Historik a novinář Lidových novin Petr Zídek popsal před dvěma roky v Orientaci Lidových novin případ muže, kterého s ohledem na zákonnou ochranu osobních údajů označil jako Vladimíra H. Pan H. byl v roce 1983 spolu s Miroslavem L. uvězněn a odsouzen za vyzvědačství. Toho se měli dopustit ve prospěch USA. Tresty byly deset a třináct let. Z vězení se oba dostali až v roce 1990, kdy je také soud ve zvláštním řízení plně rehabilitoval. Tím bylo soudně potvrzeno, že motivací styků obou mužů s velvyslanectvím USA byl odpor vůči tehdejším politickým poměrům.

Jejich styky s velvyslanectvím USA se však odvinuly od jejich kšeftování se sovětským důstojníkem z posádky v Milovicích. Převzali od něj nejen třeba barevný televizor, ale i stříbrné destičky ze sovětského vojenského radaru za 32 tisíc Kčs, které údajně prý Američanům nabídli. No, a to bylo to „vyzvědačství“. Pan H. byl také už předtím několikrát soudně trestán za jiné činy, jimiž ovšem státněsocialistická diktatura často kriminalizovala jí nepohodlné osoby — za výtržnictví a útok (slovní) na veřejného činitele, za rozkrádání majetku a za příživnictví.

Desítkami podobných perzekucí se zabýval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož jsem byl v letech 1978 až 1990 členem. Případu pana H. se VONS nevěnoval jen proto, že o jeho „vyzvědačství“ nevěděl. Panu H. soudy ale i jeho předchozí tresty už dávno zahladily. Zveřejňování údajů o nich (a o totožnosti pánů Vladimíra H. a Miroslava L.) zakazuje zákon na ochranu osobních údajů.

Zákonem se řídit nebudeme

Jenže ve svatém boji proti komunizmu se hodí jakýkoliv údaj a argument. Jak líčí Petr Zídek, vysílala Česká televize (tedy veřejnoprávní médium, které má upevňovat právní vědomí a hodnoty demokratického státu) v roce 2008 pořad Osudový kšeft o „vyzvědačství“ pana H. Na pořad a na výhrůžné dopisy, které pak dostával, reagoval pan H. žalobou na ochranu osobnosti. Podal ji na Archiv bezpečnostních složek (ABS je dnes součástí ÚSTR — Ústavu pro studium totalitních režimů) proto, že ABS zpřístupnil, podle pana H. neoprávněně, pracovníkům ČT citlivé osobní údaje o jeho osobě. Pan H. požadoval od ABS i 300 tisíc korun jako odškodnění za újmu, která mu tím vznikla.

I když újma, kterou utrpěl pan H. zpřístupněním údajů a jejich zveřejněním v televizi, byla zřejmá, svůj spor u pražských soudů obou stupňů, u městského (66C 109/2011), v lednu 2012, i u vrchního (Co 28/2012) v červnu téhož roku, prohrál. Ve sporu dvou ústavně zaručených základních práv — práva na informace na straně jedné a práva na zachování lidské důstojnosti, na ochranu dobrého jména a soukromého života a na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů na straně druhé — dal soud přednost právu každého i celé společnosti znát onen „zavrženíhodný“ komunistický režim, tedy „znát“ ho tak, jak určují antikomunistické zákony. To musí halt pan H. snášet, i když mu to způsobilo vážnou újmu — výhružné dopisy, poškození dobrého jména.

Počínaje zákonem o soudní rehabilitaci z roku 1990 a spory o takzvaných zbytkových trestech (za nerehabilitovatelnou část činnosti odsouzeného) se v právním i politickém diskursu uplatňovala politováníhodná snaha nedbat zákonů, a to nejen z předlistopadového období, ale i zákonů nových. Například generální prokurátor Jiří Šetina reagoval na výtku, že sám chce rozhodnout o své finanční odměně v rozporu s platným zákonem, slovy: „Já ten komunistický zákon ale neuznávám.“

