Paní ředitelko, vážené dámy, vážení pánové,

je mi velkou ctí, že mohu na půdě ministerstva zahraničních věcí přivítat účastníky konference věnované Evropě a sociální otázce. Domnívám se, že Masarykova demokratická akademie a Nadace Friedricha Eberta zvolily velmi důležité téma a přizvali k zajímavé diskuzi.

Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) považuje sociální otázku za jeden z klíčových problémů současného světa. Proto jsme v tomto roce ve spolupráci s Úřadem vlády, Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) a odborovými organizacemi zahájili diskuzi o sociální dimenzi české zahraniční politiky a v následujících měsících bychom této sociální dimenzi chtěli dát konkrétnější tvar a definovat praktické výsledky.

A proto jsem rád, že naše ministerstvo mohlo tuto konferenci podpořit. Chápu to jako výraz nového zájmu české diplomacie o sociální otázku.

Ne náhodou mluvím o sociální otázce. Protože když mluvíme o „sociální otázce“, odkazujeme k stejnojmennému dílu Tomáše Garriguea Masaryka. Bylo to jedno z jeho největších děl a zaslouží si být čteno i dnes. Pokud se podíváme na Masarykovu sociální otázku, zjistíme, že je věnována kritice marxismu. Zejména pak vytýkal marxismu jeho materialismus a přesvědčení o nesmiřitelném třídním boji. Tuto kritiku plně sdílím.

Masarykovi to nicméně nebránilo, aby se sám přihlásil k revoluci a k socialismu — demokratické revoluci a demokratickému socialismu. Byl přesvědčen, že demokracie je buď sociální, nebo žádnou demokracií není. Jak marxismus, tak i propastné sociální nerovnosti, na něž měl být marxismus odpovědí, byly podle Masaryka důsledkem krize moderního člověka, krize moderního člověka, který ztrácí své duchovní ukotvení. Tuto hlubokou souvislost mezi sociální a duchovní dimenzí naší existence dnes s novou naléhavostí a přesvědčivostí formuluje papež František. Mám na mysli především jeho apoštolskou exhortaci Radost evangelia a poslední encykliku Laudato Si‘.

Tuto souvislost mezi duchovními a sociálními otázkami je dobře mít na paměti, abychom si byli vědomi velikosti úkolu, před nímž stojíme, pokud usilujeme o sociálně spravedlivější svět. Nedosáhneme ho násilnou revolucí, která staví na mylné domněnce nového začátku, který je samozřejmě nedosažitelný a  utopický, a na nějž sázejí radikálové. Nicméně spravedlivějšího světa nedosáhneme ani tehdy, pokud se omezíme na pouhé technokratické úpravy stávajícího systému, jak si myslí někteří liberálové.

Pokud se skutečně chceme vydat na cestu ke spravedlivějšímu světu, musíme znova promyslet některé základní pojmy, které v sociálních věcech, v ekonomice a v politice používáme. Já bych se velmi krátce zastavil pouze u třech z nich, jakkoliv je jich samozřejmě mnohem víc. Rád bych řekl pár slov o způsobu, kterým smýšlíme o práci, o daních, o rozpočtových úsporách.

↗

Náměstek ministra zahraničních věcí a spoluautor české koncepce zahraniční politiky, Petr Drulák. Foto Archiv DR

Práce musí být střed naší pozornosti. Co je to práce, co se skrývá za tím pojmem? Skrývá se za ním člověk — jeho tvořivost a jeho důstojnost. Proto je nepřijatelné, pokud někdo redukuje práci pouze na zboží, které je možno po libosti nakupovat a prodávat jako surovinu, či jako nějaký libovolný produkt. Co znamená trh a technologický pokrok pro práci, to je otázka, kterou si dnes klade například Mezinárodní organizace práce, když zahajuje debatu o budoucnosti práce. Co znamená práce dnes, co bude znamenat za deset let, co bude znamenat za dvacet let v souvislosti s technologickým pokrokem? Česká republika chce být aktivní, nejen v této debatě, ale také v jiných aktivitách Mezinárodní organizace práce.

Chceme sdílet naši zkušenost se sociálním dialogem s ostatními státy, které jsou často, jak myslím řekl velmi přesně pan komisař Andor, démonizovány, že nemají žádné sociální systémy a tento argument je pak používán pro podrývání našich evropských sociálních systémů. Mimoevropské ekonomiky přitom naopak často mají zájem se od nás učit, chtějí sdílet naši zkušenost a my bychom jim měli v tom napomáhat. Jde nám o sdílení naší zkušenosti i o lepší spolupráci mezi českou zahraniční politikou a odborovými svazy, kterou jsme proto zahájili. Práce je tedy centrální pojem.

