Nedaleko Věřňovic, jen několik kilometrů od Bohumína, se řeka Olše klikatí lužními lesy s letitými stromy a křovisky. Koryto opisuje česko-polskou hranici a říční niva poskytuje bezpečné a chráněné útočiště pro desítky druhů ptáků včetně ledňáčka říčního a bukáčka malého.

Když jsme tudy procházeli minulý rok na jaře s Ninou Brtníčkovou z nedaleké Dolní Lutyně, vše se zelenalo, ptáci zpívali a voda tiše bublala. Nina se svým manželem vychovává v Dolní Lutyni dva syny. „Je tu zdravá příroda a klid, dokonalé místo pro život. Děti si tu mohou volně hrát a nemám o ně strach,“ pochvalovala si.

I kvůli tomu Nina s manželem patří k zakládajícím členům spolku Zachovejme Poolší. Na dohled řeky Olše, na polích mezi Věřňovicemi a obcí Dolní Lutyně, totiž Státní investiční a rozvojová společnost plánuje velký průmyslový komplex.

Vzniknout zde měla jedna z největších továren na baterie ve střední Evropě. Státní investiční a rozvojová společnost do Dolní Lutyně dlouho lákala „strategického investora“ — o jakého investora ale šlo, stát oficiálně nesdělil. Mělo jít však o „moderní podnikatelský a technologický projekt, šetrný ke svému okolí“.

Továrnu jako strategickou investici dlouhodobě prosazovala vláda Petra Fialy. Slibovala, že pomůže posílit český automobilový průmysl, který musí baterie do aut s elektrickým pohonem dovážet.

O továrně se za Fialovy vlády mluvilo jako o příležitosti nejen pro region, ale i pro celou Českou republiku. Investor však před rokem na jaře stavbu odložil. Nová vláda Andreje Babiše zároveň s vytvořením průmyslového areálu počítá, byť popírá, že by šlo o továrnu na baterie.

Strategická investice státu na úrodné půdě nedaleko chráněné přírodní lokality vyvolává pochopitelný odpor lidí žijících v okolí. „Projekt je ukázkou typické české bezzásadovosti,“ řekl Deníku Referendum právník Petr Svoboda, který na Univerzitě Karlově přednáší o správním právu a právu životního prostředí. „Pokud plánujete zničit lidem jejich prostředí, tajíte jim základní fakta a nic smysluplného jim za to ani nenabídnete, těžko můžete čekat, že si to nechají líbit,“ poznamenává Svoboda.

Projekt je podle Petra Svobody o to problematičtější, že stát v roce 2006 místním lidem slíbil zastavení jeho příprav. Namísto průmyslové zóny v Dolní Lutyni se tehdy slibovala především obnova nevyužívaných průmyslových zón. To však státní agentura porušila.

Proč zrovna na zelené louce?

Průmyslový komplex má mít rozlohu přibližně 280 hektarů. To je plocha, do které by se dvakrát vešla pražská Malá Strana, celý Český Krumlov nebo čtyři stovky fotbalových hřišť. Po dokončení měla továrna ročně vyrábět baterie pro přibližně dva miliony aut s elektrickým pohonem.

Pro srovnání: aktuálně největší evropská bateriová továrna, kterou u maďarského Debrecínu staví čínský bateriový gigant CATL, má zabírat rozlohu 221 hektarů a vyrábět o pětinu méně baterií než plánovaná továrna v Dolní Lutyni. Co do rozlohy i výrobních kapacit by tak byl závod nedaleko Dolní Lutyně největším svého druhu v Evropě.

„Nechápu to,“ komentuje plány Státní investiční a rozvojové společnosti Nina Brtníčková. Sama podotýká, že v Moravskoslezském kraji jsou desítky opuštěných průmyslových areálů z dob těžby uhlí a rozvoje těžkého průmyslu. „Proč nestaví továrnu tam?“ ptá se.

Mluvčí Státní investiční a rozvojové společnosti David Vondra na otázku odpovídá, že investor chce stavět jen a pouze v Dolní Lutyni. Pokud to nepůjde v této lokalitě, továrnu podle státní společnosti investor raději postaví v Maďarsku nebo v Polsku.

V médiích zatím koluje informace, že oním tajemným investorem měl být jihokorejský Samsung SDI, jeden z největších globálních výrobců baterií. Sám Vondra však na přímý dotaz Deníku Referendum říká, že státní společnost s investorem uzavřela dohodu, podle které jeho identitu nebude nijak komentovat.

Podle údajů CzechInvestu je přitom v Moravskoslezském kraji víc než sedm stovek brownfieldů s celkovou rozlohou více než dvou tisíc hektarů.

Brownfieldy ale investorovi nevyhovují z více důvodů.

Jeden z největších brownfieldů, důl Barbora v Karviné, má nerovný terén a podle Státní investiční a rozvojové společnosti by bylo finančně náročné zde projekt vybudovat. Pro investora je Dolní Lutyně oproti poddolované Barboře snem: bezprostřední napojení na dálnici i vlakovou trať či blízkost elektrárny Dětmarovice společnosti ČEZ, která by mohla továrnu napájet.

