Zoologické zahrady, a to nejen u nás, ale po celém světě, jsou obrazem moderní schizofrenie. Na jedné straně jsou oblíbené, ať už jako druh zábavy, nebo jako platforma, na níž se potkáváme se zvířaty. Na druhé straně jsou podrobovány kritice jako morální přežitek, místo, kam se lidé přijdou bavit, ale celý podnik funguje na úkor přirozených potřeb zvířat, jejich svobody a životní pohody.

Nyní se zdá, že klimatická změna a masivní úbytek biodiverzity nahrávají argumentům pro existenci zoologických zahrad či dokonce ukazují jejich činnost jako etickou. Dokument Světové asociace zoologických zahrad a akvárií se honosí titulem Building a Future for Wildlife (Budování budoucnosti pro volně žijící zvířata).

Záchrana druhů: Noemova archa s omezenou kapacitou

Na úvod jedno upozornění: Nechci podsouvat pracovníkům nebo návštěvníkům zoo neetické záměry. Mnozí návštěvníci zvířata milují a setkání s divokými zvířaty je obohacuje. Stejně tak lze předpokládat, že pracovat v zoo se většinou uvolí lidé, kteří mají ke zvířatům blízko. Je potřeba přestat kritizovat jednotlivce a zaměřit se na instituce a možnosti jejich strukturální změny.

Dnešní zoo se prezentují moderním jazykem: záchrana druhů a ochrana biodiverzity, pojistka proti vyhynutí, podpora populací v místě, vzdělávání veřejnosti a změna postojů k ochraně přírody, edukativní panely atd. Charismatická zvířata, jako jsou surikaty, klokani rudokrcí a plameňáci růžoví, byla povýšena na ambasadory biodiverzity — něco mezi diplomaty a celebritami živočišné říše.

Všechno to působí impozantně a bezchybně. Jenže ochranářský nátěr má několik poměrně hlubokých prasklin. Uveďme jen několik z nich, především ty, které navzdory velkým rozdílům mezi jednotlivými zoo do určité míry platí pro všechny.

Druhy vymírají každodenně, tempo vymírání se nepředstavitelně zvyšuje. Nejvíce ohrožené jsou především druhy na nižších příčkách potravinové pyramidy, jako je hmyz a obojživelníci, na nichž jsou závislé ostatní druhy. Nedává smysl chovat zvířata, jako jsou větší savci, pokud jim nedokážeme zajistit dostatek prostoru k životu, rozmnožování i získávání potravy.

Ex situ chov, chov mimo přirozené prostředí, a reintrodukce, návrat druhů do přírody, mohou být účinné, pokud jsou spojeny s ochranou in situ, tedy ochranou přímo v přirozeném prostředí. Programy in situ, například Toulavý autobus, který pomáhá chránit gorily nížinné ve střední Africe, nebo návrat orlosupa bradatého do Alp, v některých českých zoo existují — a zaplať pánbůh za ně. Jenže zoo jako Noemova archa má velmi omezenou kapacitu a pobere jen několik — především atraktivních — pasažérů. Ekosystém nalodit nemůže.

Vzdělávání v respektu k přírodě: poněkud absurdní záležitost

Vzdělávání veřejnosti a proměna postojů je hluboce problematická záležitost: dlouhodobá změna chování se prokazuje obtížně. Jednoduše nemáme dostatečné nástroje, jak něco takového měřit, a tudíž ani důkaz, že se to děje. Možná, že ti, kdo do zoo přijdou za zvířaty a poučením, měli tuto motivaci už před tím.

Ovšem, má-li se respekt k přírodě rodit mezi hlučným dětským hřištěm, edukativním panelem a klecí nebo výběhem, zní to jako špatný vtip. Takhle se antropocentrismu nejspíš neodnaučíme, naopak se může ještě více posílit. Je zvláštní, začít lekci respektu ke zvířeti tím, že mu neumožníme žít přirozený život a uděláme z něj vystavovaný exponát. Proč mají být zvířata zavřená ve výbězích v nevhodných klimatických podmínkách prostředkem lidského vzdělávání, když máme daleko lepší zdroj v online videích a fotopastech?

