Jmenuje se Talarico a je bezesporu nejzajímavějším kandidátem amerických senátních voleb. Sázkaři určitě při letošních midterms nespustí oči ani ze slunné Floridy nebo podzimního Michiganu, kde proti Trumpovým republikánům kandidují demokratičtí socialisté Abdul El-Sayed a Angie Nixonová. Kampaň těchto uchazečů o Senát nicméně zůstává i přes svou vyzývavou, smělou radikalitu — směřovanou bez ostychu často i do řad Demokratické strany — pevně usazená na vcelku tradiční, pravolevé politické ose.

James Talarico je jiný. Říká: „Největší rozkol dnes není mezi pravicí a levicí. Je to propast mezi těmi nahoře a těmi dole.“ S vizáží a politickým stylem, jež nemají daleko od ikonického J. F. Kennedyho, stojí na straně chudých a všech, které živí jejich práce. Přesto nemluví jazykem levice.

V tom, co říká, bychom jen stěží pátrali po sebemenších stopách Foucaultovy analýzy systémového útlaku nebo po marxistických kategoriích třídy. Neskví se tu postkoloniální teorie, nenajdeme tu nic z Judith Butlerové, nic z toho, co je jinak už vyzkoušeným podložím akademicky vybroušených levicových manifestů. Místo složitých teorií si James Talarico, pokrokový presbyterián, vystačil se staletou zvěstí rybářů lidí, s evangeliem.

Chápe a vykládá poselství Nového zákona s autoritativní prostotou, která Ježíše staví přímo do centra radikálního milosrdenství a lidského soužití bez politických dělítek a nekompromisně vyhraněných ideologických kategorií, nezapomíná však přitom na důtky v Mesiášově dlani, kterých se rabbi chopil, když bylo třeba vyhnat kupce z chrámu.

Prorocká a radikální komplexita Ježíše z Nazaretu dovoluje Talaricovi tiše kreslit prstem do písku pokaždé, když je on sám terčem posměchu svých početných farizejských oponentů, republikánských křesťanských nacionalistů. Vede jej přes propasti a otevírá před ním spásnou vizi budoucnosti bez útlaku. „Bereme si svůj stát zpět. Ne s hněvem, ne se strachem a nikoli rozděleni — ale s nadějí, na které tento stát stojí,“ vzkazuje texaský kandidát svým voličům.

Ve stopách křesťanského utopismu

Spojené státy nezažívají boom křesťanského utopismu poprvé. Viděly jej už, byť doprovázený odlišnými akcenty, na vzestupu mnohokrát. Třeba v časech, kdy měl už zmíněný John Fitzgerald Kennedy dost kuráže k vytyčení nových hranic, které měl americký duch, prodchnutý mladistvým elánem, nadějí a vírou v Boha i pokrok, v šedesátých letech statečně zdolat, vystoupat s pionýry a proroky na bájný a metaforicky podmanivý „vrchol hory“ a vnést jas tam, kam ještě padal stín kolonialismu, diktatur a totalit.

V těch několika letech, kdy Amerika sdílela odvážný sen Martina Luthera Kinga, že děti otrokářů a otroků budou jednou kráčet americkou ulicí ruku v ruce. Nebo při prezidentské kandidatuře Jimmyho Cartera, který své niterně prožívané křesťanství amerického Jihu přenesl i mezi zdi Oválné pracovny.

Zapomenout nelze ani na silný moment, kdy Barack Obama nemohl sdělit nesdělitelné, a tak na pohřbu na pohřbu reverenda, který se stal jednou z obětí masakru masového střelce v Charlestonu, zazpíval nejlegendárnější modlitbu britsko-americké teologické tradice, chvalozpěv Amazing Grace. Moment, který kromě televizních kamer v jedné ze svých novějších písní zachytila i legendární písničkářka Joan Baezová.

V tomto smyslu není James Talarico vůbec revoluční ani radikálně nový. Jeho přesto autentická a energická snaha o spojení milosrdné esence evangelia s politickou vizí, jež se ujímá slabých daleko za hranicí pouhé solidarity anebo „povinné“ občanské slušnosti, však přichází v době, kdy nejen americká konzervativní pravice pozbyla smyslu pro morální konfrontaci na duchovně zralých základech a točí se dokola ve fetišistickém bažení po penězích a moci, neschopná ani uznat, že je hanebnost hanebností a zločin zločinem.

Dokazuje to denně svou paradoxní neschopností čelit ruskému světu, jemuž byla kdysi nejrozhodnější a mocnou protiváhou — to ovšem jen do doby, kdy tento svět ještě ztělesňovala mamutí policejní byrokracie, krytá ideálem socialismu a víc než slušným arzenálem tanků a atomových hlavic.

Dnes, kdy se zájmy americké a ruské oligarchie pozoruhodně protínají ve vodách trhu bez přívlastků a pravidel, zůstaly pravici místo ideového střetu jen bezobsažné kulturní války. Zmýlená, podplacená a svedená na scestí stojí s prázdnýma rukama a ztotožňuje své nepřátele se stíny za oponou, dávno již spuštěné za odehraným dějstvím včerejšího světa. Její na pohled neotřesitelné mocenské základy jsou ve skutečnosti jen chatrnými základy chrámu, z něhož je dnes především zapotřebí vyhnat kupce — tentokrát nikoli prodavače holubů a cetek, ale demiurgy oligarchického panství.

