu Kongresu. Tedy jak probíhá faktický pokus o státní převrat, který měl anulovat výsledky voleb, v nichž Trump prohrál s Joem Bidenem.

Sám Trump po celé čtyři roky, kdy prezidentskou funkci vykonával Biden, tvrdil, že volební výsledky byly zmanipulované a volební vítězství mu bylo ukradeno. A tvrdil to navzdory desítkám soudních rozhodnutí, která potvrzovala, že k žádným podvodům nedošlo.

Nikdy přitom nevysvětlil, jak přesně mělo k podvodům docházet. A kromě obecných konspiračních teorií o „deep state“ se neobtěžoval ani nabízením přesnějších vysvětlení toho, kdo měly být ony temné síly, které v zemi, v níž v době voleb vládla jeho republikánská administrativa, dokázaly ve velkém zmanipulovat výsledky ve prospěch jeho soupeře z řad demokratů.

Zvolení Trumpa tak ukázalo, že v moderních demokraciích, v nichž hrají velkou roli sociální sítě a velké peníze, lze lež s využitím efektivního propagandistického aparátu povýšit na „pravdu“ a tu učinit nástrojem politického boje. Většině Američanů, kteří nakonec dali své hlasy Trumpovi, navíc záleželo spíš na stavu ekonomiky a jejich životní úrovni než na principech a hodnotách, které jsou pro přežití demokracie důležité. To je varování pro všechny demokratické režimy.

Američtí voliči tak nakonec ignorovali i skutečnost, že Trump byl přinejmenším v jednom z několika soudních řízení už prvoinstančně odsouzený zločinec. Byli ochotni ignorovat i nikdy plně vyvrácená obvinění na Trumpovu adresu, že se v minulosti zapletl s Rusy a že není ve svých rozhodnutích kvůli ruskému vydírání plně nezávislý.

Je pravda, že nemalá část Američanů byla s Bidenovým prezidentstvím nespokojená a že i v liberálnější části americké společnosti rostla určitá nevole nad příliš agresivním prosazováním emancipačních opatření, která byla v USA známá pod zkratkou DEI (Diverzita, rovnost a inkluze).

Trump a jeho podporovatelé v politické sektě Udělejme Ameriku opět velkou (MAGA) také dobře vystihli obavy nemalé části americké společnosti, že rychlé demografické změny podporované i špatně kontrolovaným nárůstem migrantů, brzy učiní z bílé většiny menšinu.

Projekt 2025

Vše, co by Trump po svém případném návratu do prezidentské funkce měl udělat, bylo detailně popsáno v dokumentu vytvořeném ultrakonzervativním think tankem, který je známý jako Projekt 2025.

K hlavním cílům Projektu 2025 patřilo zastavení emancipačních politik, jako byla politika DEI, jakož i důsledné potlačení všech projevů „woke“ ideologie. Dle dokumentu bylo třeba vymýtit tuto ideologii z amerických univerzit i dalších vzdělávacích institucí, ale třeba i z institucí státní správy.

Federální administrativa měla být mnohem více podřízena prezidentovi, k čemuž měly posloužit i rozsáhlé čistky mezi úředníky, kteří svoji práci vykonávali nezávislé na politice. V obecné rovině šlo o prosté vychýlení rovnováhy od moci zákonodárné k moci prezidentské. Aparát ve federálních orgánech měl sloužit především prezidentovi, nikoliv obecným ústavním principům.

Celý vzdělávací systém měl být přetvořen tak, aby více reflektoval konzervativní hodnoty. Odsunuty do pozadí měly být i výklady historie, které se nevyhýbaly kritickým pohledům na některé praktiky bílé většiny. K tomu, aby se Amerika „stala opět velkou“, mělo přispět zdůrazňování pozitiv.

Jinými slovy, podle Projektu 2025 mělo proběhnout cosi jako „konzervativní revoluce“. Ofenziva konzervativců a náboženské pravice měla vrátit rozhodování do rukou „bílého muže“.

Trump během volební kampaně tvrdil, že Projekt 2025 vůbec nezná. Od prvního dne po nástupu do funkce však začal naplňovat jeho hlavní programové body. Největšího sponzora své volební kampaně, miliardáře Elona Muska, jmenoval do čela nově vytvořeného Úřadu pro efektivitu vlády, jehož úkolem bylo právě provádění čistek ve federálních institucích.