Nová zátěž pro těžce zkoušený kraj

Podle výzkumnice Sáry Hájkové z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, rodačky z Moravskoslezského kraje, stát od začátku projektu v Dolní Lutyni tahá za kratší konec. „Tři desetiletí stát zanedbával revitalizaci brownfieldů a jejich přípravu na další využití,“ konstatuje Hájková.

Hájková rovněž upozorňuje na problematické vlastnictví bývalých průmyslových areálů. Velkou část z nich vlastní společnost Asental v kraji nechvalně známého Zdeňka Bakaly. České zákony po vlastnících sice vyžadují určitou míru obnovy těchto území, podle Hájkové jde ale jen o „základní rekultivaci“.

„Druhá věc je provést rekultivaci tak, aby bylo možné na daném pozemku postavit průmyslovou zónu či projekt podobný tomu v Dolní Lutyni,“ uvedla pro Deník Referendum Hájková. Proto musí přijít stát, území odkoupit a obnovu zaplatit.

Stát však o taková území nejevil zájem. Proto teď nemůže projektům, jako je továrna na baterie, nabídnout jinou lokalitu pro investici než na zelené louce.

S tím souhlasí i právní expert Petr Svoboda z Univerzity Karlovy. „Ani po třiceti letech stát nebyl schopen zvelebit rozsáhlé oblasti starých průmyslových areálů tak, aby mohly být znovu využity. Nynější tlak na výstavbu v Dolní Lutyni vypovídá o hrubé neúctě státu k přírodě, která lidem v průmyslem zatížené oblasti zbyla,“ konstatuje.

Vyjednávání a komunikace s investorem podle Státní investiční a rozvojové společnosti pokračují a stejně tak i příprava lokality v Dolní Lutyni. To potvrzuje i krok bývalé vlády z října minulého roku, kdy vláda převedla státní pozemky v Dolní Lutyni na Státní investiční a rozvojovou společnost.

Historie se opakuje

Všechny uvedené kroky ale stát podniká v rozporu se závazkem z roku 2006, kdy obyvatelé Dolní Lutyně, vedení kraje, zástupci vlády, CzechInvestu a jihokorejské společnosti Hyundai podepsali „deklaraci o porozumění“. V ní se zavázali zastavit přípravy dalších strategických zón v Dolní Lutyni, ale i v Šilheřovicích na Hlučínsku.

Jednalo se o výsledek odporu místních proti plánované továrně na automobily Hyundai. Ta přitom měla vzniknout právě v místě, kde je nyní plánována továrna na baterie.

„Je to obrovské zklamání,“ povzdechne si Nina Brtníčková. Továrnu si nepřeje naprostá většina zdejších obyvatel, což Brtníčková dokládá i výsledkem referenda z června roku 2024. Vedení obce vypsalo hlasování o tom, zda má obec bránit stavbě továrny. Referenda se zúčastnilo šestapadesát procent oprávněných voličů, z nichž osmaosmdesát procent bylo proti výstavbě továrny.

Stát a jeho developerská společnost přesto stále mluví o vzniku tisíců pracovních míst s „vysokou přidanou hodnotou“ a příležitosti pro celou republiku. Dopadová studie bateriové továrny zadaná státem přitom mluví o tom, že v České republice je dlouhodobě nízká nezaměstnanost, což by ve skutečnosti mohlo nábor nových pracovníků továrny komplikovat.

Produkce bateriových továren navíc nevyžaduje od pracovníků zvláštní specializaci. „V podstatě jde o montovnu, jen místo výroby převodovek a spalovacích motorů operátoři pomocí strojů míchají chemické roztoky a montují baterie,“ vysvětluje expert na energetiku z Asociace pro mezinárodní otázky Oldřich Sklenář.

Podle výzkumnice z Univerzity Karlovy Sáry Hájkové připomíná projekt v Dolní Lutyni typickou transformaci shora, jakou zdejší region zažil v minulosti již mnohokrát. „Celé to působí tak, že region má být opět obětován ve prospěch zbytku republiky,“ tvrdí.

Destrukce přírody jako konkurenční výhoda

Průmyslovou zónu tak stát chce umístit do lokality, která možná je výhodná pro investora, ale nikoli pro krajinu a místní. Areál je plánován v sousedství ptačí lokality „Heřmanický stav-Odra-Poolší“, která je na seznamu evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000.

V rákosí a houštinách kolem řeky Olše hnízdí řada vzácných ptáků jako například bukáček malý nebo slavík modráček středoevropský. Lokalita má rovněž největší potenciál pro hnízdění orla mořského v celé republice. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny je ale toto území ohroženo „snahou o výstavbu rozsáhlých průmyslových zón v nivě řek v těsné blízkosti ptačí oblasti.“

Že stavba a provoz tak velkého průmyslového areálu představují pro okolní přírodu riziko, přiznává i sama Státní investiční a rozvojová společnost ve své dopadové studii. V ní se píše o negativním vlivu výstavby na řadu druhů rostlin a živočichů či ohrožení lokální rozmanitosti přírodních druhů.