To ilustruje právní vědomí oné doby. Podle názoru některých lidí, kteří usilovali už před listopadem 1989 o změnu společenských poměrů, byla přitom státněsocialistická diktatura přímo založena na svévoli a bezzákonnosti, na porušování práva a na jeho účelovém zneužívání. Pokračování v pohrdání zákonem a v jeho účelovém používání, a to často už v podobě záměrů při tvorbě zákona, bylo vlastně porážkou toho, co jsme nazývali „listopadová revoluce“. Bylo to důkazem, že předlistopadové poměry pokračují a že se jen změnilo znaménko „minus“ na „plus“, černé se stalo bílým a naopak. A zdaleka ne jen v případě výměny SSSR za USA, Varšavské smlouvy za NATO a RVHP za Evropská (tehdy ještě hospodářská) společenství.

Základní práva pana H. a dalších osob

Pan H. ale zná svá práva, což je dobře. Podal proto v roce 2012 proti pravomocnému rozsudku k Nejvyššímu soudu dovolání. V dovolacím řízení (30 Cdo 2951/2012) tak NS stojí před několika verzemi příčin a okolností sedmiletého věznění (a předchozích trestů) pana H. Do úvahy pochopitelně už nepřicházela zavrženíhodná snaha poškodit stát světové „socialistické“ soustavy jako v osmdesátých letech. Pravděpodobné, avšak soudně nepotvrzené, bylo naopak kšeftování se stříbrnými destičkami ze sovětského radaru, které ale páni H. a L. líčili i po skončení jejich rehabilitačního řízení zcela odlišně. V podání nových antikomunistických zákonů musela ovšem u soudu platit ideologická verze třetí - byl to projev jejich odporu proti tehdejšímu režimu.

Z hlediska platného práva NS ale správně usoudil, že zpřístupnění a následné zveřejnění osobních údajů pana H. upravuje zákon o archivnictví. Ten stanoví, že zpřístupnit je možno jen archiválie starší třiceti let. Navíc platí ještě další podmínka u žijících osob. Její osobní údaje lze zpřístupnit jen s jejím předchozím souhlasem, který musí být v případě citlivých osobních údajů dokonce písemný. A citlivý údaj je podle zákona o ochraně osobních údajů ten údaj, který vypovídá „o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, o politických postojích, o členství v odborových organizacích, o náboženství a filozofickém přesvědčení, o odsouzení za trestný čin, o zdravotním stavu a o sexuálním životě subjektu údajů“.

NS rozhodne o dovolání pana H. podle nálezu ÚS, tedy tehdy, pokud ÚS zruší ustanovení § 37 odstavec 11 zákona o archivnictví pro jeho rozpor s ústavním pořádkem.

Je Česká republika právním státem jako Německo?

Není to tu tedy jako v Německu, kde soud vždy rozhoduje, zda archív může jeho osobní, a to i citlivé údaje zpřístupnit a zda je možno je zveřejnit. Německo je právní demokratický stát, a soud tam podle zákona a bohaté judikatury (spousta lidí se ve věcech Stasi totiž soudila) rozhodne, zda dá přednost veřejnému zájmu znát nedávné dějiny země (tedy jeden kamínek z mozaiky dějin), nebo právu každého, a to i člověka nehodného, na ochranu jeho osobnosti.

Známý i v České republice byl případ spolkového kancléře Helmuta Kohla, k němuž si východoněmecká Stasi vedla záznamy. Kohl dosáhl nejprve, v roce 2000 zákazu vydání těchto archiválií, a po změně zákona v roce 2002 se soud vyslovil, že sice archiválie smějí být za určitých okolností vydány, ale že zároveň platí soudní zákaz jejich zveřejňování a předávání dalším osobám.

Český zákonodárce to vyřešil za sociálnědemokratických vlád (a za ministra vnitra Stanislava Grosse) v roce 2004 pěkně plošně: Od počátku účinnosti zákona o archivnictví, tedy od 1. ledna 2005, se na „archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti státních orgánů“ žádná podmínka prostě nevztahuje, ani pokud jde o povinnou lhůtu třiceti let, která jinak musela uplynout, ani pokud jde o souhlas každé dotčené osoby se zpřístupněním údajů“.

