Mediokracie kontra demokracie. Horší, než spiknutí
František KostlánNacházíme dnes v české společnosti mnohé paralely s třicátými lety. To, co je při obraně demokracie třeba udělat na prvním místě, je všímat si detailů a zasazovat je do širších souvislostí.
V předešlých rozjímáních o mediokracii jsem rozebíral mediální manipulaci a poté i mechanismy mediokracie. Dnes se budu zabývat tím, nakolik mediokracie zasahuje do demokracie a právního státu. Problém se pokusím podat z pohledu té společenské oblasti, kterou se zabývám dopodrobna - vztahu státu a médií k lidským právům a menšinám.
Děje se něco horšího, než spiknutí
Mediokracie v mém pojetí je systém, který u nás vládne na základě libovolně proměnlivého souručenství politiky, byznysu a médií: politických stran a hnutí, oligarchů, některých dalších politiků a státních úředníků, mediálních vydavatelů, redakcí, novinářů, mediálních celebrit a zájmových skupin. (U všech platí „některých“, zdaleka ne všichni se té hry účastní.)
Letité prosazování skupinových i individuálních zájmů brání příchodu politické kultury a výrazně deformuje politické dění. Dějí se věci, které do demokracie nepatří. A pokud si jich sdělovací prostředky všimnou, málokdy má jejich referování pozitivní vliv na reálné dění. Mainstreamová média včetně těch veřejnoprávních jsou v České republice až příliš často prostředkem užívaným k manipulaci s informacemi, nikoli nástrojem ochrany demokracie a právního státu.
Sousloví „proměnlivé souručenství“ znamená i to, že nejde o žádné spiknutí, ale o utilitární propojování ad hoc, podle toho, jaké zájmy v té které oblasti momentálně převýší. Za mediokracií leckdo vidí něco tajemného: „Někdo to přeci řídit musí, jinak by to nefungovalo.“ Jde však o směsici schopnosti a všehoschopnosti, indolence a slouhovství, absence svědomí a morálky. Z pozadí to nemusí nikdo řídit i proto, že mediokracii zcela viditelně a bez jakýchkoli obav užívají ve vlastním zájmu lidé, kteří u nás patří k těm nejmocnějším.
Nejmocnějším mužem u nás je momentálně oligarcha Andrej Babiš se svým impériem, které je s hořkým humorem nazýváno ANOfert: jeho firmy v popředí s Agrofertem, jeho média a možnost politického rozhodování, které mu přináší prospěch. A také Miloš Zeman, za nímž krom jiného stojí zájmy a peníze ruské - i díky nim vyhrál prezidentské volby.
Fakt, že Zeman v zahraničí prosazuje zájmy českých oligarchů, také něco znamená. V říjnu 2014 vzal na setkání s čínským prezidentem miliardáře Petra Kellnera. A letadlem PPF, nikoli svým, se také vrátil zpět do vlasti. Zeman i Babiš pěstují hrubý populismus, protože to posiluje jejich vyhlídky na dlouhodobější držení moci. Oba tak výrazně napomáhají fašizaci společnosti. To je důležitý moment, který nám říká, že jsou kvůli vlastním zájmům schopni a ochotni bourat dosavadní hodnoty.
Mediokracie kontra demokracie
Mediokracie a demokracie nejsou v souladu. Nemohou být. Mediokracie neustále zkoumá vlastní možnosti. Má sklon masírovat veřejnost prostřednictvím médií. A když jsou voliči dostatečně zmanipulováni, je demokracie pochopitelně zatlačena do pozadí. Jak to vzniká?
Do veřejného diskursu se postupně vkrádají věci, které tam nemají co pohledávat, právě proto, že jsou protidemokratické. K tomu nám napomáhá internet. Původně okrajová témata v anonymizovaném hávu začínají určovat směr a náplň veřejné diskuse, a to formou, která tomu odpovídá. Hrubost, rasismus, hledání nepřítele, výzvy k násilí a posléze násilí jako takové - to jsou nástroje žádoucí ke zmatení světa.
Společenská atmosféra se posouvá a houstne, demokratické mechanismy přestávají fungovat: „přímá volba“ (prezidenta) demokracii nepomáhá, ale ohrožuje, lidská práva se krčí v koutku, selhává vymáhání práva, protože média o jeho porušování neinformují.
Dovolím si v tomto kontextu čtenáře upozornit na aktuální text pí. Fischerové proti násilí:
http://www.klicovehnuti.cz/cs/novinky/44
JB
Převeliká škoda, že ji naše společnost jako celek odmítla při prezidentské volbě. Věci by u nás vypadaly jinak a mířili bychom dobrým směrem, kdyby Táňa Fischerová byla prezidentkou.
Jiří Vyleťal