Vláda znovu otevírá debatu o karenční době, tedy o tom, že by zaměstnanci za první tři pracovní dny dočasné pracovní neschopnosti nedostávali žádnou náhradu mzdy nebo platu. Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR její návrat jednoznačně odmítá.

Karenční doba není účinným lékem proti zneužívání nemocenské. Je to asociální opatření, které trestá zaměstnance za nemoc a přenáší náklady na ty, kteří mají nejmenší možnost se jim bránit. Nemoc si člověk neplánuje a většinou ji ani nemůže ovlivnit. Přesto by měl podle zastánců karenční doby v okamžiku, kdy onemocní, přijít nejen o část běžného příjmu, ale za první tři zameškané směny o náhradu úplně.

Nejtvrději by opatření dopadlo na nízkopříjmové zaměstnance, samoživitele, rodiny s dětmi a domácnosti bez finanční rezervy. Právě mezi ně patří řada pracovníků ve zdravotnictví a sociálních službách — sanitáři, ošetřovatelé, pracovníci v sociálních službách, uklízečky, kuchařky a další profese, bez nichž se péče neobejde. Tito zaměstnanci nemohou pracovat z domova a sick days rozhodně nejsou samozřejmým standardem.

Stavět systémovou ochranu v nemoci na dobrovolném benefitu zaměstnavatele by navíc znamenalo další nerovnost: zaměstnanec dobře prosperující firmy by mohl zůstat doma bez ztráty příjmu, zatímco člověk pečující o pacienty, seniory nebo lidi se zdravotním postižením by si musel vybrat mezi zdravím a zaplacením účtů.

Sociálně necitlivé, nezodpovědné vůči druhým

Už samotná současná nemocenská ochrana znamená citelný propad příjmu. V prvních čtrnácti kalendářních dnech náleží náhrada pouze za pracovní dny a vychází ze 60 procent redukovaného průměrného výdělku. Od 15. dne se vyplácí nemocenská; její sazba se zvyšuje až při delším trvání nemoci. Ani dnes tedy neplatí, že by zaměstnanec odchodem na neschopenku získal pohodlnou náhradu celé mzdy. Obava z výpadku příjmů funguje už nyní jako silná brzda.

Obnovení karenční doby by tuto ztrátu ještě prohloubilo. Člověk s horečkou nebo respirační infekcí by byl postaven před jednoduchou, ale krutou volbu: zůstat doma bez peněz, nebo jít do práce nemocný. Takové opatření nesnižuje skutečnou nemocnost. Pouze část nemocí vytlačuje ze statistik a za dveře pracovišť.

Docházení do práce navzdory nemoci má navíc konkrétní následky. Nedostatečně léčené onemocnění se může zhoršit, protáhnout nebo přejít do komplikací. Zaměstnanec může nakonec chybět déle, než kdyby měl možnost zůstat doma hned na začátku a řádně se léčit. Pracuje také s nižším výkonem a vyšším rizikem chyby či pracovního úrazu.

U infekčních onemocnění se problém násobí. Nemocný člověk může nakazit kolegy, pacienty, klienty i jejich rodiny. Ve zdravotnictví a sociálních službách je tento postup obzvlášť nebezpečný, protože zaměstnanci přicházejí do kontaktu se seniory, chronicky nemocnými, pacienty po operacích a dalšími zranitelnými lidmi. Znovu zavést po zkušenosti s epidemií covidu ekonomickou motivaci chodit s infekcí do práce by bylo nejen sociálně necitlivé, ale také z hlediska ochrany veřejného zdraví nezodpovědné.

Zneužívání neschopenek čísla nepotvrzují

Zastánci karenční doby upozorňují, že po jejím zrušení od 1. července 2019 přibylo evidovaných pracovních neschopností. Jenže samotný počet případů však nelze vydávat za důkaz zneužívání. Část nárůstu totiž souvisela s covidem a část s tím, že lidé už nemuseli krátké onemocnění přecházet nebo krýt dovolenou.

Data MPSV za první rok po zrušení ukázala, že podíl neschopností trvajících jeden až tři dny vzrostl jen ze 4,2 na 4,7 procenta. Porušení léčebného režimu prokázalo přibližně u tří nemocných z tisíce. Tvrzení o masovém zneužívání tedy čísla nepotvrdila.

Velmi důležitý je vývoj délky neschopností. Podle údajů České správy sociálního zabezpečení se mezi prvními čtvrtletími let 2019 a 2025 průměrná délka jednoho ukončeného případu snížila z 38,51 na 27,77 dne, tedy o 10,74 dne neboli téměř o 28 procent.

Ještě výmluvnější je struktura případů. Podíl neschopností trvajících 31 a více dnů poklesl z 27,46 na 17,22 procenta, tj. o 10,24 procentního bodu, relativně o více než 37 procent. Podíl případů delších než 60 dnů klesl z 15,44 na 9,92 procenta a u neschopností nad 90 dnů z 10,17 na 6,63 procenta.

Je nutné dodat, že toto srovnání samo o sobě neprokazuje jedinou příčinu a vývoj ovlivnila také epidemie, skladba nemocí, elektronické neschopenky i situace na trhu práce. Rozhodně ale vyvrací zjednodušenou představu, že proplácení prvních dnů automaticky vede k delším nemocem. Naopak je slučitelné s logickým preventivním efektem: lidé mohou krátkou nemoc včas vyléčit a menší část případů se protáhne do dlouhodobé pracovní neschopnosti.

Řešením je cílená kontrola a prevence

Odmítáme princip kolektivního trestu. Pokud existuje podezření na neoprávněnou neschopenku nebo porušování léčebného režimu, zákon dává zaměstnavatelům i orgánům sociálního zabezpečení kontrolní nástroje. Elektronická neschopenka navíc umožňuje rychlé předávání informací.

Správnou odpovědí je cílená kontrola konkrétních případů, nikoli automatické odebrání příjmu každému nemocnému zaměstnanci. Zaměstnanci od roku 2024 opět odvádějí část svého příjmu na nemocenské pojištění. O to méně přijatelné by bylo sdělit jim, že při nemoci budou první dny bez jakéhokoli zabezpečení.

Sociální pojištění stojí na solidaritě a na jistotě, že člověk v obtížné životní situaci nezůstane bez pomoci. Karenční doba tento princip popírá, což potvrdil i Ústavní soud. Pro zdraví populace potřebujeme prevenci, ne návrat do minulosti.

Skutečnou cestou ke snížení pracovní neschopnosti je bezpečné pracovní prostředí, dostatek zaměstnanců, rozumné rozvržení směn, prevence nemocí, očkování, ochrana duševního zdraví a včasná dostupnost zdravotní péče. Ve zdravotnictví a sociálních službách je třeba řešit také dlouhodobé přetížení, přesčasy a fyzickou i psychickou náročnost práce. Trestat zaměstnance, kteří v takových podmínkách onemocní, žádný z těchto problémů nevyřeší.

Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR proto znovuzavedení karenční doby odmítá. Nemoc nesmí být považována za provinění a ochrana zdraví nesmí záviset na výši úspor na účtu. Proplácení prvních dnů nemoci chrání zaměstnance, jejich kolegy, pacienty i klienty a ve výsledku také zaměstnavatele a celou společnost. Úspora, která vznikne tím, že nemocný člověk přijde do práce, je jen zdánlivá. Skutečný účet totiž může být mnohem vyšší — v podobě komplikací, dalších nakažených a delší pracovní neschopnosti.