Antidiktatura a antirevoluce
Ondřej VaculíkMinulý režim měl místo „nesamozřejmého života“ samozřejmý, který však byl nesamozřejmý, protože nepřipouštěl jinou „problematičnost života“ než tu svou, která však se skutečnou „problematičností života“ nijak nesouvisela.
Připomněl jsem před čtrnácti dny na tomto místě 17. listopad 1989 v souvislosti se studenty jako hromadný přestup mladých intelektuálů, vzdělávaných na „kulturní pracovníky“ totalitního režimu, do nového způsobu duchovní existence schopné nést oběť, což je citace z úvahy Jana Patočky nad úlohou intelektuála.
Filosof nemá na mysli „oběť“ coby oběť zjednodušujících ideologických schémat, imperativů a fanatismů, ale v rámci nacházení „problematičnosti života“, protože „duchovní existence se odkazuje k nesamozřejmosti skutečnosti“. Je to cesta individuálního pochopení života, kdy člověk samozřejmě, z povahy vnímání svého života, odmítá jednoduchá politická nebo společenská schémata zkoumaje jejich pravý smysl.
Jedině tak člověk může přijít na to, čeho se svým životem účastní, a nést oběť nemusí znamenat vlastní záhubu, pouze schopnost „neúčastnit se“ popřípadě „účastnit se“, ale něčeho úplně jiného, co život nijak nezjednodušuje, ale právě naopak — tedy nést tíži důsledků. V tom tkví obtíž individuální svobody, oné „problematičnosti života“.
K „nesamozřejmému životu“ nás tato doba, zvaná postmoderní, přímo vyzývá, a to její klad, ba její velká hodnota. Možnost vpravovat se do „problematičnosti života“ je darem naší zvláštní svobody, která neoplývá ideologiemi, jež nám na druhé straně jako by scházejí.
Minulý režim měl místo „nesamozřejmého života“ samozřejmý, který však byl nesamozřejmý, protože nepřipouštěl jinou „problematičnost života“ než tu svou, která však se skutečnou „problematičností života“ nijak nesouvisela. Například:
Skutečně se 17. listopadu jednalo o něco jiného, nežli jenom o opětovné "nastolení samozřejmosti"? Tedy jenom o další revoluci (v určitém smyslu dokonce pouhou kontrarevoluci), jejímž účelem bylo vytvoření respektive restaurování určitého společenského pořádku, o kterém se nemá příliš do hloubky přemýšlet, který se má přijmout jako zase jedna "nezpochybnitelná samozřejmost"?
Jistě, některé osobnosti z disentu si pod touto revolucí představovali něco více - jenže jejich vlastní revoluce je prostě převálcovala, a jejich ideje a ideály odsunula na onu velkou hromadu všech těch v historii lidstva ztracených a zrazených ideálů...
Přál bych si pod stromečky umět nezapomenout, jak jsme kdysi uboze žili a vědomě žít ubohost dneška. Individuálně to je možné a demokratickému smýšlení určitě živné.
Jenže...při pohledu dozadu nám popravdě schází soudržnost - jde o umělou logiku nesouvislého sledu reálií (řečeno Kunderou a doloženo nejen DRdiskuzí) a budoucnost je nereálná.
Ve společenské rovině se tak opakuje touha po revoluci v momentu pocitu nesnesitelnosti/ubohosti nesamozřejmé skutečnosti.
A k přestupu inteligence do nového způsobu duchovní existence schopné nést oběti tu schází dostatek sympatie s lidskou ubohostí .....bych dodal.
Skoro bych řekl, že přinejmenším stejně tolik jí chybí právě co se týče schopnosti vnímat, a především praktikovat onu nesamozřejmost existence, o které je tu řeč. O té "nesamozřejmosti" se velice snadno vedou nezávazné akademické diskuse; ale něco zcela jiného je, opravdu pracovat na tom, takovýto "svět nesamozřejmostí" opravdu vytvořit.