Každý den přicházejí zprávy o reorganizaci veřejnoprávních médií, rušení poradních orgánů, oddělení či agentur při Úřadu vlády, o omezení podpory uměleckých aktivit, redukci a slučování na ministerstvech, ohlašován je zánik Českých center v zahraničí. Vše je zpravidla prováděno chvatně, mimo širší kritickou diskusi, a komunikováno neurčitým žargonem úsporných opatření, reorganizace a efektivity. Tyto zásahy obvykle probíhají bez ohledu na roli, kterou tyto instituce hrají v životě skutečných lidí, a tedy i bez jasnější představy o tom, o co jejich likvidací vlastně přicházíme. Dlouho a pracně budované know-how a expertízu, které poskytují, si prý najednou nemůžeme dovolit.

Nezainteresovanému čtenáři či čtenářce se proto současné zprávy o zániku, reorganizaci či slučování některých kateder a ústavů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK) mohou jevit jen jako další potvrzení ducha doby. Je tu však jeden na první pohled patrný rozdíl. Zatímco ve výše uvedených případech jsou instituce nesmyslně redukovány zvnějšku dosazenými postavami s pochybnou kompetencí, filozofická fakulta naší nejstarší univerzity provádí svou „výkonnostní optimalizaci“ sama.

Podívejme se na některé aspekty těchto změn, kterým podle vyjádření děkanky Evy Lehečkové a jejího týmu není možné se vyhnout a které údajně přinesou fakultě nejen stabilní ekonomické prostředí, ale také nastartují její nebývalý vědecko-pedagogický rozvoj.

Už se nelze prošetřit k vyrovnanému rozpočtu

Téměř dvacet pracovišť FF UK zasáhne radikální reorganizace, jaká nemá na fakultě obdoby. Některá pracoviště mají zaniknout, jiná se sloučit, další významně redukovat. Vedoucí kateder a ústavů byli s aktuální fází reorganizace seznámeni těsně před začátkem prázdnin, celá akademická obec až emailem děkanky zaměstnancům z desátého července. Hotovo mělo být do konce července.

Vedení FF UK (přesněji řečeno paní děkanka, stručné školení o organizační struktuře fakulty zde) tvrdí, že proměna uspořádání kateder a ústavů i oborů na fakultě probíhá už několik posledních let, že se nejedná o nic překvapivého, co by spadlo z čistého nebe. Za příklad dává spojení několika do té doby samostatných ústavů v Ústav historie nebo Ústav lingvistiky, popřípadě již připravené sloučení několika archeologických pracovišť v jediný archeologický ústav.

Pokud však jde o nějaký pečlivě promyšlený plán, podle něhož se nyní přistupuje k další skupině organizačních změn, proč si jej vedení nechávalo pro sebe skoro až do chvíle, kdy měl být návrh postoupen fakultnímu senátu?

Jako nejpravděpodobnější vysvětlení překotnosti a nekoncepčnosti celého procesu se spíše jeví zjištění, jak špatně na tom fakulta finančně skutečně je, což vyplynulo z červnového oznámení výše jejího letošního rozpočtu.

Vedení FF UK mezi důvody navrhovaných organizačních změn uvádí dlouhodobě neuspokojivou ekonomickou situaci fakulty. Ta je výsledkem stagnujícího institucionálního financování vysokého školství celkově, ale i nedostatku solidarity při přerozdělování státních peněz jednotlivým fakultám v rámci Univerzity Karlovy, kdy kvůli nespravedlivě nastaveným pravidlům dostává FF UK výrazně méně než ostatní fakulty.

Do hry zároveň vstupuje jednotný mzdový tarif, který od loňského roku předepisuje, aby všichni zaměstnanci univerzity na stejné pracovní pozici pobírali za svou práci stejný základ mzdy. Sjednocení odměňování zaměstnanců napříč univerzitou je jednoznačně pozitivní věc; v kontextu nedostatečného financování se ale pro chudší fakulty paradoxně stává přítěží. Řečeno co nejstručněji: na vyšší platy nemáme, ale prošetřit se k vyrovnanému rozpočtu vlastní chudobou — tedy jako doposud vyplácením mezd v co nejmenší výši — už také nemůžeme, protože nastavení mezd již není v pravomoci jednotlivých fakult.

