Před několika týdny se v pražském Černínském paláci, vznešeném sídle českého Ministerstva zahraničních věcí, uskutečnila konference s názvem Prague Social Europe Conference. Úvodní slovo patřilo premiérovi Bohuslavu Sobotkovi. Dlužno říct, že nebýt uprchlické krize, zněla by jeho slova progresivnímu uchu jako vcelku moderní, sociálně citlivý vhled do současné Evropy. Hned co popřál zdařilou konferenci, odjel premiér na setkání Visegradské čtyřky. Spolu s ním opustilo Černínský palác — alespoň co se týče jednotlivých vystoupení — i téma uprchlíků.

Bývalý maďarský eurokomisař László Andór uvedl první panel a s ním i samotnou konferenci slovy, že nerovnost není jen nerovnost mezi bohatými a chudými. Narazil na něco, s čím se musí levice dennodenně potýkat. Kritika nejčastěji diskutované nerovnosti — nerovnosti v příjmech — se odráží jako pingpongový míček ve slovech „vy jenom závidíte, chcete omezovat svobodného člověka a brát mu jeho zasloužený výdělek“.

Nerovnost se podle Andóra rozkládá v rámci celé společnosti, ne jen mezi dvěma znepřátelenými skupinami. A zdaleka nejde jen o finanční příjmy. Musíme prý mít na paměti i nerovnost v přístupu ke vzdělání, ke zdravotní péči, nerovnost v kvalitě i v průměrné délce života. Zrovna ta se jen mezi obyvateli Londýna liší až o deset let (!), o Evropě jako celku nemluvě.

László Andór si stejně jako vlastně všichni řečníci (počínaje Vladimírem Špidlou a analytikem Mezinárodního měnového fondu Franto Říčkou konče) neodpustil zdůraznit nutnost znovuobnovení ekonomického růstu. O tom, jestlipak náhodou nerosteme jen v čím dál větších bublinách, ani o tom, co by se s tím mohlo a mělo dělat, se toho dne příliš nemluvilo. Fetiš růstu ve své neoliberální podobě tak zůstává i po velké recesi naprosto netknutým.