Německá televize ARD natočila kritickou reportáž o Andreji Babišovi. Kritiku si ovšem zaslouží také samotný pořad. O české veřejnosti se zde totiž mluví jako o východní kolonii, v níž si navíc nikdo neuvědomuje nebezpečí Babišových kroků.
Nedávno proletěla českým internetem česky otitulkovaná reportáž německé televize ARD o našem ministru financí Andreji Babišovi. Mezi Babišovými odpůrci bylo video přijímáno dost nekriticky, ale my se domníváme, že kritika je zapotřebí. A to však nejen Babiše, ale i německého přístupu.
Je skvělé, že se německá televize kauzou Babiše a Čapího hnízda zabývá. Celé video však vypadá jako karikatura období normalizace, přičemž terčem zesměšnění není zdaleka jen Babiš, ale všichni lidé, kteří se kolem něj vyskytují.
Podle videa se zdá, že téměř jediní Češi, jimž podvodné praktiky Babiše a jemu podobných vadí, jsou Jiří Pehe a Vít Klusák, kteří se objeví na závěr videa. Podvod s evropskými dotacemi na Čapí hnízdo je totiž tak nehorázný, že vzbudil pohoršení „dokonce i v Česku“ („selbst in Tschechien“), jako kdyby předtím Babiše nikdo nekritizoval.
Scény jsou sestříhány tak, aby navozovaly dojem, že za Babišem stojí většina (vždy je ve skupině lidí, kteří s ním souhlasí, tleskají mu, dobře se baví a podobně), zatímco Jiří Pehe a Vít Klusák působí jako ojedinělí disidentští rytíři Spravedlnosti.
Velmi problematické je i tvrzení Ingeborg Gräßle z Evropského parlamentu, že Česká republika dostává příliš mnoho peněz („zu viel Geld“). Nejde o to, že skutečně čerpá z Evropské unie mnohem víc, než do ní odevzdává, ale o to, jakým způsobem poslankyně mluví.
Formulací „příliš mnoho peněz“ se vzdaluje od věcné argumentace k jakési metafyzické představě, že někdo má dostávat tolik a tolik a že Česká republika by měla Evropské unii (respektive Německu, protože celé video nahrává představě, že se jedná pouze o německé peníze) za dotace líbat nohy.
Tvůrci a tvůrkyně videa však zcela pominuli fakt, že finanční přesuny se zdaleka netýkají jen unijních peněz. Jak tvrdí ekonomka Ilona Švihlíková, vztah Německa k České republice připomíná koloniální vztah: zahraniční firmy využívají českou pracovní sílu, suroviny, sociální systém a infrastrukturu, do níž investoval český stát, ale většina peněz odtéká do zahraničí a veškerá rozhodnutí o dalších investicích se dějí mimo náš stát a bez ohledu na něj.
Z reportáže a z vyjadřování paní Gräßle je cítit paternalismus vůči střední a východní Evropě, jak ho zná i mnoho Čechů a Češek z každodenní komunikace v západní Evropě. Tím se hezky otáčí představa ideálního multikulturního Německa: Češky a Češi jsou na Západě plošně kritizovaní za rasismus, a v důsledku tohoto obvinění často čelí podobné diskriminaci. A velmi často s naší podporou.