Welfare není welness

S veřejným míněním a dojmy z návštěvy zoo se dá manipulovat. Jak návštěvníci svou zkušenost ze zoo vnímají, lze ovlivnit i tím, jaké informace dostávají. Kolik návštěvníků si uvědomí, že exotická zvířata, která v létě působí uvolněným dojmem v dostatečně velkém výběhu — a to rozhodně platí jen o malé části zvířat a jen v některých zoo —, jsou v zimě zavřená ve stísněných prostorech?

Že se zvířata ze stresu zraňují, škrábou do krve, ukousávají konečky ocásků nebo se vzájemně koušou? Že problém může nastat, když se zvířatům umožní rozmnožování a rodí se nadbytečná mláďata? Že existují zvířata, která ke spokojenému životu potřebují tak velké prostory a specifické podmínky, jaké jim zoo nikdy nemůže zajistit? Že netečnost zvířat nebo stereotypní pohyby, takzvaný pacing, mohou svědčit o narušeném welfare, chronickém stresu nebo deprivaci?

Welfare zvířat v zoo není samozřejmostí. Liší se mezi jednotlivými druhy, tak mezi jednotlivými zoo. Kromě toho welfare — životní pohoda zvířat — prostě neznamená pětihvězdičkový hotel. Není to stav bez všech obtíží, ale možnost zvládat smysluplné výzvy, naplňovat potřeby typické pro daný druh a do určité míry ovlivňovat vlastní prostředí.

Čas překonat antropocentrismus: od výběhu k útočišti

Nakonec je tu z hlediska etiky, která nekšeftuje s odpustky, to nejdůležitější. Respekt ke zvířatům znamená brát vážně jejich vlastní potřeby a zájmy a nechat je žít co nejvíce po svém. Problém proto není pouze v nedostatečných podmínkách nebo v tom, jak zoo ovlivňují postoje lidí, ale v samotném principu tohoto vztahu: návštěvnický zážitek je založen na zvířatech, jejichž svoboda a možnost prospívat jsou omezeny.

Utrpení může vznikat například tím, že zvířatům jsou znemožněny druhově typické činnosti, jako je hledání partnera, rozmnožování, stopování a lov kořisti, možnost vyhnout se sousedství s jinými tvory či hluku nebo potřeba „nebýt viděna“. Problémem může být i samotné prostředí vytvořené člověkem, které je pro mnohé tvory zcela nevhodné. Klimatická krize nemůže ospravedlnit placené pobavení, při němž se ze zvířat stává zboží. Rétorika záchrany druhů podporuje kromě antropocentrismu také iluzi, že člověk může přírodu kontrolovat.

Máme-li přestat žít ve schizofrenii — zvířata „milujeme“, ale zároveň je držíme v podmínkách, které jim neumožňují přirozený život a prospívání —, potřebujeme proměnit i instituci zoo. Zoologické zahrady by tak nemusely zmizet z mapy, jen by změnily roli: z komerčních zábavních center s živými exponáty na místa určená především těm zvířatům, která naši pomoc skutečně potřebují. Zraněných nebo handicapovaných zvířat a těch, která nemohou být vypuštěna zpět do volné přírody, je dost. Prioritou musí být reálná pomoc jednotlivým zvířatům a obnova biotopů, nikoli generování zisku z návštěvnosti.

Pochopitelně, taková změna nemůže přijít ze dne na den. Mnohá zvířata se dožívají desítek let a okamžité zrušení zoo by poškodilo jejich obyvatele. Zoo by navíc k takovému přechodu potřebovaly veřejnou finanční pomoc. Taková proměna by však stála za to. Nezachraňujme druhy ve výbězích. Chraňme jejich přirozené prostředí a pečujme o zvířata, která bez lidské péče nemohou přežít.