Připadá vám česká politika jako jeden velký bizár? Pak si zamilujete amerického prezidentského kandidáta jménem Vermine Supreme, tedy Svrchovaná Havěť. Na hlavě nosí holinku, v ruce obrovský kartáček a je to Willy Wonka politické bizarnosti.

V jeho programu najdete zavedení povinnosti čistit si zuby i přípravu plánu při útoku zombie. Chce financovat výzkum stroje času, a pak zabít Hitlera. Zároveň prosazuje právo každého Američana na vlastního poníka, na kterém by dojížděl do práce. Proč? Jejich výměna za auta zabrání závislosti na ropě.

Z trusu poníků by bylo navíc možné čerpat plyn (doplněný energetickým zpracováním zombie) a tvořit z něj komposty. Obří stáje pro poníky by  vytvořily mnoho pracovních míst a poníci ověšení bombami by byli schopni bojovati i proti teroristům v Sýrii.

Vermin Supreme vlastní dokonce stejnou schopnost jako někteří republikánští kandidáti — ví, co chce Bůh. Na adresu konzervativního křesťanského politika Randalla Terryho poznamenal: „Ježíš mi prozradil, že ho proměnil v gaye!“ Ke své politické strategii dodává: „Moje kampaň není nutně založená na realitě.“

To je důležitá poznámka! Ne proto, že podtrhává ujetost Svrchované Havěti. To ani není třeba. Připomíná nám ale, že žádná politika není zcela založena na realitě. Místo toho pracuje s obrazy skutečnosti, na kterých jsme se shodli a uznali, že něco takového si dovedeme představit. Nesetkáváme se s objektivní realitou, ale s tím, jak ji vykládáme.

Jsou bezdomovci jen flákači, nebo nese vinu i tržní prostředí? Jsou Romové vyžírkové, nebo jejich situace souvisí s diskriminací na trhu s nemovitostmi? Je Václav Klaus na odchodu z politiky, nebo na drogách? Je jen na nás, jakým obrazům uvěříme.

Ovšem současná shoda na tom, co je „realita“ vychází z panoptikálního halucinování polistopadových let. Je „právo na poníka“ opravdu tak ustřelené v porovnání s milionářem Babišem, kterého rozčiluje demokracie a vlastní krodkodýlí farmu? S Konvičkovou duceovskou ambicí nesenou na „křídlech motýlích“? Co z toho je větší surrealismus?

↗

Prezidentský kandidát Vermin Supreme prolamuje hranice naší politické představivosti. Místo aut chce Američanům darovat poníky. Foto staticflickr.com

Je jen naší hanbou, že si snáze představíme zvolení fašistického entomologa než cestu do práce na poníkovi. Naše politická představivost zkrátka zatvrdla jako škraloup v kávě hostů Václava Moravce.

Jak z toho ven? Největší mistři fantazie jsou umělci a také děti, jejichž schopnost imaginace by měli rozvíjet učitelé. Češi by tak měli být bezkonkurenčně nejschopnější politici: honosíme se jako vlast Jana Amose Komenského a taky přece „co Čech, to muzikant“. Ve skutečnosti se o učitele staráme diletantsky a je s podivem, že ještě nevzali roha jako Komenský.

Ze 34 vyspělých zemí OECD dostávají naši pedagogové nejhorší plat v porovnání s průměrným výdělkem. Umístili jsme se tak na pěkném posledním místě. Zde kolabuje i přísloví obvykle nezbytné pro udržení české důstojnosti: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Přitom například vysokoškolské vzdělání chrání před nezaměstnaností. V České republice to platí více než v jiných státech: mezi českými absolventy je pouze 2,3 procenta nezaměstnaných. Přesto politický prostor ovládá obraz zbytečných oborů a sociálních škrtů jako jediné cesty z bídy.

Samotné rození dětí je v českých podmínkách za trest. Třicet procent žen se téměř ihned po rodičovské dovolené stává nezaměstnanými. A i když nějakou tu práci po svém hanebném poflakování najde, na výši platu se projeví spravedlivý finanční lynč.

Podle Marioly Pytlíkové, výzkumnice z Vysoké školy báňské, jsou největší rozdíly mezi výdělkem muže a ženy právě době, kdy jsou děti ještě malé. „Rozdíl mezi platem otce tří dětí a platem matky tří dětí činí 36 procent.“ Použití jazyka a vyobrazení žen na mateřské potvrzuje takový postoj: je to přece „dovolená“, vakace s dělohou, kterou si nechala oplodnit kdoví kde.

↗

Dvacet nejbohatších Američanů vlastní víc než polovina národa, matky s dětmi jsou flákači a umělec by měl kočovat ve voze — takový obraz světa jsme si odsouhlasili. Repro DR

I v oblasti umění se blížíme ke starému romantickému vzoru umělce jako kočujícího nuzáka. Třeba průměrná mzda v Divadle J. K. Tyla v Plzni činila v roce 2007 trapných 16 tisíc korun. V současné době jsou platy umělců stále pod průměrem. A například grafici jsou už naprostá lůza — nevydělají si víc než obsluha vozíků v obchoďáku. Oproti tomu platy pěti procent nejlépe placených manažerů přesáhly téměř 150 tisíc. 

S výsměšnou básničkou „Jan Amos Komenský, z okna skákal na ženský“ jde ruku v ruce i zahození odkazu jeho Orbis pictus — Světa v obrazech. Náš rejstřík obraznosti se zúžil na inkviziční vypalování všech návrhů rovnosti a sociální spravedlnosti. Stále jen fantazírujeme, že se nám dostalo cti žít v „nejlepším z možných světů“. Není kam směřovat, není co měnit.

Nevadí nám ani, že podle posledních průzkumů se rapidně prohlubuje propast mezi nejbohatším procentem a zbytkem světa. Dvacet nejmovitějších lidí, tedy skvadra, která by se natěsnala do jednoho soukromého tryskáče, nyní vlastní 732 miliard dolarů. To je víc než kdyby na jednu hromadu naházelo své jmění 152 milionů Američanů z chudší poloviny národa. Ale vše je v pořádku. To všechno je součást povoleného obrazu světa.

Profesorka filosofie Chiara Bottici proto marně připomíná: „Obraznost je radikální, protože umí zpřítomnit to, co schází. A to ve dvojím smyslu: umí vytvořit něco nového i popřít zavedená fakta.“ Současná politická konstelace ale povolí spíše představu intergalaktické zombie války, kterou spunktoval Adolf Hitler ve stroji času, nežli návrh sociální spravedlnosti. Přesto nezbývá než vyjet vstříc budoucnosti na poníku naděje a egalitářské obraznosti. Všechnu moc poníkům!