Vedení Filozofické fakulty UK však podle svých slov vidí v nastalé nelehké situaci příležitost. Bohužel nikoli k hlasitému protestu proti katastrofálnímu postoji současné vlády i vlád předešlých ke vzdělávací politice státu a také proti způsobu přerozdělování peněz v rámci univerzity, ale prý k dosažení vyšší efektivity a vůbec celkově vyšší kvality jak pedagogické, tak vědecké práce.

Jak má být tohoto výsledku dosaženo propuštěním padesáti sedmi lidí, není jednoduché nahlédnout. Spíše se zdá, že vedení fakulty si nepřeje, aby navrhovaná opatření byla vnímána jako výraz rezignace a nedostatku odvahy tváří v tvář ekonomickému tlaku. Proto jeho rétorika finanční stránku spíše upozaďuje a do popředí se snaží posunout pozitivnější pohled. Mají se „hledat synergie mezi obory“, „nové platformy spolupráce“, „zakládat meziústavní výzkumná vzdělávací centra“ či „promítat perspektivy rušených oborů do výuky jiných pracovišť“.

Zdá se ale, že tato byrokratická mlha má zakrýt jednoduchou matematickou skutečnost, že stejný objem peněz zkrátka nestačí na vyplácení navýšených mezd stejnému počtu lidí. Proto musí někteří odejít.

Excelentně podfinancovaný vysoký výkon

Zarážející je pak výběr těch, kteří mají svým odchodem přispět k vyrovnanému rozpočtu fakulty. Redukce totiž není plošná, dotýká se několika vybraných pracovišť, na která krácení dopadne drtivě: budou zrušena jako samostatné katedry či ústavy, počet akademiků a akademiček v nich klesne na méně než polovinu a tento zbytek bude přiřazen k jiným základním součástem fakulty a jejich studující včetně těch nově přijatých, nastupujících do prvního ročníku, dokončí své studium v provizoriu na jiných oborech.

Vedení v čele s Evou Lehečkovou zdůvodňuje výběr nedostatečným vědeckým či pedagogickým výkonem, případně nevhodným personálním složením pracovišť. Vědecký a pedagogický výkon se zde však stanovuje na základě metrik, které byly zavedeny teprve nedávno a jejich prozatímní výsledky měly sloužit k motivaci pracovišť i jednotlivých zaměstnanců k osvojení si „dobré praxe“ v koncepci studijních programů i v organizaci výuky či badatelské činnosti. Bohužel, čas k případné změně strategie vedení toho či onoho pracoviště nebyl mnohým poskytnut.

Zcela zavádějící je pak argumentace ekonomickou udržitelností jednotlivých oborů. Člověk neobeznámený s mechanismy přerozdělování financí ve vysokém školství by si mohl přestavovat, že existuje přímá úměra mezi počty přijatých studentů, odučených hodin, ukončených studií a publikovaných textů na jedné straně a přidělenými (tedy takto „vydělanými“) penězi na straně druhé. Takto přímý vztah ale neplatí a o skutečné výši rozpočtu fakulty se nakonec rozhoduje na univerzitním senátu.

Ekonomickou kondicí té či oné katedry se tedy ve vyjádřeních vedení FF UK míní pouze výkon měřený podle interních kritérií a vztažený k ostatním pracovištím fakulty. Například snaha o navyšování počtu studentů na jednotlivých katedrách s vidinou vylepšení své situace oproti ostatním by tak z pohledu celku fakulty vedla pouze k závodu ke dnu: rozděloval by se stále stejný objem prostředků za stále větší objem odvedené práce.

Zároveň uplatnění tohoto kritéria ekonomické udržitelnosti znevýhodňuje menší obory, které nikdy nebudou studovány masově, jako například některé takzvané malé jazyky. Neměla by alespoň Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v těchto případech upřednostňovat akademickou a pedagogickou hodnotu svých pracovišť před hodnotou ekonomickou? A není naopak neekonomickým takové rozhodnutí, které zbrkle ruší v národním kontextu jedinečné, po dlouhé roky budované obory, jež nebude vůbec jednoduché znovu obnovit?

Zbývá již jen smutná poznámka na okraj: Filozofická fakulta UK se k excelenci, tedy vynikajícímu výkonu proškrtávat nemusí. Jako excelentní pracoviště je totiž opakovaně hodnocena různými mezinárodními audity celé Univerzity Karlovy, naposledy v roce 2025.