Projekt sice počítá s řadou opatření ke zmírnění záporných vlivů. Kdo ale bude na realizaci takových opatření dohlížet, mluvíme-li o projektu, kde stát sám se svými institucemi tlačí na co nejrychlejší začátek výstavby a netají se obavami, že by investor mohl zvolit pro své záměry některou ze sousedních zemí?

Podle právního experta z Univerzity Karlovy Petra Svobody se jedná o projev státem dotovaného klientelistického kapitalismu. „V takovém systému státní orgány a organizace zastupují především zájmy obchodních korporací na úkor přírody, práv místních lidí i pracujících v továrně samé. Když stát servilně nadbíhá investorovi, logicky ho nemůže účinně hlídat,“ vysvětluje Svoboda.

Agnes Gagyiová, socioložka z univerzity ve švédském Göteborgu, říká, že servilita vůči zahraničnímu investorovi má své strukturální důvody. „Vlády ve střední Evropě se domnívají, že lákáním velkých nadnárodních investorů doženou vyspělé ekonomiky. Jenomže investorům o nic takového nejde.“ Podle ní jde investorům o pravý opak: o trvalé zajištění levné pracovní síly a co nejvýhodnějších podmínek pro návratnost investice.

Ruinování přírody či možnost levného a bezohledného vytěžování surovin i pracovníků v jednoduchých montovnách je často tím jediným, co země jako Česká republika nebo Maďarsko mohou v konkurenci s jinými státy nabídnout. Podle Agnes Gagyiové tak lákání investorů k výstavbě bateriové továrny jen konzervuje již tak podřadnou pozici České republiky v dodavatelském řetězci automobilů.

Otevřená komunikace ještě neznamená participaci

Státní investiční a rozvojová společnost k projektu průmyslové zóny uspořádala několik „participativních jednání“. „Nechtěli jsme, aby to pro obyvatele v Dolní Lutyni a okolí bylo ‚o nás bez nás‘,“ tvrdí mluvčí státní společnosti David Vondra a dodává, že na jednáních vždy otevřeně informovali občany o aktualitách v přípravě projektu.

Podle Martina Bohoňka, člena výboru spolku Zachovejme Poolší a obyvatele Dolní Lutyně, ovšem participace informováním vždy začala, ale i skončila. „Od roku 2024, kdy nám státní společnost záměr na stavbu průmyslového areálu oznámila, s námi stát komunikuje kultivovaně a dává nám aktuální informace o projektu, ale vliv na samu podobu toho, co se tu postaví, jsme nikdy neměli.“

Stát tak sice transparentně komunikuje o svém projektu průmyslové zóny, avšak nikdy nepřizval veřejnost k debatě o tom, jaký rozvoj v místě by si vlastně představovala — a za jakých podmínek. „Veškerá diskuse končí tím, že investor má své požadavky, a pokud nebudou splněny, tak odejde do Polska nebo na Slovensko,“ shrnuje Bohoněk podobu „participace“.

Cestu ke spravedlivé transformaci může otevřít konstruktivní odpor

Případ zvažované továrny v Dolní Lutyni tak není příběhem náhodného selhání státu, ale systémovým problémem. Český stát zanedbal přípravy brownfieldů, kde by se zahraniční investice mohly uskutečnit bez vážnějších destruktivních dopadů. A nyní hájí zájmy zahraniční korporace namísto svých občanů a přírody, a to zrovna v kraji, kde už byla tak těžce poškozena.

V situaci klimatického rozvratu jsou investice do transformace ekonomiky od fosilních paliv žádoucí. Ale ne za každou cenu.

„Místním, klimatickým a ekologickým aktivistům i pracujícím v továrnách jde o stejnou věc: aby na jejich životech, na přírodě a na práci nevydělávala zahraniční korporace, jejíž zisky odtečou a jim nezůstane nic,“ říká maďarská výzkumnice Agnes Gagyiová s odkazem na své vlastní zkušenosti s organizováním odborů v Maďarsku. Právě spojení pracujících, místních lidí a klimatického hnutí podle ní může ve sporech o podobně velké investice, jako je ta v Dolní Lutyni, zásadně změnit rovnováhu sil.

„Jde o to být konstruktivní,“ tvrdí Gagyiová. Vysvětluje, že odpor sám nestačí. Ti, kdo s výstavbou nesouhlasí, podle ní mají přicházet s alternativou.

Nina Brtníčková ze spolku Zachovejme Poolší tvrdí, že se o takové hledání alternativ od počátku pokoušejí. „Nemáme nic proti bateriím ani konci fosilních paliv,“ říká. Nikdo podle ní nebrání tomu, aby továrna stála na některém z brownfieldů.

Český stát tak stojí před rozhodnutím: buď bude pracovat v zájmu zahraniční korporace, která mu dokonce zakázala veřejně uvést její jméno. Anebo bude v zájmu českých občanů — a spolu s nimi — hledat obecně přijatelné řešení.