Nejsem stoupencem přijímání kohokoliv, kdo se za uprchlíka vydává nebo se za něj sám pouze považuje. Ponechám-li stranou prioritní hlediska etická, sociální, hledisko důvěry a důvěryhodnosti, v politické praxi musí být brán jako kritérium také kapacitní problém.

Tedy to, kolik uprchlíků jsme sto přijmout, připravit pro ně důstojné podmínky, včetně naší pomoci a současně i závazků, které oni na sebe vezmou.

Toto platí jak při poskytování azylu, tak statutu dočasné ochrany. Je samozřejmé, že „výše laťky“ závisí nejen na pouhých deklaracích „přijímací země“, ale i na její faktické připravenosti uprchlíky přijmout.

Připravenost této země — reprezentovaná osobou ministra vnitra Milana Chovance — je pouze negativní, obranná. To je z určitého pohledu žádoucí, patří to do rezortu vnitra, ba také rezortu obrany.

Oproti tomu pozitivní připravenosti v úrovni státní, regionální či místní je u nás pramálo. Pomineme-li akce několika občanských, veřejných či individuálních iniciativ, které trochu „zachraňují tvář“, chystání podmínek se vlastně nekoná. Chybí příprava přijetí a zabezpečení podmínek pro existenci uprchlíků v konkrétních místech, společenstvích a institucích.