Je pravidlo, které dobře funguje ve společnosti i v rodině. Moje maminka mu říkala „něco za něco“: já ti upletu takovou šálu, jakou si přeješ, a ty se za to necháš ostříhat, jak si přeju já. Tenhle příklad nevolím náhodně, je přímo z mého života. V takové věci se člověk musí rozhodovat podle toho, jestli si tu šálu opravdu přeje tak, aby kvůli ní slevil z něčeho, co je jeho přesvědčením.

Mým tehdejším přesvědčením bylo nosit vlasy v afro fazóně kolem dokola hlavy a jen je mírně spoutávat řemínkem kolem čela. Moje matka věděla, že svým zjevem dávám až příliš najevo, co si myslím o tehdejší společnosti, a že mi to škodí, třeba v tom, že nemůžu dostat slušnou práci. Já jsem si myslela, že pokud se přiděluje slušná práce podle toho, jaké má uchazeč vlasy, já tu údajně slušnou práci nechci.

Moje matka mě samozřejmě znala a věděla, že po ničem netoužím tolik jako po slušné práci, kde budu moci projevit své nejlepší schopnosti, a sama nebyla nijak velká konformistka. Můj boj s pomocí vlasů považovala za zbytečný a zkoušela mě od něj odvrátit lstí.

V uvedeném případě neuspěla, nabízela mi cosi vnějškového místo něčeho, co sama (mylně) považovala také za vnějškové, pro mě to však mělo hlubší význam. Kvůli šále ostatně nikdo chrám nezbořil, kvůli vlasům ano.

S bratrem jsme tohle mámino „něco za něco“ nesnášeli, byť jsme na ně někdy přistupovali. Je to velice účinný psychologický nástroj — když člověk má dost trpělivosti počkat, až partner, kterého nemůžu donutit k tomu, aby udělal něco, do čeho se mu nechce, bude něco opravdu velice chtít, systémem „něco za něco“ se může podařit docílit svého.

Pokud je povolení strávit Silvestra mimo domov podmíněno vyklizením krámů ze sklepa ještě před Vánoci, budiž, to jsme nakonec uznávali celkem ochotně. Jsou ovšem mnohem méně sportovní podmínky, na které se přistupovat nemá, pokud si člověk chce zachovat charakter.

Řetěz

Teď, když to píšu, si říkám, že takovým „něco za něco“ nás koneckonců matka připravovala i na to, že se v životě budeme muset podobně rozhodovat, a že jsme si tím cvičili schopnost přebrat si, co je důležitější až nekompromisně nejdůležitější. To mě však napadá až teď, když se mi to v dětství a dospívání dělo, štvalo mě to hrozně a zařekla jsem se, že to sama používat nebudu. Že se přáním a požadavkům má vyhovět, pokud jsou oprávněné (i když je to nepříjemné), nemá se ani v nejmenším přistupovat na vydírání a vůbec že takové „něco za něco“ je v mezilidských vztazích jed. A můžu říct, že jsem ten postup vůči svým dětem nikdy neuplatnila, i když jsem si tím několikrát přivodila pocit nedostatečného vděku za službu nebo pomoc, kterou druhá strana považovala za až příliš samozřejmou.

Ale nešť, člověk má dávat, protože dávat chce, a pomáhat, protože je to třeba, a vůbec, život není účetní kniha. Když se nečekaně narodilo mé nejstarší dítě, moje nejstarší nevlastní sestra svlékla té nejmladší panenky a medvědy, vyprala a vyžehlila košilky, kabátky a čepičky, do kterých byli navlečeni, a připravila mi tak výbavičku do porodnice.

Místo zásady „něco za něco“ stanovila jsem si v té poměrně těžké době zásadu „putujícího dobra“. Je založená na tom, že člověk někomu pomůže, něco pro něj udělá nezištně, jen tak, protože to je v tu chvíli potřeba — a prostě věří tomu, že ten, komu se pomoci a dobrého skutku dostalo, to v náležitou chvíli odevzdá zase někomu, kdo to bude potřebovat.

Několikrát v životě se mi stala podivná věc, která jako by tenhle řetěz putujícího dobra potvrzovala. Například v devadesátých letech, kdy jsme měli čtyři dospívající děti, jejichž spotřeba byla vyšší než ta naše rodičovská, a kdy jsme před výplatou chodili pravidelně do místního obchodu s hlubokým studem na dluh, ba kdy jsme si museli z fondu kulturních a sociálních potřeb půjčit na zaplacení nedoplatku za elektřinu, mi kdosi přesně na moji adresu a jméno poslal pět tisíc. Nevím, kdo to byl. Ty peníze jsme tak strašně potřebovali, že jsem je hned nevrátila, ale na adresu odesílatele jsem poděkovala. Dopis se po dlouhé době vrátil jako nedoručitelný.