Chrám, toto srdce politické i duchovní moci, osa veřejného i spirituálního zájmu a západní kulturní tradice, musí být očištěn, obnoven a založen jinak, v duchu utopické touhy po budoucím, ve smyslu skutečného bratrství. Jinak z něj brzy nezůstane kámen na kameni. James Talarico to ví. Nasadil pro myšlenku takové obnovy ve své kampani všechno. Zda o ní dokáže přesvědčit i republikánské sestry a bratry, jak jim s odzbrojující bezprostředností často říká, se ukáže už za pár dní.

Pro zbytek světa mezitím zůstává otázkou, zda globální fascinace Talaricem přetrvá napínavý a dynamický, většinou ale příliš prchavý čas jediné volební kampaně, a stane se čímsi průkaznějším a životným. Když ne hned leitmotivem demokratické a spirituální obrody Západu, který by, co se sociální a duchovní radikality týče, mohl spolu se socialistickými a revolučními znovuobjevit například i své františkánské, kvakerské a jiné živoucí kořeny, tedy alespoň inspirací, jiskrou, jež by mohla zažehnout tázání po nových podobách populismu.

Takových, jež by neusilovaly o masovost utlačených ve jménu okázalé nenávisti, ale pokorné naděje, neskrývající se a neskryté, jde-li vstříc vichřici světa, a neobávající se ani radikality, kterou s mystickou autoritou Tesaře klidně může vzít pod svá prorocká a eschatologicky rozepjatá křídla.

Talarico jako originální blíženec smyslu českých dějin

Duchovních momentů, na kterých může tento druh demokratického a utopického křesťanského populismu založit, má Evropa požehnaně, a snad víc než její mladší sestra Amerika. Hned za rozbřesku 20. století jim na světlo moderní doby pomohla papežská encyklika Rerum novarum, jejíž adresné odpovědi na takzvanou dělnickou otázku ostatně nezůstali ani protestanté nic dlužni. Klíč sociální spravedlnosti ostatně otevíral a předurčil celou partituru evropských dějin 20. století a křesťané nejrůznějších denominací, zaskočeni nejprve energií a sebevědomím marxismu, nemohli a ani nechtěli hrát druhé housle.

Na vůdčí tón odpovídalo důrazně i české echo „Dokončit dílo Husovo“, to pro teologa Františka Žilku — a také pro tisíce českých a slovenských protestantů — znamenalo jediné: jít za ideou národa, vyvoleného ke spravedlnosti, volnosti a vnitřní svobodě.

Znamenalo to, řečeno s Emanuelem Rádlem, rozeznat a vnitřně přijmout, že je zde světovými událostmi nastolen nový ideál hrdiny, zápasícího za pravdu, mravnost a svobodu. Ideál, který Rádl bezprostředně spojil s postavou prezidenta Masaryka a jež byl natolik působivý, že se stal v meziválečném Československu dokonce státní ideou: k nelibosti hlavně konzervativních a katolických kruhů nejen v Čechách a na Moravě, ale především na Slovensku.

Vzdor nesouladu a třenicím se však i v katolickém táboře našli tací, kteří sbírali síly a odhodlání stavět „most spravedlnosti“ přes propasti ve jménu lásky k bližnímu. Na takového Čeňka Landu se v českých zemích téměř zapomnělo. Neprávem, neboť tento lidovec, křesťanský socialista a levicový katolík je jednou z nejzajímavějších postav našich moderních politických dějin, vymykajících se ne-li významem, pak tedy neotřele radikálním uchopením katolické výzvy na ryze politickém základě.

Masarykovo „Ježíš, ne Caesar“ bylo nakonec univerzálním etickým a duchovním korektivem svévolné světské moci, všestranně platnou obranou proti „svodům titanismu“ i plíživě se rozmáhající skepse, jak krátce po druhé světové válce dokázal sociolog a filosof Josef Ludvík Fischer. Ježíšovo „láskyplné respektování rovné lidské důstojnosti“ je v každém ohledu protikladné k postavení archetypálního Caesara, jenž bezostyšně opilý vůlí k moci je „věčným strůjcem útisku, násilí, boje a výboje“. A v tomto smyslu je skutečně mimoideologické i nadkonfesní, univerzální v českých i v jakýchkoli jiných dějinách.

Vrací-li se tedy s Jamesem Talaricem tradice křesťanského utopismu, neměli bychom její návrat přehlédnout, ať už si dojde pro volební vítězství, anebo ne. Politickou mapu Spojených států totiž mění už teď. A změní ji natrvalo.

Má navíc co do činění s ideou, jež se do českého historického příběhu propsala s nevídanou spirituální silou a nasměrovala jej k eschatologickému vyústění, k vědomí smyslu českých dějin, kterých je James Talarico možná překvapivým a nečekaným, ale možná o to víc originálním blížencem.