„Chci americkému lidu ukázat svou cestu,“ říká Melania Trumpová na začátku dokumentárního snímku Melania. Následujících sto minut se soustředí na dvacet dní v životě Trumpové od začátku roku 2025 do inaugurace jejího manžela. „Všichni to chtějí vědět. Tak tady to je,“ prohlašuje Trumpová dramaticky. Rovněž trailer diváky láká na to, aby se stali „svědky dějin v přímém přenosu“.

Jaké jsou tedy dějiny očima první dámy? Především ukryté zcela mimo hledáček kamery. Dokumentu se totiž až mistrně daří vyhýbat socio-politickému dění ve Spojených státech či ve zbytku světa. Namísto toho po naprostou většinu stopáže sledujeme, jak Melania Trumpová nastupuje do auta, jede v autě nebo z auta vystupuje. Aby dění nebylo příliš monotónní, první dáma rovněž občas letí letadlem, přeje svým podřízeným šťastný nový rok, sleduje svého manžela nebo stojí po jeho boku během oficiálních ceremonií.

Snímek se za každou cenu snaží představit Trumpovou jako inteligentní, vřelou a všestranně nadanou bytost, a to doslovně i symbolicky. Vrchní návrhář první dámy si ji chválí, protože jako bývalá modelka „hovoří stejným jazykem“. Personál na palubě soukromého letadla září štěstím, když Trumpovou znovu vidí. Stejně reagují i kněží v kostele. Na Trumpově inauguraci stojí s hlavou vztyčenou sama mezi muži, zatímco zpěvák James Brown zpívá: „Toto je svět mužů, ale bez žen a dívek by nebyl ničím.“

Plánovat, oblékat, podporovat manžela

Režisér Ratner chce Trumpovou také vyobrazit jako nezvykle činnou první dámu, která boří normy této — dosud převážně reprezentační — role. Nikdy se mu ale nedaří skutečně zprostředkovat, v čem je cokoliv, co Melania Trumpová dělá, skutečně tak přelomové.

„Uvědomuji si význam Bílého domu,“ říká například první dáma a pokračuje ve výčtu všeho, co za svého předchozího působení dokázala. Zmiňuje například obnovení sadu růží v Bílém domě nebo přebudování bowlingové haly. Dle svých slov během ledna také „plánuje inauguraci“, což snímek shrnuje do mnoha scén zkoušení správného oblečení a hovorů o barvě ubrusů, pozvánek a prostírání.

Trumpová rovněž opakovaně deklaruje, že jí jako první dámě záleží především na blahu dětí. V několika nicneříkajících frázích tak o dětech a vlastní iniciativě Fostering the Future krátce diskutuje s manželkou francouzského prezidenta či královnou Jordánska. Ze skutečné činnosti na vlastním projektu ale divák opět nevidí nic.

Aby film podpořil dojem, že objekt jeho zájmu zůstává pod naleštěnou fasádou skutečně člověkem, Trumpová párkrát zmíní nepohodlnost bot na vysokém podpatku, v autě si prozpěvuje Michaela Jacksona a minimalisticky tančí na píseň Y.M.C.A.

Veškeré dění na plátně doplňuje narace Trumpové, která přímo na kameru promluví jen výjimečně. Tato forma dokumentu ubírá i to malé množství emocí, které se pokouší vzbudit. Dokonce i pasáže, kde Trumpová hovoří o lásce ke své rodině, smrti své matky nebo žalu z požárů v Los Angeles, působí kvůli monotónnímu způsobu vyprávění vyumělkovaně a neupřímně.

Film Melania se tak ve výsledku skládá z nekonečného množství repetitivních scén ukazujících neustále to samé a zároveň bez ostychu ignorující cokoliv, co se odehrává mimo luxusní vakuum, které protagonistka obývá.

Odvrátit se od zbytku světa

Kulturní novinář deníku Guardian Xan Brooks přirovnal dokument Melania k několik let starému snímku Zóna zájmu. Drama Jonathana Glazera zobrazuje každodennost rodinného života velitele osvětimského koncentračního tábora Rudolfa Hösse. Byť Melania ani zdaleka nedosahuje kvalit filmu oceněného několika Oscary, podobnost lze pozorovat v cynické morální slepotě, s jakou se ústřední postavy vztahují ke zbytku světa.

Zatímco Donald Trump kdesi v pozadí pravděpodobně chystá některé ze šestačtyřiceti opatření, která přijal hned v den své inaugurace, jeho manželka zcela vážně diskutuje o tom, jakým způsobem se bude u slavnostní večeře podávat „zlaté vejce“. Jindy se stejnou vážností debatuje se svým personálem o tom, jaké barvy ji nejlépe charakterizují — shoda panuje na zlaté, bílé a černé. A snímek se bez nadsázky diváky snaží přesvědčit, že právě takto Trumpová redefinuje, co to znamená být první dámou.

V zemi, kde agenti amerického Úřadu pro imigraci a cla (ICE) během protiimigračních zátahů jen v poslední době zastřelili několik lidí, působí jako chladný kalkul i scéna s designerkou a blízkou spolupracovnicí Trumpové. Ta pro kameru vypráví, jak se její rodiče přistěhovali z Laosu, jak ve Spojených státech ve dvou letech našla domov a jak se celé rodině splnil jejich „americký sen“ — koncept, ve který dnes věří pouhých 27 procent Američanů.