Spíše bychom se tedy měli ptát, kdo nesl a nese náklady excelentního výkonu, když mzdy na FF UK jsou dlouhodobě nejen hluboko pod průměrnou mzdou vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v ČR, pod mzdovým průměrem Univerzity Karlovy, ale i pod pražskou průměrnou mzdou jako takovou. A za své (finančně neohodnocené) nasazení v minulých letech své kariéry vedoucí k této excelenci celé fakulty si někteří z odborníků a odbornic na FF UK nyní nečekaně vyslechnou verdikt o propuštění.

Ztráta rozmanitosti, ztráta identity

Například translatologii a estetiku navrhuje vedení FF UK podle výchozího plánu restrukturalizace zrušit jako samostatné organizační jednotky a přenést jejich odborné zaměření na další, podle názoru navrhovatelů příbuzné ústavy.* Nechme stranou, že tuto příbuznost posuzují zástupci jiných, často velmi vzdálených oborů, a nikoliv ti, kterých se to týká. Současné uspořádání oborů na FF UK je prý ekonomicky náročné a fakulta si je nemůže dovolit. Dozvídáme se, že až dosud nebylo dostatečně využito „synergie ve vzdělávání a výzkumu“.

Vedení FF UK proto plánuje „posílit akcenty na stávajících oborech“, rozšiřovat tím „flexibilitu a uplatnění absolventů“, reorganizací postižené ústavy a katedry hodlá zasazovat do kontextu akademicky „dobře fungujících oborů a ústavů“ a vytvořit „nový potenciál s novými akreditacemi a projekty“, přesněji řečeno prozatím jen „nový půdorys pro potenciál zavedení nových modelů ve výuce a výzkumu“. Až se tedy od půdorysu dostane fakulta k potenciálu (ať už to znamená cokoli), bude nepochybně již na dohled kýžený model organizace, jenž bude „jiný, stabilnější a kvalitnější“.

Zatím je částečně znám — dodejme, že bez diskuse napříč akademickou obcí — jen plán zrušení již existujících, fungujících ústavů a kateder, jejichž publikace jsou oceňovány v soutěžích kvalitních monografií, jejichž studenti a studentky dostávají za své články a práce ceny nebo na jejichž půdě vznikl během dvou desetiletí obětavé a špatně placené práce časopis světové úrovně.

Každý, kdo se někdy podílel na přípravě akreditací vysokoškolských studijních programů, potom je zaváděl do praxe, upravoval podle aktuálních podmínek a pravidelných kontrol a dočkal se po pěti a více letech jejich plného fungování, musí při čtení newspeaku akcentů, perspektiv, synergií a potenciálů cítit nevolnost.

Představa, že se zbylí pedagogové a pedagožky, rozstrkaní po rozbití fungujících fakultních těles do jiných ústavů, budou poté, co byly výsledky jejich mnohaleté práce vyhozeny z okna, scházet po chodbách fakulty a s nadšením budovat jiné, stabilnější a kvalitnější „platformy“, „akcenty“ a „perspektivy“, nepůsobí příliš přesvědčivě. Spíše se zdá, že mají doučit zbylé studentstvo a pak následovat své již dříve propuštěné kolegy a kolegyně.

Vedení fakulty tvrdí, že letní zásah byl nutný a dlouhodobě se mu nebylo možné vyhnout. Došlo by k němu ale i bez univerzitního průšvihu se zpožděním miliardového projektu kampusu na Albertově? Bez zavedení jednotných mzdových tříd napříč univerzitou? Bez ukončení dosavadní státní podpory malých oborů? Co bude FF UK dělat, až se opět zhorší vnější okolnosti, třeba přijde další vlna inflace nebo se zpozdí nějaký stavební megaprojekt UK?

Ústy své mluvčí FF UK připouští: „Zároveň jsme ale součástí systému vysokého školství, který je dlouhodobě podfinancovaný. Pokud se situace ve financování vysokých škol nezlepší, případně by se objem prostředků v budoucnu dále snížil, nelze vyloučit, že by fakulta musela reagovat i dalšími organizačními nebo úspornými kroky.“ Až se tedy situace opět zhorší, zbude nám nějaká jiná možnost, než se znovu dosavadním způsobem „zreorganizovat“? A zbude ještě někdo, kdo by proti podfinancování fakulty protestoval?

*Aktualizace: V posledním srpnovém týdnu byla mezi vedením FF UK a Katedrou estetiky obnovena jednání o budoucím postavení katedry a začlenění oboru v rámci celé fakulty.