Velice důležitým pojmem, s kterým pracujeme a který vytváří naše sociální myšlení a realitu, jsou daně. Často se v mediálním diskurzu, aspoň v tom našem českém, prosazuje představa o daních jako o jakémsi útoku na naši svobodu, o něčem, co nás olupuje, co nás omezuje. To je naprosto chybná představa, protože daně jsou podmínkou naší svobody. Pokud společnost má být společností svobodnou, a tím myslím svobodu pro všechny, nejenom pro ty, kteří si to mohou dovolit, musí být schopna se postarat o ty nejzranitelnější. Aby to dokázala, musí být schopna vybírat a efektivně využívat daně.

Daně představují také cestu ke spravedlivému růstu, který zahrnuje všechny. Bez redistribuce sklízejí plody růstu pouze ty nejsilnější. Když se podíváme na statistický vývoj nejbohatších států v posledních dvaceti, třiceti letech, tak vidíme, jak nerovnoměrně jsou dnes produkty růstu rozdělované. V dnešním světě interdependence, globalizace, v době integrace a mobility kapitálu nelze efektivně vybírat daně bez mezinárodní spolupráce a koordinace. Není náhodou, že boj proti daňovým únikům patří i k prioritám českého předsednictví ve visegrádské spolupráci, které jsme před několika měsíci zahájili.

Dovolte mi ještě několik slov o rozpočtových úsporách. Rozpočtové škrty se staly mantrou posledních let. Stíhají především výdaje na veřejné služby a sociální výdaje, čímž ohrožují soudržnost společnosti, dusí hospodářský růst, dusí práci, dusí daně, dusí prosperitu. A to zejména u těch nejvíce ohrožených. Tato politika se bohužel prosadila v mylné víře, že pomůže Evropě z problémů a že jejím nejslabším článkům pomůže řešit jejich problémy. Tato politika se sice zaštiťuje rétorikou takzvané „rozpočtové zodpovědnosti“. Rétorika rozpočtové zodpovědnosti nicméně často maskuje velmi nezodpovědnou praxi. Proto je potřeba si položit otázku, jak vytvářet a jak podporovat sociální Evropu.

Otázka to není jednoduchá. My v Evropě totiž nemáme jeden hospodářský model — a nemáme proto ani jeden model sociální. Jsou zde různé sociální modely, různé zkušenosti, různé přístupy. Domnívám se, že nové členské státy Evropské unie před otázkou sociální Evropy často uhýbaly, a někdy pro to měly i dobré důvody. Diskuze se často zvrhávala do nespravedlivého obviňování ze sociálního dumpingu a proto i naše reakce, coby nových členských států, byla velmi defenzivní — spíše jsme se snažili těmto debatám vyhýbat.

Domnívám se, že je čas, abychom toto překonali, abychom se aktivně zapojili do debaty o sociální Evropě, protože koneckonců jde i o naše sociální výdobytky, které jsou ohrožovány. Abychom ukázali ostatním členským státům, že nejsme jenom těmi, kteří jsou mylně vnímáni jako nějací černí pasažéři, ale že sami přispíváme, že máme svoji autentickou zkušenost a že jsme připraveni tuto zkušenost dále rozvíjet a sdílet.

Na závěr si připomeňme Masarykovu myšlenku, že demokracie je buď sociální, nebo žádná. Demokracie z tohoto pohledu neznamená nějaký finální jednou pro vždy daný produkt, který by se mohl definovat procedurami, institucemi nebo ústavou. Žijeme v době hospodářské dynamiky a technického pokroku, a těch se nechceme vzdát, chceme pokračovat v tomto způsobu života. To však znamená, že demokracie, která má být sociální, není nikdy hotová. Je to neustálý proces, který vyžaduje pozornost všech.

Sociální dimenze české zahraniční politiky je výrazem této pozornosti. Doufáme, že aktivity české diplomacie na půdě Mezinárodní organizace práce, na půdě Evropské unie, na půdě Visegrádu i dalších fórech budou alespoň drobným příspěvkem k naplňování velkého úkolu spravedlivějšího světa.

Děkuji za pozornost.