Když jsem zde před týdnem popisoval, proč by se sociální demokracie měla distancovat od jedinců se smyšlením Pavlíny Nytrové či Stanislava Humla, ani náhodou jsem je nechtěl pasovat do rolí nositelů alternativní politiky. Jsou figurkami rozmlžujícími obraz strany, k níž se hlásí, a lapači mediální pozornosti.

Ovšem ta část levice, jež se hlásí k emancipačním a progresivistickým tradicím, které se odrazily ve všeobecném a rovném hlasovacím právu nebo v kultivování podmínek dělnických provozů, má skutečné názorové oponenty trochu jinde. Mezi lidmi schopnými formulovat a prodávat koherentní politické programy.

V uplynulých dnech se připomenuli dva — Václav Klaus a Stanislav Křeček. Kde jsou ty časy, kdy je dělila pravo-levá zeď… Liší se snad pouze tím, že Klausovi stačí, aby byl se svými myšlenkami „jen“ středem pozornosti, kdežto Křeček má i mocenské ambice — což, dodávám rovnou, není nic zavrženíhodného, naopak to pomáhá dodávat politice dynamiku a upřímnost.

Někdo to holt dělat musí

Zástupce veřejné ochránkyně práv volá po legislativní normě, která by upravovala naše soužití s islámem. Věří víc v sílu paragrafů, anebo v sílu veřejného mínění, které jeho slovům shrnujícím obavy obyčejného člověka aplauduje? A aplauduje i tezi, že si musíme zvykat, že se opět vrací časy, kdy nebudou mít všichni všude stejná práva.

Patrně si jsou Křečkovi fanoušci jistí v kramflecích, případně na svá specifická práva a svobody zvysoka kašlou. „Společnost se dělí na stále větší a větší počet menšin a každá z nich si vůči ostatním vytváří sví práva. Jednota společnosti je rozbíjena tisíci věkovými, genderovými, zaměstnaneckými a dalšími právy, přitom demokratický stát musí mít takových práv co nejméně, aby nedocházelo k vytrácení rovnosti,“ soudí, milí zaměstnanci, penzisté a další, tuzemská dvojka mezi ochránci práv.

Když si s Křečkem dovolil nesouhlasit Václav Bělohradský, filozof kandidující za ČSSD a  Stranu zelených do senátu, přivolal na sebe hněv Václava Klause a jeho věrného spolupracovníka Jiřího Weigla. Bělohradského v Právu obvinili z útoku na „přirozené společenské struktury jako národ, kulturní identita, rodina“. Nelíbí se jim, když kulturu spojuje s odmítnutím tradic, a tepou jeho abolicionismus.

Kdo už jiný dokáže vehementněji hájit národní myšlenku než exprezident… Počátkem srpna Klaus v časopisu Týden opětovně akceptoval vizi vstupu Turecka do Evropské unie — protože si přeje, aby EU byla rozbita. Zároveň podezřívá evropské lídry z touhy „ve svém multikulturalistickém blouznění“ vytvořit „nového evropského člověka“. A s odvoláním na migrační vlnu dodává: „Proto si asi musejí myslet, že je dobře, že přijdou noví lidé, které budou otesávat, obrušovat a uhlazovat k obrazu svému a k obrazu jejich vidění Evropy.“

Počkejme si, zda těmito myšlenkami pouze exhibuje, anebo na ně brzy naváže konkrétní politickou doktrínou. Ta zdejším nacionalistům ukrutně schází. Ani Okamurova rétorika, ani Konvičkovy manévry s velbloudy ji nenahradí. Pole je zde otevřené, papír nepopsaný.

Kromě toho by bylo o čem vést diskusi. To se s Humlem či Konvičkou srovnat dost dobře nedá. Intelektualizující Klaus s Křečkem jsou vážní soupeři hodní respektu. Národní socialismus, jenž se bije toliko za základní národní a sociální práva, a pak už jen vyžaduje řád a pořádek, mrtev zdaleka není.

Od toho by tu právě měla být silná aliance internacionalistické sociální demokracie s četnými přesahy kořenů za hranice, proevropských liberálů, křesťanských demokratů a zelených, která nedovolí vyvolávat temné duchy minulosti.

Jenže politika se hraje o hlasy a ty politici raději získávají, než ztrácejí. Výstižná je karikatura Miroslava Kemela, na níž dobře situovaný muž v jakémsi salónu povídá vedle stojícímu kolegovi: „Tak vy jste eurooptimista? No jo no…Někdo to, holt, dělat musí.“

My na silného, hlavně však odvážného státníka, který se přihlásí k integrované Evropě a šmahem odpálí četné mýty a pomluvy, například v migrační oblasti, dosud stále čekáme.