Oficiálním argumentem sice bylo, že je potřeba šetřit, ve skutečnosti ale šlo o maximální podřízení federálních institucí přímo prezidentovi s pomocí vyhazovů neloajálních lidí. Muskovo úsilí vedlo ke zrušení či zásadnímu oslabení celých agentur, včetně agentury pro rozvojovou pomoc, která hrála důležitou roli v pomoci lidem v krizových oblastech.

Trumpova administrativa se také okamžitě pustila do „války“ s liberálními univerzitami, kterým hrozila odejmutím federálních dotací, pokud se nebudou řídit požadavky Bílého domu. Jako další na řadě byly kulturní instituce spoléhající na federální pomoc, jako jsou nejrůznější muzea a kulturní centra, která měla svou produkci přizpůsobit ideologickým požadavkům nové administrativy.

Možná nejzřetelnějším projevem naplňování hlavních programových postulátů Projektu 2025 bylo Trumpovo vládnutí s pomocí prezidentských dekretů. Využil přitom skutečnosti, že v Kongresu měli republikáni většinu, jež byla pevně v područí Trumpovy politické sekty MAGA. Faktické obcházení Kongresu tedy nenaráželo na žádný odpor.

V obecné rovině nešlo o nic menšího než o změnu režimu. Jenom ta totiž podle ultrakonzervativních think tanků mohla „zachránit Ameriku“.

Amerika na prvním místě

Agenda Projektu 2025 se prolínala s hlavními programovými požadavky hnutí MAGA, k nimž patřilo i zásadní oslabení role USA v mezinárodní politice a příklon k izolacionismu, jakož i prosazování politiky podle hesla „Amerika na prvním místě“.

Trump se hned ve svém inauguračním projevu v duchu tohoto hesla vymezil proti některým zemím, včetně dosavadních spojenců. Svatý grál hnutí MAGA, kterým je izolacionismus, se ovšem s Trumpovými představami, jak učinit Ameriku opět velkou, velmi rychle začal dostávat do konfliktu.

Obchodní války, které prostřednictvím uvalování cel okamžitě rozpoutal s řadou zemí, ještě ideologii MAGA — na rozdíl od pozdějších vojenských dobrodružství — přímo neohrožovaly. Stejně jako sliby, že prezident donutí firmy, které odešly z USA podnikat do levnějších destinací, k návratu, a že s pomocí celní politiky donutí i zahraničí firmy, aby podnikaly přímo v USA.

Co na tom, že se rychle ukázalo, že tyto záměry jsou z větší části nereálné a že politika cel ignorující v některých případech platné zákony narazí v řadě případů nejen na odvetná opatření jiných zemí, ale i na americké soudy. Pro hnutí MAGA i pro Trumpův Bílý dům bylo důležitější vytváření dojmu, že Amerika diktuje zbytku světa a že výběr cel bude pro státní kasu znamenat obrovský příliv financí.

Trump také okamžitě začal Spojené státy vyvazovat z celé řady mezinárodních smluv a členství ve významných mezinárodních institucích. Jeho pohrdání mezinárodním řádem vytvořeném po 2. světové válce se pak projevovalo hrozbami, že USA anektují Grónsko nebo dokonce Kanadu. Trumpův Bílý dům také oprášil Monroeovu doktrínu, podle níž Spojeným státům patří kontrola nad západní polokoulí.

Sobecké prosazování zájmů Ameriky, tak jak je Trump definoval v souladu s heslem „Amerika na prvním místě“, také vedlo ke zpochybňování Severoatlantické aliance. Evropská unie byla v nové bezpečnostní doktríně USA, publikované na podzim roku 2025, vykreslena téměř jako nepřítel.

Významní členové Trumpovy administrativy, jako je viceprezident J. D. Vance, nebo Trumpův spolupracovník Musk, se také začali otevřeně vměšovat do politického dění v Evropě. Podporovali tak například krajně pravicová hnutí, k jejichž cílům patří oslabení nebo rozbití Evropské unie.

