Svět je trudné místo. Existuje v něm násilí, zloba a časopis Reflex. Ten stále považuje za dobrý nápad vydávat drobné shluky odstavců od J. X. Doležala jako názorové komentáře. Toho Doležala, který si myslí, že je evropský liberál, protože hulí. A také proto, že se při psaní nenechává svazovat rozumem, kauzalitou nebo něčím tak maloměšťáckým jako jsou fakta. V praxi se tak jeho texty překlápí do národoveckého brojení.

Ve svém nedávném proudu vědomí se věnoval případu Iráčana, který se s rodinou usadil v Německu. Zde ze žárlivosti zavraždil svou manželku. Tvrdil, že to bylo jeho právo. Doležal z celé zprávy vyvodil fascinující gejzír omylů. Nad jeho glosováním se navíc těžko mává rukou. Za dva dny totiž text nasbíral dva tisíce reakcí na facebooku, a Doležalovy halucinace se proto šíří kvapně jako každý přitažlivý nesmysl.

Barbaři bránící ženy 

Doležalova ekvilibristika začíná zhurta a postupně nabírá obrátek. Iráčan podle něj pochází z prostředí, kde je „vražda manželky, která je majetkem manžela, zcela legitimní akt - něco jako u nás rozvod“. Vždyť to sám řekl! Z jediného výroku jednoho vraha tedy plyne, že mezi „námi“ a lidmi z Blízkého a Středního Východu existuje více nepřekonatelných rozdílů.

Celá ta východní masa prý žije v domnění, že je žena méněcenná. Doležal garantuje, že zákonitě narazíte při pokusu vysvětlit milionu muslimů, že žena má rovná práva (Doležalovi vůbec nevadí, že se nikde nezmiňuje, zda Iráčan vůbec islám vyznává).

Žádný příchozí tedy není schopen přijmout západní vzorce chování. Platí „přímá úměra“: čím více uprchlíků, tím více problémů. Bude přibývat vražd a nelze jim předejít.

Tolik redaktor Reflexu.

Jeden pošahaný chlap tedy zastupuje celý Blízký a Střední Východ. A s konečnou platností stvrzuje tezi o střetu civilizací. Nacionálním šibřinkám nyní brání jen jedna nepříjemnost. Realita.

Svět ležící „tam někde za Maďarskem“ není tak primitivní jako Doležalovy věty. A situace těchto států není natolik průhledná jako agenda Reflexu.

Irácký zákoník považuje „vraždu ze cti“ za zločin a hrozí za něj samozřejmě odnětí svobody. A zákoník Kurdistánu jej hodnotí jako každou jinou vraždu (ano, irácká oblast není tak stejnorodá, jak by si Doležal přál). Žádný příčetný místní občan si nemůže myslet, že tak strašlivý čin, jakým je vražda manželky, mu projde zcela bez problémů.

Ano, vražda ze cti je stále častým zločinem. Zvykovým právem trpí kvanta žen. Bolestné množství z nich bylo v jeho jménu zavražděno. Právě proto se ale mnoho jedinců z té rádoby nerozlišitelné masy barbarů angažuje ve feministických organizacích. Jmenujme například „Národní síť pro boj s násilím na ženách“, „Organizaci svobodných žen v Kurdistánu“ nebo „Organizaci pro svobodu žen v Iráku“ (OWFI). Té se podařilo navázat mezinárodní kontakty a tvoří ji tisíce členů.

Právě tito zástupci občanské společnosti ovšem také zdůrazňují kontext celé situace. V šedesátých a sedmdesátých letech se ženy mohly vzdělávat, najít si důstojnou práci a získat ekonomickou nezávislost. Sekulární zákony určovaly vztahy mezi náboženskými skupinami. V osmdesátých letech pak vraždy ze cti téměř vymizely, objevovaly se jen jako okrajový problém předměstí a vesnických oblastí.

Dramatické změny nastaly, když do Iráku vtrhl Západ. Po úderech války v Zálivu, zdrcujících sankcích a po zločinné invazi v roce 2003 se vývoj obrátil zpět. V rozvráceném a chaotickém regionu se ženy propadly do podřadných pozic.

Občanské organizace nyní urputně a pečlivě pracují na odstranění zdivočelých praktik. Zákony je totiž mnohdy trestají nedostatečně a orgány zasahují ledabyle nebo vůbec. Trvají na sekulárních zákonech a omezení vlivu islamistů. Jejich moc se rozbujela právě po zásahu západních vojsk. Yanar Mohammed, vedoucí zmíněné organizace OWFI, hořce shrnula dopad agresivního vývozu demokracie: „Jako vůbec první poražení vyšly z celé situace právě ženy.“

Tito jedinci za svobodu skutečně zápasí. Nemají čas na to, aby si ji pletli s hulením a opěvováním nacionalismu. Z poklidu západních redakcí jsou ovšem obviňováni z barbarství. Z barbarství, proti němuž sami vystupují a nastavují tím vlastní krk. Z barbarství, které „civilizované“ země pomohly vydráždit.

Právě na seriózních médiích ovšem leží břímě rozkrývání komplikovaných situací, které se tak snadno mění na černobílý materiál zlenivělých propagand. J. X. Doležal reflexivně tíhne ke druhému. Stále častěji a bez ostychu.

Pane Doležale, čas kolektivních vin už minul. Své výmysly pište alespoň s menší kadencí, a pokud možno, nepište je vůbec.

Ztrapňujete novinařinu i marihuanu.