Ve vyspělých zemích dlouhodobě klesá porodnost. Zastavení růstu populace je žádoucí. K jejímu udržení na úrovni, která zajišťuje společenskou stabilitu, nestačí jen ekonomické pobídky — u nás navíc zcela nedostatečné. Potřebná je hlubší společenská změna: mladí lidé nechtějí přivést děti do světa, který nemá udržitelnou budoucnost.

V České republice, stejně jako v řadě dalších zemí na globálním Severu, klesá porodnost. Úhrnná plodnost — průměrný počet živě narozených dětí na ženu během celého reprodukčního období — se několik let pohybuje výrazně pod hranicí 2,1. Tato hodnota je považována za nezbytnou pro udržení populace, protože se rodí více chlapců než dívek a některé děti se nedožijí dospělosti nebo nemají vlastní potomky.

Tato skutečnost je v České republice známa již několik desítek let. Je ale příznačné, že důsledky poklesu porodnosti jsou posuzovány téměř výhradně z ekonomického hlediska. Prý nebude dostatek pracovních sil, nebudou peníze na důchody, nebude mít kdo pečovat o seniory.

Je ale prospěšné položit otázku opačně: jak současný ekonomický systém — založený na pokračujícím růstu a ničení planetárních ekosystémů — ovlivňuje rozhodování lidí o rodičovství? Neodrazuje mladé lidi od rodičovství samotný systém, v němž převažuje konkurence nad spoluprací a úspěch je měřen materiálním blahobytem?

Zajistit dětem harmonický vývoj a ženám možnost volby

Mainstreamoví demografové již dávno zastávají názor, že další populační růst by vedl dříve či později ke katastrofě a že je žádoucí zastavení či dokonce pokles počtu obyvatel na Zemi. V kontrastu s tím ovšem v ekonomii přetrvává představa neustálého růstu.

V současném ekonomickém systému se očekává vysoká zaměstnanost nejen mužů, ale i žen. Hovoří se proto o nutnosti sladění profesního a rodinného života. To je samozřejmě v pořádku. Často je však toto „sladění“ chápáno jednostranně ve smyslu umisťování malých dětí do kolektivních zařízení. Ženy, které jsou delší dobu doma s dětmi předškolního věku, bývají varovány, že to může trvale zkomplikovat jejich pracovní kariéru, že jim „ujede vlak“.

O tom, že v opačném případě může hrozit, že jim „ujede vlak“ s dětmi — tedy že může dojít k neblahým psychickým následkům — se většinou mlčí. Přitom řada psychologů — jako například Gábor Maté — hovoří o tom, že příliš brzké „odkládání“ dětí do kolektivních zařízení může pro tyto děti znamenat celoživotní trauma.

Uvádí se, že pro harmonický vývoj dítěte je důležité, aby v prvních zhruba třech letech života mělo dítě pokud možno trvalý kontakt s matkou. A ze společenského hlediska je samozřejmě nejen důležité, aby se rodil dostatek dětí, ale aby byly všestranně stabilní, vyrovnané, zdravé.

Ženy by proto měly mít možnost volby. Kromě možnosti umístit dítě do kolektivního zařízení — a věnovat se mu až po práci — by měla existovat alternativní možnost zůstat s dítětem delší dobu doma, věnovat se práci pouze po večerech, a přitom neztratit kontakt se svou profesí.

Ocenit rodičovství

A samozřejmě by měla existovat i odpovídající finanční podpora. Podobně jako v případě příspěvku na péči, který pobírají senioři, pokud nejsou plně soběstační, měl by existovat analogický příspěvek rodičům na péči o malé dítě. Rodiče by pak měli možnost volby, zda budou o dítě pečovat doma a příspěvek použijí jako náhradu ušlého příjmu nebo zda dítě umístí do kolektivního zařízení a příspěvek bude posílán tomuto zařízení.

Mateřská dovolená v České republice je stále výrazně delší než v mnoha jiných zemích Evropy. To by mělo být zachováno a mělo být pro Evropu „vzorem“, nikoli terčem kritiky, jak se bohužel často děje. Ženám, které pečují o malé děti, by se mělo dostat uznání a nikoli odsudku, že nevyužívají svůj ekonomický potenciál.

Společnost by měla dát najevo, že jí záleží na tom, aby se rodilo více dětí — a vytvořit k tomu i základní ekonomické podmínky. Častým důvodem, proč mladí lidé odkládají rodičovství, je problém bydlení.

Nejde jen o to mít střechu nad hlavou, ale vytvořit domov. To znamená mít jistotu bydlení v určitém bytě po řadu let. Na hypotéku každý nemá a nájemní smlouvy jsou často nabízeny pouze na — poměrně krátkou — dobu určitou. Situace, kdy každý rok hrozí neprodloužení nájemní smlouvy nebo nová smlouva s výrazně vyšším nájemným, tuto jistotu nepřináší.

