Dokumentární film Eriky Hníkové Pět zrození, ačkoli pojednává o nejdůležitějším a nejradostnějším momentu lidského a rodinného života, o narození dítěte, dýchá chladem, odcizením, rozpačitostí, beznadějí, bezmocí a smutkem. Velikým a strašlivým smutkem.

Divákům se naskýtá pohled na pět porodů v jedné a téže porodnici, v pražském zdravotnickém zařízení, které je považováno za jedno ze špičkových pracovišť svého druhu v republice. Co však dokument zachycuje s naprostou přesvědčivostí, je namísto špičkové péče jen špičková byrokracie a jistě i špičkové přístroje, které všechny umí dělat píp. Rovněž počet zaangažovaných zaměstnanců u každého jednotlivého porodu se zdá být až přehnaně špičkový.

Obrovská disproporce je však ve všem ostatním, co kamera a střídmý formát filmu dokázaly zachytit. Prostředí, ve kterém matky rodí je vzorem nehostinnosti, snad jen čekárny euronádraží jsou na tom hůře, těžko odlišit chodbu, kancelář a porodní místnost.

Personál se snaží o komunikaci, která přátelským tónem zastírá manipulaci a vždy stejný cíl: dostat rodičku k souhlasu se vším, co předem rozhodl porodník. Není tu nic na výběr, nejsou předloženy žádné varianty a alternativy, rodičky se nedozvídají žádná rizika podávaných prostředků nebo nabízených zákroků, dozvídají se jen strohou informaci o „nutnosti“ a „prospěšnosti“ toho či onoho.

Není to v žádném případě shoda náhod nebo případ jedné konkrétní porodnice. Stačí si přečíst nespočet hororů na diskusních fórech recenzujících nejrůznější české porodnice nebo mluvit s pár sdílnými matkami a člověku dojde souvislost, proč je na tom tento národ tak mizerně. Dokonce i příběhy s českým porodnictvím relativně spokojených matek svědčí spíše o míře jejich ochoty podvolit se technologicko-chemickému porodu, než o vědomém přístupu porodníků.