Demonstrace, jaké se odehrály tuto sobotu v Praze, vyvolávají silné emoce na všech stranách. Podle některých reakcí by se až zdálo, že neexistuje absolutně nic důležitějšího než to, co se dělo na některých místech v ulicích a na náměstích hlavního města.

V žádném případě nechci jakkoli zlehčovat vážnost násilných činů, ke kterým toho dne došlo, na prvním místě útoku na centrum Klinika, házení dlažebních kostek na demonstrující, útoku na pracovníky Českého rozhlasu. To vše si zaslouží jednoznačné odsouzení a přísné vyšetření s bedlivým dohledem nad tím, zda policie postupuje tak, jak má.

Neméně nebezpečné než přímé násilné projevy jsou verbální výzvy k násilí, které se na podobných demonstracích delší čas objevují, v mediálním zrcadle a na sociálních sítích jsou patřičně zvětšeny a zmnoženy a působí negativně na celou veřejnost.

A konečně velkou hrozbou je i to, s jakou snadností se na sítích šíří nepravdivé a nepodložené zprávy. Nic z toho nelze podceňovat, protože slova nejsou nikdy „jen“ slova, ale mají v sobě obrovskou moc, v dobrém i ve zlém.

Přesto je asi dobré zachovat si při pohledu na demonstrace, protidemonstrace a vše co s nimi souvisí jistou střízlivost. Ty stovky a tisíce (víc opravdu ne) demonstrujících v ulicích, na obou stranách pomyslné či téměř skutečné barikády, zatím nejsou těmi, kdo rozhodují o tom skutečně podstatném.

Těmi, kdo rozhodují, jsou lidé, kteří ve své drtivé většině oba typy demonstrací jen sledují a necítí potřebu zapojit se ani do jedné z nich.

↗

Demonstrace jsou nyní tak lákavé, protože poskytují prvek něčeho přímého a zásadního. Foto Saša Uhlová DR

Lapidárně řečeno — ani tisíc demonstrací proti Miloši Zemanovi nemůže rozhodnout o tom, zda se, pokud se pro to rozhodne a pokud dostane dostatek hlasů, znovu nestane prezidentem této země. Tak to zkrátka funguje a měli by s tím souhlasit i Zemanovi nejzarytější odpůrci.

Cesta středem

Podobně by tomu mělo být i v otázce imigrace a vůbec ve všech politických tématech. Politika státu se nesmí řídit ani podle těch, kteří hlásají „Přijměme všechny“, ani podle těch, kteří hřímají „Nepřijímejme nikoho“. Jednoduše proto, že politika státu, tak jak je za ni zodpovědná stávající politická reprezentace, se nesmí orientovat podle názorů žádné partikulární skupiny, ale podle zájmů státu jako celku, ovšem s vědomím toho, že je zasazen do kontextu, má své spojenecké závazky a podobně.

Demonstrace jsou tak lákavé a mediálně záživné zřejmě i proto, že v tomto systému, který mnozí považují za nudnou, zkostnatělou a vyprázdněnou mechanickou „demokracii“ ztrácející obsah, poskytují prvek něčeho přímého, zásadního. Jakousi iluzi, že i v tomto systému lze o zásadních věcech rozhodovat jinak než těžkopádnými procedurami, hledáním konsensů, které se někdy k nerozeznání podobají pouhému kšeftu.

Ti, kdo budou určovat obsazení osob zodpovědných za další chod tohoto systému, voliči, se většinou rozhodují podle celé řady kritérií, především těch, která ovlivňují přímo je samé, jejich životní podmínky a možnosti. Otázka uprchlíků a imigrace se s největší pravděpodobností nestane hlavním tématem a úspěšné budou ty strany, které v této věci projeví spíš opatrný postoj, nepříliš vyhraněný ani v jednom, ani ve druhém směru.

A tak v našem nudném demokratickém systému bude i nadále platit, že radikální projevy v ulicích, bez ohledu na jejich mediální ohlas, se nijak výrazně neprojeví na volebních výsledcích a na politickém vedení státu, které se nadále bude ubírat svou tak trochu váhavou cestou. Cestou, se kterou není spokojen nikdo, kdo má trochu radikálnější názory v jakémkoli směru.

Někdo by řekl bohužel, za sebe říkám, třebaže bez velkého nadšení, naštěstí.