Ministr Babiš zjistil, že Romové ve Varnsdorfu nemají práci. Někteří. A že na jejich život to má zničující dopad. Přitom za minulého režimu veškeré občanstvo do práce chodilo. Babiš ke svému velkému překvapení objevuje to, co už před více než osmdesáti lety popsala dnes již v učebnicích zvěčněná Marienthalská studie, která zkoumala sociální dopady velké hospodářské krize na malou rakouskou vesnici: člověk se se svou prací identifikuje a dlouhodobá nezaměstnanost a absence jakékoli vyhlídky na změnu má na jeho život ve všech ohledech devastující následky.

Ze svého přelomového zjištění se nyní snaží vytěžit politické body. Volby jsou za dveřmi a latentní anticikanismus by mohl být tím správným pozadím pro hesla o tom, jak pan ministr maká. To ostatně zdůrazňuje i ve svém facebookovém vyjádření, ve kterém se snaží uvést věci na pravou míru. Ve svém sloupku se s ním skvěle vypořádala Saša Uhlová. K jejímu textu se chce říci jen „amen“. Já si ale přeci jen doplním ještě jednou krátkou doušku…

Babiš staví do kontrastu sebe, „člověka zvyklého pracovat“, a nezaměstnané Romy, kteří jsou dopoledne doma. „Člověk práce“ je zděšen tím, v jakých podmínkách Romové, „lidé ne-práce“, žijí. Tím, že na rozdíl od nich pracovat chce, je jim mravně nadřazen. Jádrem celého Babišova výstupu je symbolické ponížení Romů. Být dlouhodobě nezaměstnaným, žít v ghettu a být Romem je prostě něco podřadného, něco, co si zasluhuje pohrdání.

Možná, že právě v tom tkví i jinak do kontextu jeho výstupu špatně padnoucí poznámka o koncentráku v Letech. Zatímco vůči Židům či Čechům byly nacistické perzekuce nespravedlivé, u Romů vlastně tak trochu připouštíme, že si je zasloužili, že u nich šlo o spravedlivý trest — protože to jsou přeci Cikáni. A ty je třeba trestat.

Babiš mluví o 25 letech selhávající integrace. Poslední čtvrtstoletí je dle mého soudu ve vztahu k Romům ve skutečnosti obrazem systematické dezintegrace a vyčleňování ze společnosti. V době sametové revoluce v naší zemi sociálně vyloučené lokality, přinejmenším v podobě a velikosti, v jaké je známe dnes, neexistovaly. Babiš má pravdu v tom, že Romové tehdy chodili do práce, hlavně proto, že pro ně práce byla a vzhledem k ideologii plné zaměstnanosti i být musela.

Se změnou společenské situace jsme se stali každý svého štěstí strůjci. Nenáviděný socialismus byl hozen do stoupy, a spolu s ním v ní skončila i idea jakékoli formy solidarity nebo elementární rovnosti. Svoboda se stala hlavně svobodou nenávidět a na svém soukromém dvorečku být ničím a nikým neomezovaným hajzlem prospěchářem. A protože svoboda společnosti se podle některých asi měří tím, co všechno si můžu dovolit, aniž bych na sebe přivolal trest společnosti, stal se z dlouho tlumeného protiromského rasismu vlastně docela normální společenský diskurz.

Nám vlastně nevadí, že Romové jsou takzvaně „nepřizpůsobiví“ — my od nich přesně tohle očekáváme. Tíživou sociální situaci některých Romů potřebujeme jako kulisu, na které vyrůstá svět viděný optikou našich předsudků, které si spojujeme s naší svobodou: svobodou být egoistický cynik.

Babiš je vůči tomuhle velmi citlivý. Stejně jako řada dalších politiků. Když se voličstvo přejí koblih, tak mu trochu polechtáme jeho lehce nahnědlé xenofobní ego. A ono to funguje. Pořád dokola.