Hnědouhelnému hornictví jsou v programovém prohlášení vlády věnována celkem dvě souvětí. V prvním vláda slibuje „prosazovat důslednou postupnou revitalizaci území po těžbě černého i hnědého uhlí s důrazem na obnovu plnohodnotné krajiny v místech poškozených těžbou“.

Ve druhém pak píše, že „co se týká prolomení těžebních limitů v severních Čechách, je třeba vést další diskusi, a to jako součást definování naší energetické a surovinové politiky s definitivním řešením v horizontu příštích dvou let“. Programové prohlášení vzniklo začátkem roku 2014, takže pokud jde o časové vymezení, vláda se drží svého plánu.

Jak vláda o věci slíbila uvažovat, dokládá ještě odstavec o „modernizaci individuálních topenišť“: „Pomocí kombinace dotačních programů,“ píše se v dokumentu, jehož plnění můžeme po vládě oprávněně vyžadovat, „snížíme spotřebu uhlí v domovních kotlích a topeništích s důrazem na smogově ohrožené lokality.“ Cílem vlády je tedy nepotřebovat uhlí tolik.

Pokud vláda došla k závěru, že je na místě těžbu hnědého uhlí dílčím způsobem rozšířit, a doloží, že je to nutné pro stabilizaci domácího teplárenství během jeho transformace, pak k tomu podle mě půjde věcně říct jen málo. Rozšířit těžbu uhlí kvůli transformaci energetiky, jak to dnes dělají Němci, je politicky snadno obhajitelné.

↗

Největší zaměstnavatelé už v severních Čechách nejsou průmyslníci, ale veřejný sektor. Foto Archiv DR

Neobhajitelné to rozhodnutí je, pokud je jeho cílem jen tak trochu se vyhnout tlaku z různých stran. Tak trochu od uhlobaronů, kteří nechtějí přijít o výnosný byznys na úkor severočeské krajiny a lidí. Tak trochu od horníků, kteří se bojí o práci v regionu s nejvyšší republikovou nezaměstnaností a které by bylo potřeba přesvědčovat, že vyhnout se změně svého povolání nezvládnou. A že dřívější změna je nelehká, ale snazší i pro ně i pro region.

Na paměti lze mít i to, že zdejší hornické protesty jsou nesrovnatelně mírnější než ty, během kterých v Polsku horníci zapalují barikády a obsazují místní úřady. Že i polští horníci před blížícími se volbami chodí na politické mítinky. A že doly už dávno nejsou největším severočeským zaměstnavatelem. Tím jsou školy, úřady a nemocnice.

Vláda i krajští politici by měli myslet především na to, jak jejich zaměstnancům a zaměstnankyním nabídnout smysluplný prostor pro trávení volného času a jak absolventy a absolventky univerzity v Ústí nad Labem udržet ve městě nebo v kraji. Práce v hnědouhelném hornictví tím lákadlem — nutno říci — nebude.

Pokud jde o demonstrace, které se jistě budou konat dnes i v dalších dnech, stálo by za to demonstrovat za důslednou revitalizaci území po těžbě, za politickou představu decentralizované, a tedy demokratičtější a lidem dostupnější energetiky.

Za to, aby i když dnes vláda bude s rozšířením těžby na jednom z dolů souhlasit, tak aby našla politickou sílu všechny další zásoby uhlí navždy, tedy alespoň na několik desetiletí odepsat, a aby veřejně zformulovala plán transformace obou našich dnešní uhelných regionů do jednadvacátého století.

Právě tohle rozhodnutí máme dnes po vládě chtít mnohem více než rozhodnutí o rozšíření těžby na jednom ze severočeských, nepřijatelně povrchových dolů.