Připomněl jsem před čtrnácti dny na tomto místě 17. listopad 1989 v souvislosti se studenty jako hromadný přestup mladých intelektuálů, vzdělávaných na „kulturní pracovníky“ totalitního režimu, do nového způsobu duchovní existence schopné nést oběť, což je citace z úvahy Jana Patočky nad úlohou intelektuála.

Filosof nemá na mysli „oběť“ coby oběť zjednodušujících ideologických schémat, imperativů a fanatismů, ale v rámci nacházení „problematičnosti života“, protože „duchovní existence se odkazuje k nesamozřejmosti skutečnosti“. Je to cesta individuálního pochopení života, kdy člověk samozřejmě, z povahy vnímání svého života, odmítá jednoduchá politická nebo společenská schémata zkoumaje jejich pravý smysl.

Jedině tak člověk může přijít na to, čeho se svým životem účastní, a nést oběť nemusí znamenat vlastní záhubu, pouze schopnost „neúčastnit se“ popřípadě „účastnit se“, ale něčeho úplně jiného, co život nijak nezjednodušuje, ale právě naopak — tedy nést tíži důsledků. V tom tkví obtíž individuální svobody, oné „problematičnosti života“.

↗

Existovaly vojenské útvary, ve kterých se s některými jedinci jednalo jako s trestanci. Foto Aktron, Wikimedia Commons.

K „nesamozřejmému životu“ nás tato doba, zvaná postmoderní, přímo vyzývá, a to její klad, ba její velká hodnota. Možnost vpravovat se do „problematičnosti života“ je darem naší zvláštní svobody, která neoplývá ideologiemi, jež nám na druhé straně jako by scházejí.

Minulý režim měl místo „nesamozřejmého života“ samozřejmý, který však byl nesamozřejmý, protože nepřipouštěl jinou „problematičnost života“ než tu svou, která však se skutečnou „problematičností života“ nijak nesouvisela. Například:

Vojnu jsem sloužil v útvaru, v němž se s některými jedinci jednalo jako s trestanci, právě navzdory jejich bezúhonnému životu. Člověk náhle zjistil, pocítil, že jeho režim je trestanecký. Čím se lišil od ostatních? Na seznamu, podle nějž se i několikrát denně kontrolovala přítomnost, některá jména byla v zeleném rámečku. To byli nervově labilní. Jiná jména byla v červeném rámečku — prý morálně narušení.

Já měl kolem jména rámečky oba, a velitelé to brali jako nezpochybnitelný fakt; předpokládali, že hodnocení vypracovali odborníci - psychiatři, psychologové, kteří takto označené jedince zkoumali a vyšetřovali.

Asi by nevěřili, že nikdo z označených nikdy nestanul před žádnou komisí, nijak labilně či závadně se neprojevoval, ba naopak, většinou jsme byli obdařeni dosti pevnými nervy a neotřesitelnými morálními postoji, které nám ty rámečky zavinily. (Zde vskutku platí příčina a důsledek oběma směry, protože i rámečky nás v postojích posilovaly.)

Nesměl jsem chodit na vycházky a byl neustále v tzv. bojovém rozdílení, tj. ve stálé bojové pohotovosti pro akutní obranu vlasti. A náhle nevadilo, že pilíři naší obrany byli tak labilní a pochybní lidé.

V čem lítal nadporučík?

Velitelé tedy museli vědět, že tak „pochybní“ nejsme, spíše si uvědomovali, že i ona bojová pohotovost je fraška jako by inscenovaná pro nás pochybné, abychom nic nesměli. Velice jim však vadilo, když jsme tuto jejich „problematičnost života“ odhalili a řekli jim, že na rozdíl od nich si uvědomujeme, že nežijeme svůj život, ale hrajeme jim vnucenou roli. Jaká je role vaše v tomhle kuse — jsme se neodvážili říct.

Věděli však, že my víme, což je pudilo k tomu obehnat nás dalším trestajícím rámečkem — jenže co vymyslet, když superarbitrovat nás pro blbost nešlo. Takže nám nad rámec našich rámečků zpřísnili režim, čímž se ale z označených byli vyloučení - zjevně diskriminovaní, jako jsou dneska cikáni. A to zase některé vedlo k tomu, aby nás chránili, aby se nás alespoň v míře neohrožující jejich postavení zastali.

Mně se takto „ujal“ jeden nadporučík, kterému se podařilo přec jen mě procpat na nějakou vycházku a i jinak mi ulehčit, aby můj úděl z kolektivu tak netrčel. Získal jsem si jeho důvěru, svěřoval se mi, jaká je to celé pakárna, ty zelené mozky a hlavně ať si dávám pozor na politruky, fízly. Ledasco úlevného jsem mu jistě řekl i já, nevěda, že také on má svůj rámeček, ale tajný…

Teprve nedávno jsem pana nadporučíka úplně náhodou objevil na seznamu spolupracovníků StB. Napadá mě, jak mu ty informace, které získal, mohly být užitečné a proč to dělal. V čem lítal on…

Vážně, mysle na Wonku, jakému cíli to fízlování sloužilo, když diktatura proletariátu dávno byla nastolena, buržoasie rozdrcena, agenti imperialismu zlikvidováni a veškerou moc nad vládou „dělníků, rolníků a inteligence“ dávno pevně držela komunistická strana? O co tedy šlo? Byly-li to prostředky, tak k jakému účelu, který by je světil?

Byl to strach z „problematičnosti života“, jak ji formuluje Jan Patočka. Ona je to antidiktatura i antirevoluce, a proto ani 17. listopad 1989 nemohl být revolucí, protože revoluce jsou v přímém rozporu s „nesamozřejmostí života“ — jim jde naopak o nastolení samozřejmosti. Výdobytek revolucí, ta „samozřejmost“, se pak musí udržovat — no tím, co jsem výše popsal, protože revoluce považují „problematičnost života“ za sobě škodlivou obávajíce se, že to destruuje jejich „samozřejmé“ režimy.

Dostala se mi do ruky podivuhodná kniha úvah a vzpomínek Otomara Schäfera „Příšera z apokalypsy — poslední anabase českého domobrance“. Autor jako lékař sloužil za I. světové války u sanitního pluku. Lidské utrpení a smrt mu byly ve strašných frontových podmínkách denním údělem.

V knize (vydané v roce 1928) píše: „Nebyla by nám po dlouhé mdlobě zdravější a všemu národnímu organismu prospěšnější také dlouhá rekonvalescence, v níž bychom se učili chodit, myslit, dívat se, chápat zdánlivě neuvěřitelné zázraky, slabikovat abecedu vítězů a svobody, jako děti, jimž matka poprvé dovolila, aby se proskotačily na zeleném pažitu pod modrou oblohou a v paprscích životadárného slunce? Obávám se, že přijde-li, všem navzdory, ona požehnaná a našim zdeptaným smyslům takřka neuvěřitelná chvíle mysteriosní obrody příliš rychle, příliš lehkomyslně zapomeneme, jak jsme kdysi uboze žili…“

Pokládám „problematičnost života“ za nejvyšší hodnotu i s nutností neustále řešit její složité a těžko řešitelné problémy, což je ona tíže jejích důsledků — no včetně té oběti.