Skutečná prohra portugalské levice
František KalendaFrantišek Kalenda hodnotí s týdenním odstupem výsledek portugalských voleb — hlasování, které zajímavě odhalilo limity postupu dosavadních odpůrců austerity.
Portugalskému premiérovi Pedru Passosovi Coelhovi se povedl skutečně pozoruhodný volební trik: sjednocením své Sociálně demokratické strany (PSD; v Portugalsku se jedná o pravici) a křesťanských demokratů (CDS), menšího koaličního partnera, do volebního bloku Portugalsko kupředu, se mu podařilo zvítězit ve volbách z minulého týdne a zřejmě si tak zajistit i pokračování nepříliš populární vlády. A to přesto, že v součtu obě strany ztratily parlamentní většinu, jedenáct procent hlasů a desítky mandátů ve prospěch levicové opozice, která dosáhla rekordního výsledku a v parlamentu by měla jasnou většinu.
Na rozdíl od podstatně slabší pravice je však rozdrobená do tří celků — velkých socialistů (PS), kteří skončili druzí s 32 procenty, Levého bloku (BE; 10 procent) a komunistů (PCP; 8 procent).
Jak ukázaly volební výsledky, portugalští voliči přesvědčivě hlasovali proti politice austerity, jak ji naordinovala pravicová vláda — za cenu stále ještě dvanáctiprocentní nezaměstnanosti, více než dvaceti procent obyvatelstva pod hranicí chudoby a nové vlny emigrace mladých lidí do zahraničí.
Portugalsko mezi lety 2011 a 2014 opustilo na půl milionu lidí, což připomíná čísla z doby diktatury. Přesto vše nasvědčuje tomu, že austerity, jež podle předvolebních plakátů pravicové koalice funguje, bude alespoň v mírnější formě vládnout Portugalsku i dalších několik let. PS bude zřejmě ochotná dát podporu menšinové vládě pravice spíš, než aby se dohodla s vůdci ostatních levicových stran.
Spojit a rozdělovat
Příběh posledních portugalských voleb je vlastně příběhem politických schopností premiéra Passose Coelha a stejné míry neschopnosti jeho levicových oponentů. Dvě pravicové strany v Portugalsku nevládly v žádném případě poklidně a bez svárů: Passos Coelho a lídr CDS Manuel Portas působili po většinu společného mandátu spíše jako nepřátelé na život a na smrt a pravicová vláda stála několikrát před hrozbou rozpadu. Portas dokonce v roce 2013 rezignoval na svůj post a ohlásil odchod CDS z koalice — vzhledem k hrozbě předvolebních průzkumů a nepopularity politiky škrtů se přesto oba nepřátelsky naladění lídři dokázali sjednotit a kandidovat společně.
S podporou Coelhova spolustraníka z PSD, prezidenta Aníbala Cavaca Silvy, nyní mohou obě strany mluvit o demokratickém mandátu a přesvědčivém volebním vítězství nad opozicí, na němž si zakládají právo vládnout.
Portugalská levice na tuto výzvu v podobě spojené pravice nedokázala a dosud nedokáže reagovat. Největší PS nevyjednala předvolební koalici ani s Levicovým blokem, naopak se ostatním levicovým stranám ještě více vzdálila výměnou konsenzuálního Antónia Josého Segura za Antónia Costu v čele kandidátky jen několik měsíců před volbami — tedy za muže známého nepříliš příznivým vztahem a oběma stranami nalevo od socialistů.
Costa má sice mandát od vlastní strany vyjednávat dle uvážení jak nalevo, tak napravo od socialistů, přesto se však dá očekávat spíše váhavá podpora menšinové vlády. Například kvůli dosud rozdělujícím tématům, jako je požadavek dalších dvou levicových stran opustit NATO a eurozónu i kvůli historicky špatným vztahům mezi všemi celky. Nemluvě o tom, že spolupráce s komunisty sebou nutně přinese obstrukce ze strany prezidenta Cavaca Silvy, na jehož jednotném a konsenzuálním oponentovi se mimochodem portugalská levice nedokázala domluvit před čtyřmi lety.
