V dokumentu Attenborough: 60 let v divočině, který BBC odvysílala v roce 2012, vzpomíná slavný dokumentarista na vůbec první přírodovědný dokument, který jako osmiletý chlapec na filmovém plátně viděl. Cherry Kearton (1871—1940), jeden z prvních fotografů a dokumentaristů přírody, v něm ukazuje život tučňáků. Malý David byl filmem uchvácen.

Technologie objevuje přírodu

Kromě samotného života divokých zvířat, který díky průkopníkům jako byl Cherry Kearton a jeho bratr Richard, mohli lidé poprvé pozorovat zblízka, ho jistě oslovil i humor, s nímž Angličan s knírem, sám trochu připomínající tučňáka, zvířecí svět prezentoval. Když v první polovině padesátých let začal Attenborough pro BBC natáčet vlastní pořady jako sérii Zoo Quest o získávání exotických živočichů pro londýnskou zoologickou zahradu, vždy měl na mysli to, aby jeho pořady byly nejen poučné, ale i zábavné.

A to platí pro celou jeho aktivní kariéru, nyní již více než sedmdesátiletou. Tři epizody zmíněné série z roku 2012 ukazují postupně tři stránky Attenboroughovy dokumentaristické tvorby, díky nimž dokázal změnit způsob, jak vnímáme svět přírody. První díl je věnován kameře — technikám natáčení, které se za dobu jeho života a práce změnily naprosto zásadním způsobem, a umožnily tak obdivovat živé tvory zblízka, až intimně, a v dechberoucích záběrech.

Druhá epizoda vypráví o tom, jak Attenborough jako dokumentarista využíval poznatků přírodovědců, jejichž objevy zábavným způsobem učinit srozumitelnými širokému publiku. Jak je pro jeho tvorbu typické, k nejdůležitějším tématům, jako je počátek života na zemi, se vracel opakovaně a pokoušel se o jejich nové, technicky dokonalejší zobrazení, odpovídající aktuálnímu stavu poznání.

Konečně třetí epizoda, nazvaná Naše křehká planeta, uvádí jeho dokumentaristickou tvorbu a její proměny v čase do souvislosti s rostoucím uvědomováním si ekologických hrozeb, které v první polovině padesátých let ještě byly zjevné málokomu.

Uchvátit druhé pro krásu a důmyslnost přírody

Attenborough připomíná osobnosti, které ho přivedly k aktivní ochraně přírody: britského ornitologa, spoluzakladatele Světového fondu na ochranu přírody (1961) Petera Scotta a autora slavného loga s pandou, či americkou bioložku Dian Fosseyovou. Právě její práce s horskými gorilami ve Rwandě ho inspirovala ke spoluzaložení fondu na jejich ochranu.

V sérii ZOO Quest David Attenborough ještě zachycoval získávání vzácných zvířat v jejich přírodním domově a jejich následné předvádění britským divákům. Když v roce 1979 uvedl svoje zřejmě nejslavnější a nejdůležitější filmové dílo, třináctidílný Život na Zemi, velkoryse pojatý dokument o vzniku a vývoji života, byl jeho přístup už zcela jiný.

Stal se vypravěčem příběhu o proměnách života, tím, kdo dokáže uchvátit druhé pro krásu a důmyslnost přírody, protože jí je sám uchvácen. A tento přístup — nakažlivá radost ze setkání s pozoruhodnými tvory, protože pro citlivého a přemýšlivého člověka je pozoruhodný každý živý organismus, dokonce i dávno vyhynulý — mu zůstal vlastní po celou jeho dlouhou a přebohatou kariéru.

Člověk a příroda: důvod k naději

Nebyla to pouze příroda, které věnoval pozornost v tolika dokumentech, že je v prostoru jednoho článku nelze ani vyjmenovat. Zajímal ho také lidský svět. V první polovině šedesátých let ostatně postgraduálně vystudoval sociální antropologii a v roce 1975 natočil výjimečnou dokumentární sérii Oko kmene (The Tribal Eye), v níž sledoval vznik takzvaného primitivního umění a jeho tvůrců — od malijského národa Dogonů přes íránské kočovníky a původní národy Severní Ameriky až po staré Aztéky a Inky.

Podobně propojil přírodní a lidské dějiny v další pozoruhodné dokumentární sérii První Eden (The First Eden, 1987). Vydal se v ní do Středomoří a sledoval, jak se od starověku vzájemně formovaly civilizace a přírodní prostředí. V této sérii zřetelně zaznívá motiv ekologické katastrofy — už starověké civilizace svým prudkým rozvojem způsobily neúměrné zatížení přírodního prostředí s nevyhnutelnými důsledky.

V posledních desetiletích se Attenborough zaměřuje stále výrazněji na ekologické hrozby současnosti, zejména na klimatickou změnu (Pravda o klimatické změně, 2006). Se svými spolupracovníky se však zároveň snaží ukazovat naději na změnu. V poslední epizodě série Planeta Země II (2016) věnované městům například ukazuje, jak se velkoměstské prostředí stává domovem překvapivě velkého množství divokých zvířat.

Zatím poslední velký Attenboroughův projekt, Oceán (2025), je po dvou sériích Modré planety (2001, 2017) dalším rozsáhlým návratem do prostředí, které David Attenborough pokládá za zásadní nejen pro vznik života na Zemi, ale i pro jeho přežití života. Dokument ukazuje devastaci způsobenou lidskou činností, zároveň však i překvapivou odolnost a schopnost obnovy mořských ekosystémů.

Naděje byla klíčová i pro Attenboroughovu o několik let mladší souputnici, loni zesnulou britskou primatoložku a bojovnici za ochranu divoké přírody Jane Goodallovou (1934—2025). Její nedávno česky vydaná autobiografie nese příznačný název Důvod k naději. Také v jejím případě jde o naději vyrůstající z důkladného poznání reality i závažnosti ekologických hrozeb.

Možná nejsilnějším poselstvím stoletého života a neúnavné práce Davida Attenborougha je, že i plné vnímání ekologické krize nemusí vést k beznaději — že je možné zůstat okouzleným obdivovatelem přírody, té mizející i té, která navzdory všemu přetrvává.