Nedlouho na to jsme pomohli jedné rodině z Ukrajiny se přestěhovat do Chebu, tehdy si u nás podle zákona nesměl cizinec koupit nemovitost, koupili jsme tedy na svoje jméno dům, který oni zaplatili a bydleli tam deset let, než se jim podařilo získat povolení k trvalému pobytu a mohli jsme dům převést. Byli to velice slušní lidé se dvěma dcerami a vnuky, viděli jsme jasně, že to potřebují, a udělali jsme to ne snad rádi, ale s klidem. Nic jsme nechtěli — a teprve po letech, kdy oni už byli právně majiteli toho domu, jsme se dozvěděli, že za tohle se v Chebu inkasovaly veliké peníze, zejména od Vietnamců. Nezískali jsme peníze, ale přátele.

Ale nejen já jsem jim pomohla, i tehdejší ředitel chebského divadla některé členy té rodiny zaměstnal v divadle a vůbec se nezabýval tím, jaké měli důvody k vystěhování a jestli budou dobře pracovat, prostě to udělal. Nebyli bůhvíjakou oporou, na to měli příliš mnoho svých starostí, ale nebyli horší, než většina českých kulisáků a uvaděček a koneckonců i herců. Ředitel nekladl podmínku, že musejí být lepší než ostatní, protože neměl pocit, že jim prokazuje nějakou milost. Prostě je zaměstnal, když mohl.

Zanedlouho po tom, co se udála tato příhoda, mi zčistajasna jedna autorka, která tehdy spolupracovala s divadlem, nabídla pro moji dceru gymnazistku půlroční pobyt v Německu. Dcera by v žádné soutěži takový pobyt nezískala, nebyla nijak zvlášť dobrá v němčině, a upřímně řečeno, do Německa se jí nechtělo, nicméně jela, vydržela a dnes ji ta němčina živí.

A tak dál — pomohla jsem hostujícímu režisérovi a zanedlouho dostala stipendium od jedné nadace jako úplně neznámá autorka. Samozřejmě se mi i stalo, že jsem někomu věnovala péči a pomoc a on mi zmizel z oběhu, když už mě nepotřeboval, ale říkám si, že život nekončí a v systému putujícího dobra nejsou žádné termíny. Ani já jsem se vždycky svým dobrodincům nedokázala odvděčit.

Někdy má člověk pocit, že se mu nedostává odezvy. Že se na to může vykašlat, protože i na něj se každý jen vykašle. Ale je to jen otázka souřadnic, v nichž se příklad řeší. V souřadnicích „něco za něco“ se člověku opravdu může stát, že když nemá sám co nabídnout, také nic nedostane. V souřadnicích putujícího dobra je jedno, jestli má člověk, který je potřebný, také co nabídnout. Pomoc není reciproční, může putovat dál.

Na konci svého vánočního přání chci všem čtenářům Deníku Referendum říct, že v tom, že každý den na internetu vyjde, je nejen množství vynikající (a jen skromně placené) práce redaktorek a redaktorů, reportérek a reportérů, ale také spousta práce dobrovolnické. A také že finanční zajištění chodu tohoto deníku nespočívá na pravidelných dotacích nebo příjmech z reklamy, ale na pracně vysoutěžených (a dočasných) grantech a příspěvcích jednotlivců.

To, že se něco takového podařilo založit a udržet šest let, je pozoruhodné. Aby se Deník Referendum mohl rozvíjet, potřebuje neutuchající podporu svých čtenářů a sympatizantů. Nebudu chodit okolo, chci tím říct, že pokud můžete, vy, kteří Deník Referendum čtete nebo na to třeba nemáte čas, ale jste rádi, že něco takového, co není vlastněno žádným mediálním nebo jiným magnátem, existuje, vyčleňte ze svého soukromého rozpočtu příspěvek, který mu umožní trochu méně obtížnou existenci.

Nejen že za to podle pravidla „něco za něco“ dostanete zajímavé čtení, které jinde nenajdete, ale i podle zásady „putujícího dobra“ přispějete k laskavější tváři společnosti.

Veselé vánoční svátky!