Stejně tak se nedokáže domluvit ani dnes pro prezidentské volby v příštím roce, kde fakticky nekandiduje žádný silný levicový kandidát a voliči PS dostali dokonce nedávno volnou ruku při výběru mezi rovnou dvěma socialistickými kandidáty v souboji jasně dominovaném bývalým předsedou PSD Marcelem Rebelem de Sousa. Ten by podle posledních průzkumů zvítězil už v prvním kole.
Nový levicový blok?
Je až fascinující, nakolik paralyzovaně působí portugalská levice po výsledcích politiky škrtů nápadně se podobajících těm v sousedním Španělsku a Řecku — zatímco tam austerity přispěla ke vzniku Syrizy nebo hnutí Podemos, skutečně významných hráčů na politické scéně a v řeckém případě jasně sjednocující síly, v Portugalsku se nic takovému nestalo. Jako by se frustrace obyvatel mnohem spíš ventilovala odchodem do zahraničí nebo nezájmem o politiku — Portugalsko zaznamenalo rekordní volební neúčast i historicky nejnižší důvěru v politickou scénu a demokracii vůbec — než vznikem silných hnutí na levici.
PS je stále středová, konsenzuální strana žijící v minulosti dominance pouhých dvou stran, zatímco komunisté jsou do sebe uzavřená sekta. A Levý blok nedokázal skutečně kapitalizovat na nespokojenosti a generovat nové osobnosti a ostatně ani ideje.
Pokud by spolu nyní tyto tři strany dokázaly vytvořit koalici, byl by to spíš zázrak — a mimochodem v portugalském kontextu historický precedens. Mnohem pravděpodobněji však PS umožní vládu pravici za podmínky zmírnění úsporných opatřený a více prorůstového rozpočtu, aby tak dokázala svou konstruktivní podstatu prokazovanou již od demokratické revoluce.
V dnešní době tato konstruktivní podstata bohužel efektivně blokuje jakoukoli cestu k levicové vládě v Portugalsku.
Ano, nezaměstnanost skutečně obnáší stále 12 procent - jenže autor článku nějak "opomněl" zmínit, že původně byla na 17 procentech! A portugalské hospodářství očividně už překonalo původní krizi, její ekonomický růst v tomto roce obnáší předpokládaných 1,7 procenta, a Portugalsko se už mohlo vyvázat z pomocných programů mezinárodních finančních organizací.
Zkrátka: striktní a důsledná politika austerity pravicové vlády nese své ovoce. Ať se to komu líbí nebo ne, je to prostě fakt.
To je jeden důvod, proč levice ve volbách neuspěla, přestože ta politika úspor byla samozřejmě pro obyvatelstvo značně tvrdá. Druhým důvodem je ovšem to, že levicový lídr Costa musel přiznat, že nakonec by sám také nevěděl, jakým jiným hospodářským programem dostat Portugalsko z krize, nežli tím samým programem austerity. Navíc je socialistická strana zatížena těžkou korupční aférou svého dlouholetého předsedy.
A ty dvě další levicové strany? Jejich požadavky: vystoupení z NATO, z evropských struktur, opuštění eura - jsou natolik extrémní, že jsou i pro socialisty nepřijatelné.
Takže, tolik malé vysvětlení k tomu, proč portugalská levice neuspěla ve volbách.
Zaprvé zpochybňuji premisu komentáře - nelze tvrdit, že levice NEUSPĚLA, to je i jeden z bodů mého článku. Levice dosáhla v součtu historicky nejlepšího výsledku, posílili jak socialisté, tak především Levý blok a komunisté zůstali na svém.
