To je ta zem, epiduralem a oxytocinem oplývající
Petr BergmannDokument Pět zrození režisérky Eriky Hníkové ukazuje, že naše největší národní trauma spočívá v dehonestujícím přístupu všech pater porodnického systému k narozeným dětem a k jejich matkám.
Dokumentární film Eriky Hníkové Pět zrození, ačkoli pojednává o nejdůležitějším a nejradostnějším momentu lidského a rodinného života, o narození dítěte, dýchá chladem, odcizením, rozpačitostí, beznadějí, bezmocí a smutkem. Velikým a strašlivým smutkem.
Divákům se naskýtá pohled na pět porodů v jedné a téže porodnici, v pražském zdravotnickém zařízení, které je považováno za jedno ze špičkových pracovišť svého druhu v republice. Co však dokument zachycuje s naprostou přesvědčivostí, je namísto špičkové péče jen špičková byrokracie a jistě i špičkové přístroje, které všechny umí dělat píp. Rovněž počet zaangažovaných zaměstnanců u každého jednotlivého porodu se zdá být až přehnaně špičkový.
Obrovská disproporce je však ve všem ostatním, co kamera a střídmý formát filmu dokázaly zachytit. Prostředí, ve kterém matky rodí je vzorem nehostinnosti, snad jen čekárny euronádraží jsou na tom hůře, těžko odlišit chodbu, kancelář a porodní místnost.
Personál se snaží o komunikaci, která přátelským tónem zastírá manipulaci a vždy stejný cíl: dostat rodičku k souhlasu se vším, co předem rozhodl porodník. Není tu nic na výběr, nejsou předloženy žádné varianty a alternativy, rodičky se nedozvídají žádná rizika podávaných prostředků nebo nabízených zákroků, dozvídají se jen strohou informaci o „nutnosti“ a „prospěšnosti“ toho či onoho.
Není to v žádném případě shoda náhod nebo případ jedné konkrétní porodnice. Stačí si přečíst nespočet hororů na diskusních fórech recenzujících nejrůznější české porodnice nebo mluvit s pár sdílnými matkami a člověku dojde souvislost, proč je na tom tento národ tak mizerně. Dokonce i příběhy s českým porodnictvím relativně spokojených matek svědčí spíše o míře jejich ochoty podvolit se technologicko-chemickému porodu, než o vědomém přístupu porodníků.
Jinak naši protiporodničtí aktivisté a aktivistky by mohli začít tím, že prosadí přes své spřízněné ministry Dienstbiera nebo Marksovou, kteří mohou na podobný fanatismus slyšet, zdvoj- nebo ztrojnásobení peněz do porodnictví, aby byly možné všechny ty alternativy, na které si dnešní nadprůměrná a zcela menšinová emancipovaná rodička vzpomene. Potom bude skutečně dobře v Zemích Koruny české....
Já skláním své ženě hlubokou poklonu, že se rozhodla pro přirozený porod a už v porodním plánu uvedla přání vyhnout se epiduralu a oxytocinu. Rodili jsme společně s dulou a díky jejímu citlivému přístupu (a vstřícnosti sester i personálu) byl porod velmi hlubokým zážitkem, který na rodičce ani dítěti nezanechal žádná traumata. Představa rodičky, která je pomocí medikamentů tak utlumená, že už ani nezvládá tlačit, mě docela děsí.
Přesto se dnes ještě najde nemalá část lidí (a diskuse na DR to dokazuje), kteří považují přirozený porod za jakousi levičáckou úchylku. Přitom nejde o nic jiného, než o návrat k tomu, co tady tisíce let fungovalo.
Přesto soudím, že výrok o přirozeném porodu jako o něčem, co tu fungovalo tisíce let, přechází povzneseně, jaké snížení úmrtnosti nastalo v důsledku revidování oné prvotní a pradávné praxe. Důraz moderní doby na snižování rizik pro život a zdraví se dotýká všeho možného, někdy nám asi bere trochu radosti ze života, ale prodlužuje dobu, kdy k ní máme příležitost.