„Ta paní je na této pracovní pozici dost nebezpečná… jak je ta kikirída může seznamovat s příběhy migrantů?… úchylové se předhánějí, kdo vymyslí větší a úchylnější úchylnost…“ Nedivil bych se, kdyby se paní učitelka Petra, vystavená takové verbální agresi (výše citované je jen malá ochutnávka), začala psychicky hroutit. Kupodivu, nezačala, nenechala se odradit. A o její metodiku, jak děti učit o problematice uprchlíků, projevila zájem řada škol po celé republice, dokonce v zahraničí.

Odbornou úroveň metodiky, zpracované učitelkou základní školy, pochválili i vysokoškolští metodici na Technické univerzitě v Liberci. Je pravda, že metoda hraní rolí se i v psychologii dlouhodobě s úspěchem užívá jako účinný způsob, jak se lépe vžít do situace, chování a pocitů druhých.

Zhroutila se úplně jiná paní učitelka Petra, z druhého konce republiky. Ostrá slova padala, ale ne na adresu této paní učitelky. Mířila na kritiku a na Petřiny kritiky. „Nikdy bych nevěřila, že v demokratickém státě lze takto někoho zlikvidovat“, svěřila se Právu učitelčina nadřízená (viz článek Učitelka, která chystala otázky Zemanovi, se zhroutila). Nevím, jestli paní ředitelka četla něco z toho, co kritici (kritici?) napsali na adresu té prvé Petry. Spíše ne. To by přece teprve musela dát najevo své rozhořčení, minimálně z profesní kolegiality.

No, a jak se ta sžíravá likvidace Petry druhé odehrávala? Nejsžíravější komentář, co jsem našel, byl od Jiřího Maryška na „Kanále Maryško“. Ten se vyjádřil, že setkání studentů s prezidentem byla v podstatě „recitační soutěž, na kterou loajální soudružka učitelka vytiskla žákům papírky s otázkami předem“. Je ten zvláštní počin sice všelijak omlouván, že jako tréma, že by se děti bez papírku nedokázaly kloudně vymáčknout, že to byli pouzí prvňáci a druháci — myšleno zřejmě tak, že ti holt jsou na tom tak bídně, že se bez papírku ani nedokáží na nic zeptat.

↗

Učitelka, která chystala žákům otázky na besedu s prezidentem, se po medializaci jejího počínání zhroutila Repro DR

Nějak se mi to nezdá. Byly-li ty děti takoví nemrcouchové, za jaké jsou vydávány, pak netuším, jak samy daly dohromady třeba tu zcela nedětsky znějící formulaci, „proč televize, za kterou lidé platí nemalé koncesionářské poplatky, předkládá lidem informace stejně manipulativně a neobjektivně jako jiná masmédia“. Jak znám běžné pubescenty, aťsi středoškoláky, ti by si raději jazyk ukousli, než by tohle sami od sebe z pusy vypustili. Ani setkání s hlavou státu by na tom nemohlo nic změnit. Však nejeden z nich jistě zažil setkání i se slavnějšími šoumeny, leckdy světového formátu.

A naprosto už netuším, proč by se studenti na něco takového spontánně vůbec ptali. Já se obávám, že dnešní dospívající se o televizi zajímají tak málo, že je otázka, zda vůbec mají o existenci nějakých koncesionářských poplatků tušení.

Jakkoliv minulý režim kritice moc nepřál, kritizovat se smělo jen „konstruktivně“, alespoň papírově bylo potlačování kritiky nepřípustné. Nebylo by dobrým znamením pro tuto zemi, kdyby to dnes někdo začal zkoušet, třeba takto polozastřeně, označováním kritiky za likvidaci kritizovaného. Ale ještě horší by bylo, kdyby se k něčemu takovému mlčelo.