Globální postavení Izraele se v průběhu války v Gaze postupně zhoršovalo, avšak v posledních týdnech nabral tento pokles strmý spád.

Zákaz vstupu zahraničních novinářů do Pásma nezabránil tomu, aby sociální sítě nezaplavily snímky hladovějících lidí. Zprávy lékařů o tom, že civilisté jsou využíváni jako terč, se dostávají na titulní stránky novin. Bomby nepřestávají padat na stany.

Nyní už i významní izraelští vědci, spisovatelé a organizace na ochranu lidských práv docházejí k závěru, že Izrael páchá v Gaze genocidu. K zastavení války však nic z toho nestačí. Proč?

Téměř po dva roky Izrael tvrdil, že jeho hlavním válečným cílem je zničit Hamás a zajistit propuštění rukojmí. Většina západních analytiků a médií — až na několik výjimek — tuto verzi nekriticky přejala. Pravda to ovšem nikdy nebyla. Zničení Hamásu a návrat rukojmích jistě byly válečnými cíli, ani jeden z nich však nebyl primárním. Strategickým cílem Izraele byla etnická čištka.

Zdálo se to možné, když během prvního týdne války na Gazu dopadlo šest tisíc bomb. Zdálo se to pravděpodobné, když v prvním měsíci války unikl izraelský zpravodajský dokument, který tvrdil, že vysídlení Palestinců z Gazy „přinese pozitivní a dlouhodobé strategické výsledky“. S odstupem času je to nepopiratelné.

Rozsah devastace, odpírání humanitární pomoci, systematické útoky na zdravotnická zařízení a ochota státu podstoupit obrovské reputační ztráty ve Spojených státech i na mezinárodní scéně dávají smysl pouze v tomto kontextu. Téměř všechny školy, nemocnice, mešity, univerzity, památky a dokonce i hřbitovy v Gaze byly srovnány se zemí. Z desítek tisíc potvrzených obětí tvoří většinu ženy a děti.

Etnické vyhlazování se obvykle provádí co nejvíc potichu, alespoň dokud není příliš zřejmé, aby se dalo nadále popírat. Ale v posledních týdnech začala být podpora této myšlenky v Izraeli vyjadřována nahlas. V červnu citoval bývalý poslanec Knesetu citoval Hitlera, když obhajoval vznik „hebrejské Gazy“. V červenci ministr pro kulturní dědictví prohlásil, že vláda se snaží, aby enkláva byla co nejdříve „smetena z povrchu zemského“. Ve stejném měsíci označil ministr financí Gazu za „nedílnou součást“ Izraele.

V nedávném průzkumu deníku Israel Hayom se většina respondentů vyjádřila pro obnovení izraelských osad. Jen o několik dní později oznámil premiér Netanjahu svůj záměr plně obsadit pásmo Gazy.

Genocida Palestinců je demografický nástroj izraelské autokracie

To všechno vyvolává otázku: proč je Gaza pro Izrael tak důležitá? Odpověď není Hamás, jehož vládu Izrael podporoval ještě před vypuknutím bojů. Ozbrojená organizace již několikrát nabídla, že se vzdá moci a propustí všechny rukojmí, pokud válka skončí.

Z pohledu Izraele je Gaza součástí širšího palestinského problému, který je jak územní, tak demografický. Protože Izrael se definuje jako židovský stát a upřednostňuje židovské obyvatele před ostatními, má početní poměr mezi Židy a Palestinci na území ovládaném Izraelem zásadní význam.

Pro Jeruzalém jde o naléhavý problém. V roce 2022 dospěl izraelský demograf Arnon Soffer k závěru, že Židé mezi řekou Jordán a Středozemním mořem tvořili méně než 47 procent obyvatel. Už o několik let dříve přitom varoval, že demografický tlak přinutí Izrael zabíjet Palestince.

To nepřipomíná liberální demokracii — a Izrael jí také není. Ačkoli všichni dospělí občané Izraele mohou volit, palestinští občané, kteří tvoří pětinu populace, nemají stejná práva jako židovští Izraelci. Totéž platí pro Beduíny, Drúzy a arabské křesťany.

Na okupovaných územích se demokracie ani nepředstírá. Izrael je autokracie. Židovští osadníci na Západním břehu mají právo volit a podléhají běžnému civilnímu právu. Přesto, když páchají trestné činy vůči Palestincům, 94 procent případů končí bez obvinění. Palestinci na Západním břehu nemohou volit a podléhají vojenskému právu, přičemž 95 procent obviněných je odsouzeno. Jejich pohyb je výrazně omezen kontrolními stanovišti, povoleními a separačními bariérami.

Tyto nerovnosti představují z hlediska veřejného mínění problém, protože okupace a apartheid mají přece jen špatnou pověst. Ale když Palestinci zmizí — ať tak či onak — o jejich diskriminaci už nebude moci být řeč. Příběh Izraele jako židovské demokracie s rovnými právy pro všechny se pak bude vyprávět snáz.

Jistě lze diskutovat o tom, co etnické vyhlazování v Gaze vyvolalo. Trauma ze 7. října, oportunismus pravicových politiků a politické manévry premiéra sehrály svou roli. Ale v politice jde nakonec o to, co se skutečně počítá. Etnické vyhlazování bylo cílem státu — a tento cíl se až na výjimky setkával s podporou izraelské společnosti. Otázkou zůstává, zda se to může podařit.

V posledních dnech a týdnech bývalý izraelský premiér odsoudil izraelské válečné zločiny. Šest set bývalých izraelských bezpečnostních činitelů vyzvalo amerického prezidenta Trumpa, aby pomohl válku ukončit. Francie, Velká Británie a Kanada oznámily svůj záměr připojit se k 147 dalším zemím, které uznaly Stát Palestina. Palestinci nadále dělají více než kdokoli jiný, aby zdokumentovali, co se skutečně děje.

Pokud bude tento tlak nadále sílit, válka by mohla skončit. Gaza by mohla zůstat palestinská. Je ale také možné, že Izrael zbaví Gazu jejích obyvatel. V takovém případě by se palestinský problém omezil na Západní břeh, který je už desítky let předmětem demografického inženýrství.

To je to, co chtějí izraelští vůdci. To je důvod, proč válka pokračuje.

Z anglického originálu Why the Gaza War Won’t End publikovaného na webu Foreign Policy in Focus přeložil OTAKAR BUREŠ.