Nejsem stoupencem přijímání kohokoliv, kdo se za uprchlíka vydává nebo se za něj sám pouze považuje. Ponechám-li stranou prioritní hlediska etická, sociální, hledisko důvěry a důvěryhodnosti, v politické praxi musí být brán jako kritérium také kapacitní problém.

Tedy to, kolik uprchlíků jsme sto přijmout, připravit pro ně důstojné podmínky, včetně naší pomoci a současně i závazků, které oni na sebe vezmou.

Toto platí jak při poskytování azylu, tak statutu dočasné ochrany. Je samozřejmé, že „výše laťky“ závisí nejen na pouhých deklaracích „přijímací země“, ale i na její faktické připravenosti uprchlíky přijmout.

Připravenost této země — reprezentovaná osobou ministra vnitra Milana Chovance — je pouze negativní, obranná. To je z určitého pohledu žádoucí, patří to do rezortu vnitra, ba také rezortu obrany.

Oproti tomu pozitivní připravenosti v úrovni státní, regionální či místní je u nás pramálo. Pomineme-li akce několika občanských, veřejných či individuálních iniciativ, které trochu „zachraňují tvář“, chystání podmínek se vlastně nekoná. Chybí příprava přijetí a zabezpečení podmínek pro existenci uprchlíků v konkrétních místech, společenstvích a institucích.

Vymyšlení uprchlíci

Z tohoto hlediska je diskuse o „únosnosti“ osmi či dvanácti set Syřanů směšná, protože při skutečné realizaci takové pozitivní připravenosti by naše kapacita příjmu byla mnohonásobně — klidně řeknu i stonásobně — větší.

Druhým, podstatně větším a vlastně ústředním bodem pozitivní politiky je integrace této nové skupiny do „přijímací“ země. Zde se nejedná jen o podmínky sociální, ekonomické a právní. Mluvíme o oblasti hodnot, orientací a postojů. A to obou stran — „domácí“ většiny i „vstupující“ menšiny. Je zkrátka nutné pracovat na tom, abychom si porozuměli.

Babiš tyto podstatné otázky ignoroval ve svém komentáři k návštěvě Angely Merkelové a k jejímu jednání celkově. Jde mu pouze o potvrzení údajné nemožnosti sblížení našich stanovisek a návrhů Evropské komise. Jako by změna nebyla možná.

Babiš tak pouze mlží, vydává se za mluvčího „tiché většiny“ a také přímo lže. V rozhovoru s Janem Rovenským o setkání s Merkelovou u prezidenta Zemana, uveřejněném na stránkách nedělního Práva, Babiš říká: „(Merkelová) neposlouchá nikoho, dělá si, co chce.“ Nicméně hned v následujícím odstavci připustil, že se její postoj přece jen trochu mění. Ale samozřejmě dle Babiše pouze minimálně.

Daleko závažnější je však následující tvrzení naznačující, že uprchlíky přijímáme, i když nikoliv ty z Blízkého východu. Tento argument se vyskytuje a koluje také v mnoha jiných verzích a bývá používán k ospravedlnění českého odmítání uprchlíků například ze Sýrie.

↗

Babiš také v otázce uprchlické krize rád mlží a vydává se za mluvčího „tiché většiny“. Repro DR

Babiš prohlásil: „Stále říkám, že nechceme, aby nám někdo říkal, že máme přijímat Syřany. U nás máme Ukrajince, Vietnamce, Slováky a Poláky.“ Co slovo, to lež.

Tak popořadě: jako příklad uprchlíků ze země s nestabilním režimem by mohli sloužit lidé z Ukrajiny, i když i Ukrajinu pokládáme, se značnou rezervou, za zemi s demokratickým režimem. Z politických důvodů pomáháme repatriaci několika rodin českého původu. Snad je lze nazvat politickou emigrací, ovšem k uprchlické vlně nepatří.

Je pravda, že v případě kolapsu Ukrajiny, by mohl početný proud Ukrajinců směřovat k nám. U nich však předpokládáme pozitivní přijetí i snadnou, či snadnější adaptaci i integraci v našem prostředí. Usnadnila by to dřívější zkušenost značně početné pracovní migrace v České republice. V těchto případech ale nejde vůbec o uprchlíky, ale o migranty, kteří hledají práci.

U Vietnamců jde opět o ekonomickou migraci — přicházejí podnikat, většinou například v maloobchodě. Problémem je určitá uzavřenost této menšiny způsobená jazykovou i kulturní barierou. V druhé generaci se ovšem setkáváme se vzdělanými českými Vietnamci (či Čechy vietnamského původu). Tedy opět lež: o žádné uprchlíky nejde.

Grandiózním výmyslem je také argumentace Poláky a ještě více Slováky. V obou případech je přece podstatná „země původu“. Obě jsou členy Evropské Unie. Babišův argument by si zasloužil diplomatickou reakci, neboť obviňuje tyto země z politické nestability.

Horší než Babišova nafouklá lež je to, že tyto argumenty se ujaly v řadě veřejných tvrzení a v diskuzích. Jakkoli jsou tedy podobná fakta nasnadě, je nutné je stále vyvracet.