Což poněkud zpochybňuje ono tvrzení, že austerity funguje. Pokud funguje, proč má odpor více než 60% voličů? PS je sice středová a umírněná, ale kandidovala s programem proti austerity. Podílela se také výrazně na velkých protestech proti tomuto kroku. Jinak ohledně čísel je sice portugalská nezaměstnanost nižší než předtím a výrazně nižší než řecká nebo španělská - přispěl k tomu ovšem právě zmiňovaný masivní exodus mladých do zahraničí. Doporučuji navštívit rozsáhlé oblasti severního Portugalska, které jsou úplně vylidněné. Stejně jako za dob diktatury zůstaly doma jen ženy a děti.
Jinak nelze než souhlasit se zmíněným Socratesovy korupční aféry (do textu už se mi to tématicky nevešlo) a také s příliš radikálními požadavky obou menších levicových stran, které jsou pro PS nepřijatelné. To už jsem zmínil. PS se ovšem nijak výrazně nesnažila o to dospět s ostatními stranami ani v tomto bodu k nějakému kompromisu. A nebyla schopná je buď politicky integrovat nebo dokonale vymazat, jako to dokázala Demokratická strana v Itálii.
Ano, portugalští socialisté vedli volební boj proti politice úspor - ale opakuji ještě jednou, nakonec byl jejich volební lídr přinucen přiznat, že v případě volebního vítězství by stejně neměl žádný jiný recept na ozdravení portugalské ekonomiky, nežli právě v této politice úspor i nadále pokračovat. To jediné čím se chtěl vyhradit proti současné (pravicové) vládní politice bylo to, že by chtěl zmírnit její dopady na chudší vrstvy obyvatelstva - jenže pak zase nedokázal odpovědět na otázku, kde by na tato opatření vzal peníze.
Právě tento bod považuji za zcela rozhodující, nejenom co se týče faktické prohry portugalské levice (k tomu ještě dále): protože současná (evropská) levice nemá žádný vlastní přesvědčivý program pro řešení (ekonomických, finančních, ale vůbec strukturálních) problémů současné společnosti, a současné ekonomiky.
Jediným "programem" levice zůstává stále opakovaná mantra o přerozdělování bohatství - vyšší daně bohatým, sociální programy pro chudé. Tohle se mohlo zdát perspektivním programem ještě v "blažených" dobách poválečné éry padesátých, šedesátých a ještě i sedmdesátých let minulého století, kdy razantně stoupající ekonomická produktivita umožňovala toto přerozdělování prosazovat. Podle všeho ale toto přerozdělování skutečně už narazilo na své hranice - a levice s výjimkou oné zmíněné sociální mantry není schopna dál společnosti žádný vlastní autentický impuls.
Jedinou alternativou k oné bezcílné "levici středu" jsou pak radikální levicová respektive levičácká hnutí - která jsou ale pro většinou společnost nepřijatelná, neboť jim - právem - odpírá schopnost racionálním způsobem řídit stát.
Ještě jednou k tomu, jestli v Portugalsku opravdu vyhrála levice: to opravdu přijde na to, je nutno zohlednit to, že pravicová vláda se svými bezpochyby tvrdými úspornými opatřeními stala u obecného lidu velmi nepopulární, takže to že se nakonec vůbec může i nadále udržet u vlády, je fakticky jejím vítězstvím, značně neočekávaným.
A ještě co se té nezaměstnanosti a vystěhovalectví týče - tento faktor bezpochyby hraje svou roli; nicméně i tady je nutno se ptát, jestli opravdu c e l ý pokles portugalské nezaměstnanosti byl zapříčiněn jenom masovým exodem, anebo jestli v tom přece jenom svou roli nehraje i to oživení ekonomiky v důsledku ozdravných opatření. V každém případě by bylo poněkud podivné, kdyby onen ekonomický růst 1,7 procenta (vlastně jeden z nejvyšších v Evropě) byl dosažen bez toho, aby byl zaměstnán vyšší počet pracovníků.