To je ta zem, epiduralem a oxytocinem oplývající
Petr BergmannDokument Pět zrození režisérky Eriky Hníkové ukazuje, že naše největší národní trauma spočívá v dehonestujícím přístupu všech pater porodnického systému k narozeným dětem a k jejich matkám.
Dokumentární film Eriky Hníkové Pět zrození, ačkoli pojednává o nejdůležitějším a nejradostnějším momentu lidského a rodinného života, o narození dítěte, dýchá chladem, odcizením, rozpačitostí, beznadějí, bezmocí a smutkem. Velikým a strašlivým smutkem.
Divákům se naskýtá pohled na pět porodů v jedné a téže porodnici, v pražském zdravotnickém zařízení, které je považováno za jedno ze špičkových pracovišť svého druhu v republice. Co však dokument zachycuje s naprostou přesvědčivostí, je namísto špičkové péče jen špičková byrokracie a jistě i špičkové přístroje, které všechny umí dělat píp. Rovněž počet zaangažovaných zaměstnanců u každého jednotlivého porodu se zdá být až přehnaně špičkový.
Obrovská disproporce je však ve všem ostatním, co kamera a střídmý formát filmu dokázaly zachytit. Prostředí, ve kterém matky rodí je vzorem nehostinnosti, snad jen čekárny euronádraží jsou na tom hůře, těžko odlišit chodbu, kancelář a porodní místnost.
Personál se snaží o komunikaci, která přátelským tónem zastírá manipulaci a vždy stejný cíl: dostat rodičku k souhlasu se vším, co předem rozhodl porodník. Není tu nic na výběr, nejsou předloženy žádné varianty a alternativy, rodičky se nedozvídají žádná rizika podávaných prostředků nebo nabízených zákroků, dozvídají se jen strohou informaci o „nutnosti“ a „prospěšnosti“ toho či onoho.
Není to v žádném případě shoda náhod nebo případ jedné konkrétní porodnice. Stačí si přečíst nespočet hororů na diskusních fórech recenzujících nejrůznější české porodnice nebo mluvit s pár sdílnými matkami a člověku dojde souvislost, proč je na tom tento národ tak mizerně. Dokonce i příběhy s českým porodnictvím relativně spokojených matek svědčí spíše o míře jejich ochoty podvolit se technologicko-chemickému porodu, než o vědomém přístupu porodníků.
Systematická devastace lidských vztahů začíná již dlouho před porodem v průběhu bezpočtu vynucovaných vyšetření, prohlídek a školení těhotných žen. Nástupem do porodnice však nabývá proces deklasování matek a jejich dětí do pozice hadrových panáků přímo drakonických rozměrů. Samotný porod a zacházení s matkou a dítětem po porodu je vyvrcholením tortury pod heslem „Chceš rodit, tak trp!“.
Jak se tohle stalo? Kde se bere ta moc porodníků rozhodovat o těle cizí ženy a o době a způsobu, jakým přivede na svět své dítě? Západní civilizace prošla v první polovině dvacátého století dvěma světovými válkami s tragickými následky, průmyslová revoluce a soustředění lidí do industrializovaných měst rovněž motivovaly společnost k vytvoření systému porodnictví nemocničního, institucionalizovaného, profesionálně vědeckého s jediným cílem — snížit úmrtnost při porodech.
Matkám se v porodnicích dostávalo do té doby nevídaného komfortu a dětem porodní a poporodní péče, která měla obrovské statistické výsledky. Ale roky této rutinní produkce dětí ukázaly, že nemocniční porodnictví vytěsnilo úlohu matky na zcela vedlejší kolej a moderní státy a moderní rodiče se nyní snaží těžiště rozhodování a konání v průběhu porodu opět přenést na matku.
Ne nutně nebo výhradně prostřednictvím domácích porodů nebo porodů v přírodě, ač je to také jeden ze směrů, u nás zatím nepříliš akceptovaných, ale především poskytnutím maximální důvěry v matku a její instinkty, ve spolupráci matky a dítěte a hlavně v jejich splynutí ihned po porodu, které má psychologický, imunologický, zdravotní, sociální a duchovní význam prvořadé velikosti, nesmyslně přehlížený a podceňovaný českým porodnickým a obecně zdravotnickým personálem.
Nemalou měrou se na přehnané lékařské ochotě k zákrokům a podávání maximálního množství léků matce i dítěti podepisuje bodový systém pojišťoven, neboť každé kápnutí, bodnutí, ohřátí nebo rozříznutí přináší kýžené, za peníze směnitelné žetony.
Celé dlouhé roky diskusí, soudních sporů, zveřejňování studií, zkušeností ze zahraničí i alternativních přístupů nezměnily na zavedené praxi doktorské despocie vůbec nic, než že se personály porodnic zdají být lépe připraveny pacifikovat vzpurné matky, které by snad chtěly do průmyslového porodního systému zavádět novoty a prosazovat vlastní přirozenost.
Jinak naši protiporodničtí aktivisté a aktivistky by mohli začít tím, že prosadí přes své spřízněné ministry Dienstbiera nebo Marksovou, kteří mohou na podobný fanatismus slyšet, zdvoj- nebo ztrojnásobení peněz do porodnictví, aby byly možné všechny ty alternativy, na které si dnešní nadprůměrná a zcela menšinová emancipovaná rodička vzpomene. Potom bude skutečně dobře v Zemích Koruny české....
Já skláním své ženě hlubokou poklonu, že se rozhodla pro přirozený porod a už v porodním plánu uvedla přání vyhnout se epiduralu a oxytocinu. Rodili jsme společně s dulou a díky jejímu citlivému přístupu (a vstřícnosti sester i personálu) byl porod velmi hlubokým zážitkem, který na rodičce ani dítěti nezanechal žádná traumata. Představa rodičky, která je pomocí medikamentů tak utlumená, že už ani nezvládá tlačit, mě docela děsí.
Přesto se dnes ještě najde nemalá část lidí (a diskuse na DR to dokazuje), kteří považují přirozený porod za jakousi levičáckou úchylku. Přitom nejde o nic jiného, než o návrat k tomu, co tady tisíce let fungovalo.
Přesto soudím, že výrok o přirozeném porodu jako o něčem, co tu fungovalo tisíce let, přechází povzneseně, jaké snížení úmrtnosti nastalo v důsledku revidování oné prvotní a pradávné praxe. Důraz moderní doby na snižování rizik pro život a zdraví se dotýká všeho možného, někdy nám asi bere trochu radosti ze života, ale prodlužuje dobu, kdy k ní máme příležitost.