Z vyjádření amerického prezidenta Donalda Trumpa a dalších předních politiků Republikánské strany by se mohlo zdát, že po nadcházejících volbách do Kongresu může významně posílit „radikální levice“. Tomu je prý třeba za každou cenu zabránit, Trump dokonce v reklamních spotech financovaných vládou, stejně jako v projevech na předvolebních shromážděních, vyhlašuje „poslední bitvu“, v níž hodlá zatočit s komunisty, marxisty a progresivisty.

Boj s progresivismem se stal významnou součástí inventáře nejen americké, ale i evropské krajní pravice a nacionálních konzervativců. Trumpova administrativa vyhlásila hned po svém nástupu nesmiřitelný boj ideologii „woke“ a politice diverzity, rovnosti a inkluze, známé v USA pod zkratkou DEI.

A zatímco Trump omilostňoval účastníky útoku na Kapitol z 6. ledna 2021, jejichž většinu tvořili zastánci nadřazenosti bílé rasy, krajně pravicoví aktivisté a leckdy i neonacisté, jeho administrativa spustila hon na různá levicová hnutí, jako je Antifa. S tím, že jsou prý představiteli domácího terorismu.

Po atentátu na konzervativního aktivistu Charlieho Kirka se ofenzíva proti levici rozšířila i na některé politiky Demokratické strany, zejména ty, kteří hlásají progresivismus nebo demokratický socialismus. Trump je opakovaně vykresluje jako nebezpečí pro Ameriku. Útoky na tuto část politického spektra zesílily po občanských protestech, které vyprovokovalo zabití několika amerických občanů protestujících proti metodám imigrační služby (ICE).

Mnozí politologové a komentátoři varovali, že posilování krajní pravice pod záštitou Trumpa a jeho politické sekty MAGA povede k zrcadlovému efektu na levici — tedy k posilování krajní levice a skupin hlásících se k progresivismu. A že Trump tedy nemíří úplně mimo, když slibuje ofenzivu proti radikální levici.

Bylo možné zaslechnout názory, že Demokratická strana se kvůli rostoucímu vlivu radikálně levicových proudů posune doleva. A že tedy Trumpovy snahy útočit na celou Demokratickou stranu jako na levičáky prolezlou instituci, před níž je třeba zachránit USA, jsou pro voliče napravo od politického středu atraktivní docela oprávněně.

Politická realita

Každý souboj během demokratických primárek před nadcházejícími volbami, v němž zvítězil, nebo mohl zvítězit politik hlásící se k progresivismu nebo demokratickému socialismu vyvolával spekulace, že se Demokratická strana radikalizuje. Strana by prý kvůli silnému postavení radikálů mohla být brzy neovladatelná.

Debata o možné levicové radikalizaci Demokratické strany byla ovšem od počátku zavádějící. Jedním z důvodů byla skutečnost, že mnozí voliči demokratů, jakož i středoví demokratičtí politici, si nechali hnutím MAGA — a obecně republikány — vnutit pokřivený pohled na to, co levice v Demokratické straně vlastně názorově reprezentuje.

Skoro jsme neslyšeli argumenty, že to, co požadují i ti zdánlivě nejradikálnější „levičáci“ spojení s Demokratickou stranou, by reprezentovalo v každé sociálně demokratické straně v Evropě názorový mainstream. Jinými slovy: politici požadující zdravotní pojištění pro všechny nebo větší zdanění bohatých byli často vykreslováni i středovými politiky z řad demokratů jako bezmála komunisté.

Vítězství demokratického socialisty Zorana Mamdaniho v klání o post starosty New Yorku pak spustilo vlnu varování, že jde jen o špičku ledovce, a že Demokratickou stranu ovládne radikální levice. Primárky, v nichž měli šanci zvítězit, nebo dokonce zvítězili, demokratičtí socialisté, byly pak vykreslovány jako temná předzvěst věcí příštích.