V další scéně se Melania Trumpová setkává s Izraelkou Avivou Siegelovou unesenou Hamásem. Ta první dámě vypráví o svém manželovi, kterého v té době Hamás stále držel v zajetí. Trumpová plačící ženu uklidňuje slovy, že se vlády brzy chopí její manžel a záchrana uneseného Izraelce pro něj bude prioritou. Jindy zase dodává, že nikdo v zemi si toho za poslední čtyři roky nevytrpěl tolik, jako její choť.

Harmonie v Trumpově podání

Skutečnost, že americká první dáma svůj čas věnuje výběru šatníku i prostírání, není nijak šokující. K roli manželky prezidenta to patří. Absurdní je nicméně fakt, že Brett Ratner i samotná Trumpová se diváky neustále snaží přesvědčit, že odhalení těchto činností učiní film poutavým, a navíc zdůrazní jejich přínos pro běžné Američany.

Vládu Donalda Trumpa, jejíž konání momentálně vyvolává v zemi masivní protesty a která svou mezinárodní politikou odtrhuje Spojené státy od zbytku světa, představuje jako jakýsi stabilizační prvek. Dokument se tváří, že uplynulé čtyři roky byly pouhým přešlapem, o kterém dnes není už třeba ani mluvit.

Odchod rodiny Joea Bidena z Bílého domu symbolizuje pouze scéna, ve které personál vynáší z budovy nábytek. A Melania Trumpová si mezitím nekonečně dlouho upravuje klobouk. Jako by návratem staronového prezidenta nastala taková harmonie, že běžní občané mohou po letech utrpení konečně přemýšlet o vlastních zlatých vejcích a barvě ubrusů.

Již zmíněný cynismus se navíc odráží i do formálních prvků dokumentu. Snímek začíná scénou, ve které Melania Trumpová jede v autě na Floridě za tónů písně Gimme Shelter kapely Rolling Stones. Zpěvák britské kapely Mick Jagger přitom Trumpovu politiku opakovaně kritizoval. „Všichni mimo Spojené státy jsou zmatení, abych použil slušné slovo,“ reagoval na Trumpovo vítězství Jagger už roku 2016. Členové kapely Rolling Stones rovněž adresovali Trumpovi dopis s žádostí, aby na svých akcích nevyužíval jejich hudbu. Pravděpodobně je ale nenapadlo, že by se někdy v budoucnu mohla stát součástí filmu, který lze bez ostychu označit za propagandu.

Návrat ve velkém stylu?

Autorem dokumentárního snímku, který Trumpová sama produkovala, je americký režisér Brett Ratner. Do zábavního průmyslu vstoupil v 90. letech a největší úspěch zaznamenal se snímkem Křižovatka smrti s Jackie Chanem a Chrisem Tuckerem z roku 1998. Ratner rovněž režíroval filmy jako Červený drak, X-Men: Poslední vzdor a velké množství hudebních videoklipů, uspěl také jako producent.

Pak přišel rok 2017 a deník The Los Angeles Times publikoval o Ratnerovi rozsáhlý článek. Šest žen v něm filmaře obvinilo ze sexuálního obtěžování nebo nevhodného chování. Ratner tyto informace popřel a nikdy nebyl obviněn z žádného trestného činu. Na značnou dobu se nicméně stáhl z kreativního průmyslu.

Dokument o americké první dámě je tak Ratnerův velký comeback po více než dekádě v ústraní. Velikosti filmu výrazně pomohla firma Amazon MGM Studios Jeffa Bezose, která Trumpové za práva na film zaplatila 40 milionů dolarů, tedy o 26 milionů dolarů více, než nabídla konkurenční společnost Disney. Tato částka zahrnuje i související dokumentární seriál, který má být vysílán později v tomto roce.

Jedná se zároveň o nejvyšší částku, kterou kdy Amazon zaplatil za zajištění distribuce jediného filmu. Značný obnos šel také na propagaci dokumentu, reklamní kampaň podle odhadů vyšla na 35 milionů dolarů. Otázka, do jaké míry je distribuce snímku pokusem o zisk přízně Donalda Trumpa, se nabízí zcela přirozeně.

Snaha firem přizpůsobit se směru, kterým Trump vede současné Spojené státy, je patrná i z dalšího dění okolo filmu. Soukromé projekce Melanie se v Bílém domě zúčastnili například ředitel Zoomu Eric Yuan, generální ředitel firmy Apple Tim Cook nebo generální ředitelka New York Stock Exchange Lynn Martinová. Projekce shodou okolností proběhla ve stejný den, kdy americká ICE zastřelila sedmatřicetiletého zdravotníka Alexe Prettiho.

Melania tajemná a osamělá

Něco snímek o Trumpové přece jen odhaluje. Dokument, pravděpodobně nezáměrně, ukazuje zvláštní povahu vztahu mezi prezidentem a první dámou. Donald Trump zůstává ve filmu spíše v pozadí, raduje se z voleb, trénuje své proslovy a chválí své manželce šaty. Melania ho doprovází během veřejných vystoupení a kromě několika výjimek s ním prakticky nemluví. Nakonec je navzdory promluvám o významu své role stále spíše osamělou manželkou než rovnocenným partnerem jednoho z nejmocnějších politiků světa.

Film o cestě Melanie Trumpové, původně modelce ze Slovinska, měl potenciál stát se poutavým vyprávěním o životě, který si jeho hrdinka původně nevybrala. Namísto příběhu o jednom americkém snu ale divák dostává pečlivě nablýskaný leták. Zdlouhavý dokument, lze-li ho tak vůbec nazývat, není objevným filmem, ale příliš průhlednou propagandou života, v jehož lesk dost možná nevěří ani jeho protagonistka.