V české i slovenské veřejné debatě se pravidelně vrací téma probouzející ty nejtemnější společenské pudy: trestní odpovědnost dětí. Ať už jde o tragický útok třináctiletého žáka na škole ve slovenské obci Staškov, chladnokrevnou vraždu dívky nezletilým mladíkem v Teplicích nebo brutální „zážitkové násilí“, které teenageři natáčejí na mobily v severních Čechách, politická mašinerie okamžitě startuje na plné obrátky.

Otázka, zda děti v tomto věku zavírat do vězení, patří totiž k nejkomplikovanějším etickým dilematům. A tak spolehlivě vyvolává mimořádně silné emoce.

Namísto hluboké analýzy duševního zdraví mládeže přicházejí rychlá represivní řešení. Český ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO) navrhuje u nejzávažnějších činů snížit hranici trestní odpovědnosti z patnácti na třináct let a prosadit vězení pro školáky od roku 2028. Pozadu nezůstává ani slovenské ministerstvo spravedlnosti, které bleskově zřídilo pracovní skupinu pro přehodnocení současné hranice, stanovené na věk čtrnáct let.

Tento selektivní populismus mířící na extrémní excesy vyvolává pouze morální paniku. Navrhovat drakonickou změnu systému kvůli promile ojedinělých případů slouží k politickému předvádění „tvrdé ruky“, zatímco stát ignoruje tisíce dětí propadávajících dírami v sociální síti. Přitom podle dlouhodobých dat o kriminalitě mládeže závažná delikvence nezletilých v našem prostředí dlouhodobě klesá.

Kriminalizace dětí je selháním systému

Když třináctileté dítě spáchá závažný čin, otázka nezní, do jak přísné cely ho zavřeme, ale kde všude jsme jako dospělí selhali. Žádné dítě se nerodí jako agresor; jeho chování je téměř vždy voláním o pomoc a zrcadlem prostředí, v němž vyrůstá.

Žijeme v zemi, kde jsou celé regiony, v čele se strukturálně znevýhodněnými severními Čechami, uvrženy do pasti chudoby, exekucí a mezigeneračních traumat — a tamní školy nadále fungují bez systémové podpory. Pokud stát reaguje na traumatizované dítě tím, že ho v brzkém věku ocejchuje jako zločince a uvrhne ho do soukolí vězeňského systému, definitivně nad ním láme hůl a zbavuje se vlastní odpovědnosti.

Zastánci přísnějších trestů, včetně ministra Tejce a nejvyšší státní zástupkyně Lenky Bradáčové, operují s iluzorním přesvědčením, že hrozba vězení funguje jako odstrašení. To je ovšem v rozporu s poznatky dětské psychologie. Třináctileté dítě nemá dostatečně vyvinuté kognitivní schopnosti k tomu, aby v afektu nebo pod tlakem okolí domýšlelo reálné důsledky svého jednání. Zkušenosti z praxe ukazují, že přísná represe v raném věku recidivu nesnižuje, nýbrž naopak eskaluje.

České výchovné ústavy (nechvalně známé „pasťáky“) i slovenská reedukační centra, jejichž katastrofální podmínky odhalila šokující zpráva slovenské generální prokuratury, dlouhodobě jako místa nápravy nefungují. Pokud dítě zavřeme do instituce postavené na represi, nenaučíme ho empatii, ale pouze tomu, že svět je násilné místo, kde vyhrává ten silnější. Z těchto zařízení pak propouštíme mladé lidi, kteří jsou pro společnost mnohem nebezpečnější, než byli na začátku.

Zastánci represe argumentují ochranou společnosti a právem obětí na spravedlnost. Pokud třináctileté dítě spáchá brutální čin, je pro své okolí nebezpečné a jeho izolace zabrání tomu, aby znovu někomu ublížil. Pozůstalí vnímají beztrestnost kvůli věku jako fatální nespravedlnost.

Proti tomu stojí kriminologové a sociální pracovníci. Ti nevolají po nečinnosti, ale varují, že klasické vězení situaci dětí pouze zhoršuje. Zavřít třináctiletého školáka mezi dospělé zločince do prostředí postaveného na násilí a hierarchii znamená jediné — vychovat z něj profesionálního kriminálníka. To potvrzují i rozsáhlé studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci zaměřené na děti pod patnáct let, které jednoznačně prokázaly nefunkčnost čistě odplatného (retributivního) trestání.

Investice do lidí, ne do mříží

Bezpečné školy a zdravou společnost nezajistíme budováním dětských cel, ale investicemi do prevence. Školství nutně potřebuje stabilní síť psychologů, speciálních pedagogů a sociálních pracovníků. Systém je totiž dlouhodobě podfinancovaný a vyhořelí učitelé nemohou suplovat dětské terapeuty. Stát by navíc měl terénní sociální prací aktivně pomáhat rodinám v krizi a řešit bytovou nouzi či sociální vyloučení, které na dětskou psychiku vytvářejí enormní tlak.

O tom, že prevence spojená s alternativními opatřeními přináší ovoce, svědčí i Zprávy o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti Ministerstva vnitra ČR. Ty jasně ukazují, že díky systémové práci a rozvoji probace klesl počet trestných činů spáchaných nezletilými za posledních patnáct let o dvě třetiny.

Smyslem kritiky není ignorovat volání veřejnosti po bezpečí; nebezpečné dítě samozřejmě nemůže zůstat na svobodě bez kontroly. Namísto středověkého principu „oko za oko“ je však nutné rozvíjet koncepty restorativní (obnovující) justice, které vedou mladistvé k pochopení následků jejich činů, omluvě obětem, nápravě škod a postupné reintegraci zpět do společnosti.

Snižování věkové hranice na třináct let se jeví jako pouhý politický marketing před volbami. Pro politiky je totiž snazší stavět nová vězeňská křídla pro děti než reformovat sociální systém, zaplatit školní psychology a řešit chudobu. Bezpečnost totiž nezajistíme kriminalizací dětí, které samy potřebují pomoc, ale tím, že je nenecháme propadnout sítem společenské lhostejnosti.