Politická hysterie týkající se možného nástupu radikální levice, k níž přispěly i úspěšné snahy trumpovské pravice přeměnit pojem progresivismus do takřka nadávky, zcela přehlušila rozumnou debatu o tom, co vlastně nejen demokratický socialismus, ale i progresivismus jsou. O tom, že názory amerických demokratických socialistů většinově nevybočují z toho, co by bylo zcela běžné v Evropě, už byla řeč.

Liberální část veřejnosti, včetně nemalé části Demokratické strany, si ale také nechala vnutit značně redukcionistický pohled na progresivismus. Možná proto, že před Trumpovým nástupem některé progresivistické iniciativy zašly příliš daleko, cítilo i mnoho demokratů, že v propagování ideologie „woke“ a politiky DEI je třeba zpomalit, protože americká veřejnost není plně připravená na sociální reformy a progresivistickou rétoriku, které se s emancipací menšin leckde pojily.

Ve skutečnosti je pojem progresivismus značně nejednoznačný. V obecné rovině je to politická filozofie, která prosazuje nezbytnost společenského, vědeckého a technického pokroku pro zlepšení lidského života. V rovině kulturně politické se pak progresivismus propojil s liberalismem a jeho emancipačními snahami ve vztahu k menšinám.

Trumpovská pravice úspěšně spojila progresivismus a liberalismus s přílišnou tolerancí k nejrůznějším menšinám, jakož i s příliš rychlou, často uměle urychlovanou emancipací, kupříkladu žen a sexuálních menšin, což prý ohrožuje tradiční hodnoty. Převážně tolerantní postoje liberální části společnosti k migraci pak vykreslovala jako jeden z důvodů, proč Amerika údajně ztrácí tváří v tvář přívalu migrantů svoji identitu a čelí rostoucí kriminalitě.

Nacionálně orientovaná část trumpovské pravice argumentovala, že Amerika by se měla více uzavřít za svými hranicemi a pod heslem „Amerika na prvním místě“ razantně bránit svoje zájmy proti zbytku světa. Sám Trump toho využil k ještě radikálnějším postojům hraničícím s fašismem a vybudoval hnutí Udělejme Ameriku opět velkou! (MAGA), které se obrací k jakýmsi zlatým časům v dějinách USA. Jde přitom o časy, v nichž dominoval bílý protestantský muž.

Slabý nástup radikální levice

Po demokratických primárkách lze říct, že se žádný masivní nástup demokratických socialistů a radikálních progresivistů, který měl být reakcí na posilující trumpovskou pravici, zatím nekoná. Čísla ukazující, kolik kandidátů demokratické levice a progresivistů uspělo v demokratických primárkách, jsou samozřejmě poněkud nepřesná, protože, jak už bylo řečeno, samotný pojem progresivismus má mnoho odstínů — v závislosti na tom, zda ho vztahujeme k ekonomice, migraci nebo zacházení s menšinami.

A nepřekrývá se vždy s demokratickým socialismem. Kupříkladu demokratický kandidát na senátora ve státě Michigan, Abdul El-Sayed, se označuje za progresivistu, což v jeho případě znamená, že požaduje třeba zavedení zdravotního pojištění pro všechny Američany a hájí emancipaci menšin. Ale zároveň tvrdí, že je zastáncem kapitalismu. Mamdani je oproti tomu progresivista, který je zároveň demokratickým socialistou.

Celá řada kandidátů, kteří budou za Demokratickou stranu soutěžit ve volbách do Senátu a Sněmovny reprezentantů, je někdy označována za progresivisty i proto, že se je rozhodly podpořit některé organizace, které jsou označované na bašty progresivismu. Jde například o Indivisible, Working Families Party, Our Revolution, PCCC či Justice Democrats. Což ovšem neznamená, že postoje kandidátů se plně překrývají s postoji těchto organizací, které se je rozhodly z různých důvodů podpořit.

