V Anglii a Walesu se koná ragbyové mistrovství světa, na světě druhá největší sportovní událost, atmosférou a sportovním duchem však zřejmě vůbec největší. Čeští diváci včetně autora těchto řádků ragby, zdá se, postupně přicházejí na chuť. Kromě obrovské porce napětí, tvrdého, ale férového zápolení a skvělých individuálních výkonů však boj o šišatou merunu nabízí i řadu podnětů k zamyšlení přesahujícímu hranice sportu.

Především se nelze ubránit srovnávání se sportem u nás (spolu s hokejem) nejpopulárnějším. Ragby je v mnoha směrech protipól fotbalu. Jak praví jeden z mnoha právě teď kolujících vtipů na téma srovnání mezi těmito dvěma sporty: ve fotbale se hráči od první do poslední minuty snaží předstírat, že jsou zranění, v ragby se celý zápas snaží předstírat, že zranění nejsou.

Téměř naprostá nepřítomnost jak zákeřných faulů, tak simulování je jistě jedním z nejmarkantnějších rozdílů mezi oběma míčovými hrami. Ragby se ale od fotbalu odlišuje nejen v obecně mužnějším a neufňukaném přístupu.

Vše pro tým

Jak ve fotbale či hokeji, tak v ragby mají hráči na dresech čísla. Tím ale podobnost končí. Zatímco ve fotbale ani hokeji čísla přesně neoznačují herní zařazení hráče a například „desítka“ často patří největší hvězdě týmu, ať již je to záložník či útočník, v ragby jsou čísla od jedné do patnácti zcela a bez výjimek shodná s úkolem, který ten který hráč na hřišti plní. Platí to dokonce i pro náhradníky.

Navíc ragbyoví hráči nikdy nenosí na dresech jména. To samozřejmě neznamená, že v ragby nejsou hvězdy. Velikost hráče je však založena v první řadě tím, jak je přínosný pro tým na místě, které zastává. Ty největší osobnosti jsou při pohledu zvenčí stejně anonymní jako jejich ostatní spoluhráči.

Týmovost ragby je skutečně obrovská. Není divu, že zakladatel tohoto sportu v našich zemích, spisovatel, ilustrátor a žurnalista Ondřej Sekora, byl zároveň obdivovatelem světa organizovaných hmyzích společenstev, zejména mravenců. Prvních osm hráčů z patnácti se označuje jako roj, jsou v něm hráči nejurostlejší a nejtěžší. Pět hráčů lehčích postav jsou útočníci, dva nejsubtilnější hráči fungují jako spojky mezi rojem a útokem.

↗

Debaty s rozhodčím jsou časté a transparentní. Rozumný dialog i v rozvášněné situaci by prospěl také naší veřejné diskusi. Foto irishrugby.ie

Podobnost s týmy mravenců, termitů či včel, kde odlišným úkolům ve společenství odpovídá i rozdílná velikost a fyzické ustrojení, se nedá pominout. Člověk je sice přece jen něco jiného než hmyz, nicméně poučení, že úspěšná je taková společnost, jejíž složky mezi sebou dobře a efektivně spolupracují, platí i pro druh homo sapiens.

S rozhodčím se diskutuje

Okřídlené úsloví o fotbalu praví, že s rozhodčím se nediskutuje. Vyjadřuje záměr udržet autoritu sudího a už tím vlastně ukazuje, že respekt k muži s píšťalkou není v kopané něčím zrovna samozřejmým. V ragby, kupodivu, hráči s rozhodčím diskutují. A především, rozhodčí diskutuje s hráči.

Ragbyové televizní přenosy pro diváky zachycují, co rozhodčí říkají. Než sudí vynese žlutou kartu, což je těžší trest než žlutá fotbalová (hráč je vyloučen na deset minut), dotyčnému hráči vysvětlí, v čem je problém. Vysvětluje se stále, aby pochopení herních situací bylo na všech stranách co největší a hra co nejkvalitnější.

Stejně jako ve fotbale, i v ragby smí se sudím diskutovat pouze kapitán mužstva. Rozhodčí jsou vybaveni mikrofony a komunikují mezi sebou o tom, jak danou situaci správně rozhodnout.

V ragby se při posuzování sporných momentů běžně používá video. Jeden z rozhodčích je stále u obrazovky, v případě — dost častém — že není zcela zřejmé, že při pětce byl míč skutečně hráčem položen na zem, se vždy hledí na videozáznam. Ani tak někdy není vůbec jednoduché, poznat ve spleti těl a rukou, kde je míč. Dělá se ale vše možné, aby rozhodnutí bylo správné a nezpochybnitelné.

↗

Týmové tance představují odlišné kultury na hřišti. Také fanoušci na tribunách prokazují úctu soupeřům — netvoří se kotle ani ultras. Foto pictures.zimbio.com

To je pochopitelně základní rozdíl oproti fotbalu (v hokeji videorozhodčí existuje), kde se o možnosti zavedení videa již řadu let stále bez výsledku diskutuje. V ragby je prakticky vyloučená obdoba toho, že by na mistrovství světa či v ligovém zápase padl například zcela regulérní gól odrazem od břevna za brankovou čáru, který ale rozhodčí nezaznamenal, neodpískal a gól tedy nebyl. Možnost svévole v rozhodování je snížena na minimum. A atmosféra hry i reakcí fanoušků tomu odpovídá.

Propojení transparentnosti s důrazem na věcnou, informovanou a užitečnou diskusi zní jako docela dobrý recept na pozdvihnutí české společnosti a veřejné debaty. Jistě, politika a diskuse v médiích či na sociálních sítích je něco jiného než sport, i když to tak leckdy nevypadá. Ale přece.

Sport je i oslava

Kromě toho všeho nabízí ragby i lákavou exotiku v podobě týmových tanců celků z Tichomoří před zápasem. Ty, ať už je to maorský tanec haka v podání hráčů Nového Zélandu nebo podobné varianty ragbistů z jiných ostrovních států jako je Samoa, Tonga či Fidži, představují vlastně aktualizaci starobylých tradic tamních kultur v dnešní době. Sportovní bojovníci beze zbraní jsou legitimními následníky válečníků, kteří se oháněli zbraněmi.

Tyto působivé bojové tance i způsob, jakým na ně reagují jejich soupeři — tak jako Francouzi, kteří se v jednom zápase na mistrovství světa vzali za ramena a v jedné dlouhé řadě pomalu postupovali směrem k soupeřům, až jim bezmála dýchali do šklebících se obličejů — dávají ragbyovým zápasům naprosto nezaměnitelný kolorit. A když se netančí, stačí se dívat a poslouchat, s jakým zaujetím zpívají hráči hymnu své země.

Tady se sportovní utkání stává něčím víc, oslavou lidské síly, odvahy, zručnosti. A také oslavou úcty k soupeři, která je v ragby snad největší ze všech kolektivních sportů. V hledištích stadionů jsou většinou v přátelské rozmanitosti promícháni fanoušci obou týmů, neexistují „kotle“ a „ultras“ projevující se často násilně a vulgárně. Říká se, že sport má v moderní době blízko k náboženství. Pokud je to tak, pak ragby představuje jednu z nejlepších podob sportovního kultu.

O přenosy České televize z mistrovství světa a obecně o ragby je zřejmě stále větší zájem. Nebylo by k zahození, kdyby objevení šišatého míče a jeho kouzla mělo na krajany Ondřeje Sekory, Ferdy Mravence a brouka Pytlíka i v něčem jiném pozitivní, a třeba i trochu výchovný vliv.