K diktaturám v Rusku, Číně, nebo dokonce Severní Koreji byl Trump leckdy dokonce vstřícnější než k EU nebo spojencům v NATO. Bylo stále zřejmější, že usiluje o vytvoření mezinárodního řádu, který bude fungovat spíše na základě světa rozdělení do sfér zájmů největších mocností než na základě mnohovrstevnaté spolupráce více zemí.

U Trumpa se v prvních dvou letech od jeho znovuzvolení tento ideologický pohled mísil s neskrývaným obdivem k silným vůdcům. Bylo stále jasnější, že demokracie není systém, který by mu vyhovoval. V tom se shodl i s technooligarchy, jimiž se obklopil.

Názorně se to projevilo, když Spojené státy podnikly vojenský útok ve Venezuele, během něhož byla zajat a převezen do USA diktátor Nicolás Maduro. Po intervenci totiž nenásledovalo vypsání svobodných voleb, ale faktické předání vlády bývalým Madurovým spolupracovníkům, kteří nestáli v cestě obnovení americké kontroly nad těžbou venezuelské ropy.

Boj o demokracii

Otevřeně autoritářský styl Trumpovy vlády vcelku logicky vyvolával odpor. Zatímco v prvním měsících po jeho nástupu do funkce se americká společnost i opoziční demokraté zdáli být zaskočeni, postupně se zformovala občanská opozice. Hnutí „Žádní králové“ zorganizovalo několik demonstrací, kterých se zúčastnily milióny lidí napříč USA. Velké občanské protesty také vypukly, když imigrační služba (ICE) při svých raziích na ilegální migranty zabila několik amerických občanů.

Trump v některých případech reagoval nasazením federálních bezpečnostních složek, včetně armády ve městech, kde protesty vypukly. Zdálo se, že by dokonce mohl protestů využít k vyhlášení výjimečného stavu, ale nakonec se k tomu neodhodlal.

Hlavní hrází proti autoritářskému stylu vládnutí se staly americké soudy. Zatímco Kongres, v němž měli většinu republikáni, ve své kontrolní funkci vůči výkonné moci zcela selhával, soudy nejrůznější Trumpovy výnosy tvrdě rušily. Možná nejdůležitější bylo zrušení Trumpových cel uvalených plošně podle obchodního zákona z roku 1974.

Stejně důležitá byla rozhodnutí soudů neumožnit Trumpovi, aby svými výnosy měnil volební pravidla a organizaci voleb. Nejvyšší soud několik měsíců před volbami do Kongresu zrušil výnos, na jehož základě chtěl Trump využít federální poštu ke kontrole soupisů lidí volících korespondenčně v jednotlivých státech. Soudy také zrušily některé pokusy republikánů přerýsovat na základě Trumpova tlaku volební obvody tak, aby republikáni měli větší šance na vítězství.

Jelikož Trump s pokusy volby ovlivnit neuspěl, panovaly před volbami do Kongresu obavy, že se je pokusí zmanipulovat jinak. Třeba vyhlášením výjimečného stavu. Nakonec ale byla porážka republikánů natolik drtivá, že snaha volební výsledky zpochybnit by byla nejspíš kontraproduktivní.

Důvody prohry

Nedávné volby do Kongresu a postů guvernérů, které se odehrály dva roky po Trumpově vítězství, republikáni a Trump zcela prohráli nejenom proto, že ve společnosti narůstal odpor k jeho stylu vládnutí. K porážce nepochybně přispěla i neúspěšná vojenská intervence v Íránu, která způsobila raketový růst cen pohonných hmot v USA a bující inflaci.

Trump evidentně neví, jak vojenské dobrodružství v Íránu ukončit, takže během četných předvolebních vystoupení jen poněkud „bezzubě“ sliboval, že se tak stane hned po volbách. A ceny pohonných hmot se pak vrátí na původní úroveň…

Důvodů pro prohru ale bylo víc. Většina veřejnosti se nesmířila s přijetím takzvaného Velkého krásného zákona, kterým Trumpova administrativa snížila daně nejbohatším a ohrozila zdravotní pojištění pro milióny chudších Američanů.

Hispánci, kteří v roce 2024 Trumpa podpořili s vidinou zlepšení ekonomické situace, se mohli během posledních dvou let takřka denně přesvědčovat, že Trump a jeho spojenci jsou z podstaty rasisté. A že mezi skupinami lidí, kterými pohrdají, jsou právě i Hispánci.

