Je pravidlo, které dobře funguje ve společnosti i v rodině. Moje maminka mu říkala „něco za něco“: já ti upletu takovou šálu, jakou si přeješ, a ty se za to necháš ostříhat, jak si přeju já. Tenhle příklad nevolím náhodně, je přímo z mého života. V takové věci se člověk musí rozhodovat podle toho, jestli si tu šálu opravdu přeje tak, aby kvůli ní slevil z něčeho, co je jeho přesvědčením.

Mým tehdejším přesvědčením bylo nosit vlasy v afro fazóně kolem dokola hlavy a jen je mírně spoutávat řemínkem kolem čela. Moje matka věděla, že svým zjevem dávám až příliš najevo, co si myslím o tehdejší společnosti, a že mi to škodí, třeba v tom, že nemůžu dostat slušnou práci. Já jsem si myslela, že pokud se přiděluje slušná práce podle toho, jaké má uchazeč vlasy, já tu údajně slušnou práci nechci.

Moje matka mě samozřejmě znala a věděla, že po ničem netoužím tolik jako po slušné práci, kde budu moci projevit své nejlepší schopnosti, a sama nebyla nijak velká konformistka. Můj boj s pomocí vlasů považovala za zbytečný a zkoušela mě od něj odvrátit lstí.

V uvedeném případě neuspěla, nabízela mi cosi vnějškového místo něčeho, co sama (mylně) považovala také za vnějškové, pro mě to však mělo hlubší význam. Kvůli šále ostatně nikdo chrám nezbořil, kvůli vlasům ano.

S bratrem jsme tohle mámino „něco za něco“ nesnášeli, byť jsme na ně někdy přistupovali. Je to velice účinný psychologický nástroj — když člověk má dost trpělivosti počkat, až partner, kterého nemůžu donutit k tomu, aby udělal něco, do čeho se mu nechce, bude něco opravdu velice chtít, systémem „něco za něco“ se může podařit docílit svého.

Pokud je povolení strávit Silvestra mimo domov podmíněno vyklizením krámů ze sklepa ještě před Vánoci, budiž, to jsme nakonec uznávali celkem ochotně. Jsou ovšem mnohem méně sportovní podmínky, na které se přistupovat nemá, pokud si člověk chce zachovat charakter.