Když jsem zde před týdnem popisoval, proč by se sociální demokracie měla distancovat od jedinců se smyšlením Pavlíny Nytrové či Stanislava Humla, ani náhodou jsem je nechtěl pasovat do rolí nositelů alternativní politiky. Jsou figurkami rozmlžujícími obraz strany, k níž se hlásí, a lapači mediální pozornosti.

Ovšem ta část levice, jež se hlásí k emancipačním a progresivistickým tradicím, které se odrazily ve všeobecném a rovném hlasovacím právu nebo v kultivování podmínek dělnických provozů, má skutečné názorové oponenty trochu jinde. Mezi lidmi schopnými formulovat a prodávat koherentní politické programy.

V uplynulých dnech se připomenuli dva — Václav Klaus a Stanislav Křeček. Kde jsou ty časy, kdy je dělila pravo-levá zeď… Liší se snad pouze tím, že Klausovi stačí, aby byl se svými myšlenkami „jen“ středem pozornosti, kdežto Křeček má i mocenské ambice — což, dodávám rovnou, není nic zavrženíhodného, naopak to pomáhá dodávat politice dynamiku a upřímnost.

Někdo to holt dělat musí