Rasismus a prosazování nadřazenosti „bílých“ je součástí i mnoha dalších projevů Trumpovy administrativy. Ačkoliv „nebílí“ tvoří ještě stále menšinu, ztráta velké většiny jejich hlasů notně přispěla k porážce republikánů. Stejně jako ztráta podpory mezi mladými.

Dalším faktorem bylo okaté propojení Donalda Trumpa s miliardáři, zejména těmi z oblasti nových technologií. Mnozí z nich se ani netajili přesvědčením, že si volební výsledky mohou koupit. Musk ostatně investoval do vítězství republikánů skoro půl miliardy dolarů.

Pocit, že bohatí se zásluhou Trumpovy administrativy stávají bohatšími, zatímco mnoho lidí kvůli zdražování upadá do chudoby, byl ve volbách důležitým faktorem. Stejně jako přesvědčení většiny Američanů, že Trumpova administrativa je prolezlá korupcí. A že korupční praktiky pomohly k miliardovému zbohatnutí i jeho rodině a jemu osobně.

V USA se také zvedl značný odpor proti stavbě datových center, která spotřebovávají velké množství energie a vody. Trump šel na ruku miliardářům podnikajícím v oblasti umělé inteligence, a výstavbu nových datových center hájil. Jenže veřejnost nepřesvědčil. Stejně jako její velkou část nepřesvědčil o tom, že není třeba přijímat žádná zásadní opatření, která by regulovala vývoj umělé inteligence poté, co někteří její vývojáři varovali, že může zničit lidstvo.

Kde stojí Trump po dvou letech

Výprask ve volbách Trumpa značně oslabil. Od některých pokusů dále omezovat americkou demokracii bude muset ustoupit už proto, že demokratické většiny v obou komorách Kongresu mu budou stát v cestě.

Po prvotních povolebních náznacích, že by se mohl pokusit s demokraty spolupracovat, se však Trump vrátil ke konfrontaci. Ačkoliv sám uznal, že mezi hlavními příčinami debaklu byla válka v Íránu a příliš drakonická migrační politika, jmenoval do pozice personálního šéfa v Bílém domě autora migrační politiky Stephena Millera. A brání hlavního vykonavatele válečných operací v Íránu, ministra obrany Peta Hegsetha.

Trump může samozřejmě ještě způsobit nemalé škody, protože americký ústavní systém je konstruován tak, že i bez podpory Kongresu bude mít možnost vydávat zásadní rozhodnutí. Týká se to zejména zahraniční politiky, kde má Kongres jen omezené možnosti, jak jeho politiku kontrolovat.

Na druhou stranu Kongres může Trumpovi odepřít finance na pokračování některých válečných dobrodružství, takže Bílý dům bude přece jen i v zahraniční politice nucen hledat kompromisy. Kupříkladu ve válce s Íránem bude moci pokračovat jen těžko, pokud Kongres neschválí dodatečné finance.

Pokud jde o válku Ruska proti Ukrajině, Kongres sice nemůže vlastními zákony Trumpa donutit k přísnějším postihům Ruska nebo větší pomoci Ukrajině, protože prezident může zákony vetovat. Kongres ale může na Bílý dům vyvíjet tlak hrozbami, že neschválí jeho finanční záměry.

Jisté je, že dva roky po svém zvolení je Trump o dost slabší, než byl po nástupu do funkce. Členové jeho administrativy budou čelit řadě vyšetřování v Kongresu, někteří možná i impeachmentu. Ten může postihnout i Trumpa, i když většina demokratických politiků zatím tvrdí, že by impeachment nebyl taktickým politickým rozhodnutím.

Trump může dál působit chaos a iritovat americkou společnost projekty, které ho „mají zapsat do historie“. Skutečností však je, že se Trump do značné míry stane pověstnou „chromou kachnou“. A hlavně: skončí éra politiky a ideologie, již lze souhrnně označit jako trumpismus.

Jinými slovy, Trump sice zatím neodchází a může dál činit problematická rozhodnutí, trumpismus coby odnož ideologie MAGA je však víceméně mrtev. A republikánští politici, kteří chtějí mít nějakou politickou budoucnost, budou nyní hledat cesty, jak se od Trumpa distancovat.