To se později hekticky měnilo i proto, že původní formulace nepostihovala například archívy KSČ. Dnes zahrnuje výjimka z ochrany osobních údajů podle odstavce 11 paragrafu 37 zákona o archivnictví, „archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti vojenských soudů a prokuratur všech stupňů, bezpečnostních složek podle zákona o ÚSTR a o ABS, jakož i z činnosti mimořádných lidových soudů, Státního soudu, Národního soudu a společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, dále archiválie vzniklé z činnosti orgánů německé okupační správy na území odstoupeném Říši i v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1938 až 1945“ a také „archiválie, které již byly před podáním žádosti o nahlížení do nich veřejně přístupné, jakož i archiválie, které byly jako dokumenty veřejně přístupné před prohlášením za archiválie“.

Pro všechny ostatní archiválie platí řádný režim — tedy třicetiletá lhůta a bez ohledu na ni i souhlas žijící osoby se zpřístupněním údajů o ní. Tuto ochranu požívají ovšem lidé, kteří svazky StB neprocházejí, byli odsouzeni třeba za korupci, vraždu nebo pohlavní zneužívání. Nepožívají ji ti, které sledovala Státní bezpečnost a hledala na ně kompromitující údaje (typicky v sexuální oblasti), které si zanášela do spisů, tedy dnešních archiválií. Zákon ale přímo vyloučil ochranu všech osob, které padly do spárů Státní bezpečnosti. Když to byly svazky Stb, všichni na tom byli stejně, „krvavý“ prokurátor, příslušník StB, tajný spolupracovník StB, odpůrce režimu, oběť diktatury, náhodný účastník událostí, a to včetně účastníků údajných či smyšlených.

Je to až absurdní. Člověk odsouzený pro úkladnou vraždu, který byl dopaden a odsouzen v téže době jako pan H. a jehož vina je stále nesporná, požívá dnes vyšší ochrany před zásahem do soukromí, než pan H., jehož vina je historicky sporná a jehož tehdejší chování hodnotí i státní orgány jako morálně (a tedy i právně) pochopitelné. Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že vztah současného práva, společnosti a jejích institucí k minulosti je ideově a historicky podmíněn. Pokud tak soud už jednou tuto zásadu vyslovil, nemůže v jejím jménu oslabit ochranu soukromí těch, které staví do role hrdinů, ve srovnání se zločinci oné doby. Takový postoj by byl nekoherentní.

O kandidátu tajné spolupráce, kterého chtěla StB „ulovit“ a který byl morálně pevný a kompromitující hrozby odmítl, napsal „řídící orgán“ (někdy po domluvě s jedním svým kolegou) do hlášení ve svém osobním zájmu cokoliv, třeba i nepravdu. Například, že se „verbovka“ neuskutečnila, protože se ukázalo, že kandidát moc pije a v opilosti žvaní. To postihlo podle „divokého“ lustrování a bulvární medializace ze začátku devadesátých let i Václava Havla, přičemž údaj verbujících příslušníků StB byl vylhaný. Nyní je už od roku 2004 Havlův spis volně přístupný a samo zveřejnění je zákonné.

Stejným způsobem byl skandalizován i Vladimír Mečiar, i v jeho případě se z kandidáta tajné spolupráce nestal tajný spolupracovník. Někdo ale protiprávně vyrval z registru svazků (byla kniha) pár stránek, kde byl o Mečiarovi tento záznam.

Různá síla dvou ústavních práv

Právo na informace jako základní právo zaručuje v České republice článek 17 Listiny. Obsahuje jistě i právo na informace o vlastních nedávných dějinách. Toto právo lze ovšem podle Listiny omezit zákonem, je-li to nezbytné například pro ochranu práv a svobod druhých osob.

Listina základních práv a svobod upravuje v článku 10 ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, jakož i ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů. Tento článek je třeba nutně vykládat podle článku 8 evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který na rozdíl Listiny, kde se na to „zapomnělo“, stanoví, že do práva každého na „respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“ může státní orgán zasáhnout jen tehdy, je-li to a) v souladu se zákonem, a zároveň b) je-li to v demokratické společnosti nezbytné v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.