Mohu si dovolit být bezradný?

Ivan Štampach

Médii rezonují desítky kauz: od slovenských voleb přes norský sociální systém až po soužití s muslimy. K mnohým je třeba zaujmout postoj a zároveň se smířit s tím, že nikdy nelze být neutrální.

V rychlém sledu se vrší témata a očekává se, že k nim člověk zaujme stanovisko. Je tu norská kauza a s ní otázka, kdy hájím právo dítěte na bezpečí a rozvoj osobnosti v krajním případě i proti rodičům a kdy si zaslouží ochranu rodina vůči chladně neosobnímu úřadu.

Je tu spor Zeman — Peroutka, v němž si hlava státu (a podle soudního rozhodnutí ne jako občan Zeman, ale právě v prezidentské roli) vymyslela neexistující článek, ale ukazuje se, že Peroutka nebyl takovým zářícím příkladem prozíravosti a statečnosti, jak by chtěla vykreslit peroutkovská strana ve sporu se stranou zemanovskou.

Je tu případ monstrprocesu s Naďou Savčenkovou, která by za normálních okolností byla zajata a po usmíření ze zajetí propuštěna, jenže v případě nevyhlášené války je souzena jako pachatelka nejhorších zločinů. Chtělo by se postavit na její obranu, avšak role pilotky bojového letadla je jistě jiná než pozice, dejme tomu, běloruských disidentů nebo ruských Pussy Riot, kde by člověk s podporou neváhal.

Proběhly slovenské parlamentní volby silněji ovlivňující sousední zemi s jednokomorovou Slovenskou národní radou než naše volby do sněmovny vyvažované jindy a jinak voleným senátem. Všichni čekají, že budu opakovat mantry znějící na všech elektromagnetických frekvencích od pozdní noci ze soboty na neděli: Slabý zisk vládního Smeru a vysoký počet stran v parlamentu ukazují, že sestavit jakoukoli funkční vládu bude velmi obtížné. Odhady výsledků znamenají porážku premiéra Roberta Fica.

Prostý pohled na výsledky ukazuje, že Směr získal 28 procent hlasů, což je výrazně víc, než v posledních volbách zdejší sociální demokracie, která vede vládní koalici. Do SNR se zřejmě dostalo osm politických subjektů, přičemž v české sněmovně Parlamentu České republiky jich je sedm a žádnou skutečnou krizi vládnutí to nevyvolává, dokonce ani v konkurenčních vztazích vládních stran před volbami do krajských samospráv.

×
Diskuse
JV
March 7, 2016 v 8.27
Gratuluji
Moc pěkně napsáno. S láskou a uctivostí, s nimiž je třeba přistupovat ke všemu, co nás se světem okolo nás spojuje.
Opravdu, krásně popsáno.

Jiří Vyleťal
JP
March 7, 2016 v 12.59
Střed a extrémy
Už jsem tuto historickou souvislost jednou zmínil: už samotný Aristoteles - v rámci svého hledání pravého a pravdivého středu věcí - filozoficky analyzuje onen fenomén, že ten, kdo zaujímá onu správnou a vyváženou středovou pozici, se v podstatě čistě opticky každému, kdo stojí na pozicích extrémních a jednostranných, jeví jako někdo, kdo se daleko více blíží ke straně náprotivné.

Pokud bychom si třeba představili škálu obyčejného teploměru, pak vyznavačům mrazu se ten, kdo stojí na "neutrální" nule, se bude zdát náležet ke straně "horkých" - neboť ho vidí stát v jejich směru. A naopak, pro ty "horké" se zase bude jevit zastáncem "studených".

Co s tím? Podle Aristotela jedinou cestou k překonání takového omezeného partajnického vidění je cesta rozumu, jakož i kultivace celé vlastní osobnosti.

Jenže, co s něčím takovým za podmínek ze řetězu utržené libertinistické (pseudo)demokracie, kde za rozum si nic nekoupíš, a za kultivovanou osobnost ještě méně?...
JP
March 7, 2016 v 13.06
Ostatně, v podstatě tento samý nezničitelný sklon člověka spatřovat svého nepřítele v každém, kdo bezvýhradně nesdílí jeho vlastní názory, svého času vyjádřil Jan Werich ve svém nezapomenutelném dialogu s Miroslavem Horníčkem:

"Shakespeare byl velký básník - to je ta jediná věta, kterou můžete vyslovit na obou stranách tohoto ideologicky roztrženého světa, aniž by vás okamžitě podezřívali, že přicházíte ze strany opačné!"

Tehdy se ještě mohlo zdát, že tento myšlenkový automatismus "kdo není s námi, je proti nám!" je pouze doménou ideologických dogmatiků obou tehdejších mocenských bloků; ale jak vidět, toto blokové myšlení si mnozí lidé uchovávají pro sebe i nadále, jaksi "soukromě".