Současný systém starobních důchodů je poměrně solidární a je založen na průběžném financování. Nehrozí proto, že by eventuální bankrot velkých bank či firem ohrozil výplaty důchodů. Na druhou stranu je tento systém závislý na vývoji počtu narozených dětí, protože důchody seniorů financuje budoucí generace. Pokles porodnosti může znamenat mimo jiné nedostatek financí na budoucí důchody.

A přitom tento systém oceňuje rodičovství minimálně, pokud vůbec. Spravedlivé by bylo, aby rodiče po dobu, kdy řádně vychovávají své děti, platili výrazně nižší sociální pojištění než bezdětní. Není to nic nového; v minulém režimu měli rodiče výrazné daňové úlevy a z daní se platilo i sociální a zdravotní pojištění.

Řádná výchova dětí v dnešní době kromě velkého množství lásky a času vyžaduje i nemalé finanční prostředky. A když rodiče těchto dětí dospějí do důchodového věku, hrozí jim, že dostanou nízký důchod se sdělením, že „neměli spoléhat na stát a měli si něco naspořit“. Jsou tedy paradoxně na stáří hůře zabezpečeni než zodpovědní bezdětní lidé, kteří mají větší možnost výdělku, nižší životní náklady, a tedy mohou mít i vyšší úspory.

Jako další důvod nízké porodnosti se často uvádí i problém s nalezením vhodného a spolehlivého, pokud možno trvalého partnera. Nedávná studie z Finska uvádí, že v zemi přibývá mladých lidí, kteří se po poměrně krátké době společného soužití rozcházejí a hledají partnery jiné, a naopak ubývá těch, kteří zakládají rodinu. Je možné, že částečnou příčinou je mimo jiné současný ekonomický systém propagující časté změny, neustálé hledání něčeho nového a nevázaný život.

S nadsázkou řečeno: současný ekonomický systém považuje rodičovství za jakousi „volnočasovou aktivitu“. Je oprávněně zdůrazňováno, že lidé by měli mít děti, jen když je opravdu chtějí. Ale současně se na rodiče často přenáší až příliš velká odpovědnost.

Návrhy na větší daňové úlevy pro rodiče jsou někdy označovány za „diskriminaci“ bezdětných. Objevují se názory, že děti by měli mít jen ti, kteří jsou schopni se o ně plně ekonomicky postarat, kteří „na to mají“. Což při dnešních cenách základních potřeb může vyvolávat tlak, aby rodiče výhradně z ekonomických důvodů umístili dítě co nejdříve do nějakého zařízení a oba pracovali na plný úvazek.

Místo růstu potřebujeme rovnoměrnější přerozdělování

Za daleko větší ohrožení budoucího vývoje než nízkou porodnost, považuji enormní zatížení životního prostředí a riziko nevratného poškození ekosystémů způsobované ekonomikou založenou na neustálém růstu. Ostatně obavy z klimatické krize jsou také uváděny jako důvod, proč někteří mladí lidé nechtějí děti.

Postoj řady současných politiků i mnohých našich občanů odmítajících či bagatelizujících nebezpečí nevratného poškození ekosystémů naší planety mohou mladí lidé vnímat jako signál, že těmto lidem vůbec nezáleží na tom, jaký osud připravují budoucím generacím. Někteří na to reagují hlučnými protesty, jiní rezignují a nechtějí do takového světa děti přivádět.

Některé odborné studie předpokládají, že vzhledem k poklesu porodnosti dosáhne již v polovině tohoto století počet obyvatel na Zemi maxima a začne postupně klesat. Je však nutné, aby se také zastavila stále rostoucí výroba a spotřeba. To zřejmě nebude možné bez radikální změny ekonomického systému.

Britský historik a univerzitní profesor Tony Judt kdysi poznamenal, že vyspělá společnost nesmí propást okamžik, kdy se namísto dalšího růstu musí zaměřit na rovnoměrnější rozdělování — například formou progresivního zdanění — a efektivnější využívání stávající produkce. Domnívám se, že naše společnost tohoto stádia vyspělosti již dosáhla.

V novém ekonomickém systému by samozřejmě nebylo třeba tolik pracovních sil, takže by současný pokles počtu narozených ekonomický vývoj neohrožoval. Bylo by snad možné i zkracovat pracovní dobu. Lidé by měli více času na sebe i na rození dětí a jejich výchovu.

Někteří autoři uvádějí, že z Homo sapiens se postupně vyvinul Homo economicus, který je důsledně racionální a úzce sobecký. Doufejme, že to není poslední stádium vývoje člověka a brzy se z něj stane Homo humanus, který se bude chovat co nejšetrněji k jiným živým bytostem a životnímu prostředí a mít i přiměřený počet dětí.