Sněmovna na konci října schválila návrh ČSSD na obnovení proplácení prvních tří dnů nemocenské. Ač lze očekávat, že se Senát po nedávných volbách ovládnutý pravicí pokusí dolní komoře Parlamentu novelu zákoníku práce vrátit, institutu karenční doby, který do českého právního řádu nadvakrát prosadila koaliční vláda Mirka Topolánka, pomalu zvoní umíráček.

Zaměstnavatelé spolu s většinou opozice sice opakují, že neproplácení nemocenské se osvědčilo a že dnes lidé méně marodí, opak je ale pravdou. Počet případů krátkodobé nemocnosti skutečně v prvních letech po uzákonění karenční doby klesl, postupně se ovšem vyšplhal na původní hodnoty.

Současně — vinou přecházení méně závažných onemocnění, která by člověk zakrátko vyležel — strmě narostla dlouhodobá nemocnost. Pro nezanedbatelnou část lidí totiž výpadek příjmů v prvních dnech pracovní neschopnosti představoval natolik zásadní dopad do rodinných rozpočtů, že si nemohli dovolit zůstat doma a řádně se léčit.

Až novela zákoníku práce vstoupí v platnost, bude každý zaměstnanec od začátku nemocenské pobírat šedesát procent platu. ČSSD hovoří o úspěchu a obhajuje jím vládní příštipkaření politickému hnutí ANO. Slovo úspěch ovšem pro popis opatření, které pouze obnovuje něco, co již dříve existovalo, nepůsobí patřičně.

Není totiž žádným tajemstvím, že i nemocný člověk musí v nezměněné výši platit nájem, plyn, elektřinu, povinné ručení na auto nebo hypotéku. Že mu nadále do schránky přicházejí další složenky. Že tu a tam něco sní. Nebo že si musí pořídit léky, které obvykle také něco stojí. A i ten, jenž nikdy nevynikal v matematice, si spočítá, že nemocnému, kterému chybí čtyřicet procent příjmu, se vede zkrátka hůř.

Stonat a neobávat se o živobytí by se vším tím růstem a skvostnou kondicí ekonomiky ale nemělo být jakýmsi luxusem, respektive výsadou vyšších vrstev. Na tento problém ostatně nedávno upozornili Piráti. Povšimli si, že poslanci a senátoři i tehdy, když marodí, pobírají plný plat. A říkali, že to není správné a jak tomu přijdou prostí občané.

Pirátům se ovšem boj s nespravedlností poněkud zvrtnul. S logickou závistivců, kteří si, nemajíce kozu, přejí, aby ta sousedova chcípla, navrhli, aby i členové zákonodárných sborů v době nemoci dostávali jen šedesát procent platu.

Předseda Starostů Petr Gazdík k tomu poznamenal, že pirátský návrh by se dotkl všech ústavních činitelů včetně prezidenta republiky. „Můžete se tak vzhledem k jeho chatrnému zdraví velmi negativně podepsat na jeho příjmech, a proto bych před tím důrazně varoval,“ glosoval.

Sněmovní diskuse se však zakrátko stočila jiným směrem. Záměr Pirátů nezískal širší podporu, populistický výkřik odezněl a na Gazdíkova slova, že s nemocenskou ve výši šedesáti procent platu mnozí slušně a důstojně nevyžijí, se jaksi zapomnělo.

Lidé se zřejmě mají radovat z maličkostí. Ve vlastním zájmu by se ovšem neměli dívat přes hranice do sousedního Německa, tam totiž zaměstnanci v prvních šesti týdnech nemoci pobírají plný plat s tím, že zpočátku ani nepotřebují potvrzení od lékaře. Zdejšími rozumbrady neúnavně skloňovaný ekonomický kolaps se ale pořád ne a ne dostavit.