Vezmeme-li za bernou minci to, jak sebe sama vidí kandidáti, pak podle portálu Progressive Candidates, který sbírá data z různých zdrojů, kandiduje do Sněmovny reprezentantů v nadcházejících volbách za Demokratickou stranu 27 progresivních kandidátů, a ve volbách do Senátu tři progresivní kandidáti. Jak už bylo řečeno, tato data se mohou mírně měnit v závislosti na tom, jak je progresivismus definován, jisté ale je, že citovaná čísla nebudou výrazně jiná.

Dáme-li je do kontextu, 27 progresivních kandidátů z celkového počtu 435 politiků kandidujících do Sněmovny reprezentantů za demokraty je poměrně malé číslo. I v nepravděpodobném scénáři, že by se všichni progresivisté dostali do Sněmovny, a demokraté by měli jako strana jen těsnou nadpoloviční většinu, by to bylo zhruba jen 10 procent.

Do Sněmovny reprezentantů kandidují také čtyři kandidáti, kteří se označují za demokratické socialisty. Několika dalším pak daly podporu organizace, které se hlásí k demokratickému socialismu. I to je relativně malý počet.

U progresivistů je také třeba vzít v úvahu, že často kladou důraz na velmi rozdílné věci. Jako příklad můžeme vzít programy sedmi progresivistů, kteří kandidují ve státě Kalifornie.

Mai Wangová se zaměřuje na pracovní právo a spravedlivou migrační politiku. Saikat Chakrabarti má ve svém programu jako priority zdravotní pojištění pro všechny a zelenou politiku. Randy Villegas zdůrazňuje práva pracujících rodin a rovný přístup ke zdravotní péči. Jasmeet Bainsová klade důraz na rovný přístup k lékařské péči. Angela Gonzales-Torresová chce primárně bojovat za právo na bydlení. David Kim má jako hlavní prioritu zdravotní pojištění pro všechny. Ester Kim Varetová bude prosazovat reformy ve vzdělání a rovný přístup ke zdravotní péči.

Témata rovného přístupu ke zdravotní péči, univerzálního zdravotního pojištění, dostupného bydlení, ekologie a reforem vzdělání se objevují i v programech mnoha dalších progresivistů. Obecně nejde o nic, co by bylo možné označovat za radikální či dokonce komunistické názory, jak to činí Trump a jeho spojenci.

Někteří progresivisté, kteří už ve Sněmovně byli, a kandidují znovu, jako jsou Alexandria Ocasio-Cortezová, Rashida Tlaibová, Ilhan Omarová, Ayanna Pressleyová, Summer Leeová, Delia Ramirezová, Greg Casar, Pramila Jayapalaová a Ro Khanna, svoje priority poněkud změnili a více srostli s politickým mainstream v Demokratické straně. Nejmarkantněji se pak posunula ke středu Ocasio-Cortezová, která zvažuje účast v prezidentských volbách.

Lze-li názory některých těchto progresivistů považovat v americkém politickém kontextu přece jen za radikální, pak jsou to silně kritické postoje některých z nich k Izraeli, zejména k jeho počínání v Gaze a na Západním břehu. V sociálních otázkách ovšem naprostá většina není o nic více radikální než evropská demokratická levice.

Jak už bylo řečeno, ve Sněmovně reprezentantů může zasednout teoreticky až téměř 30 progresivistů a pět demokratických socialistů, ale konečné číslo bude bezesporu menší. Je sice pravda, že i jen dvě desítky progresivistů mohou v určitých otázkách „vydírat“ zbytek demokratů, ale hodně bude záležet na celkových počtech demokratů ve Sněmovně po volbách.

Zejména na tom, zda jejich většina bude těsná, a zastánci politického středu budou tedy snadněji vydíratelní. Pokud bude dostatečně velká, radikálnější levicová menšina může být spíše jen koloritem. A často také užitečným kritickým zrcadlem. Tak, jako tomu bylo v končícím volebním období.