Vláda Trojky, tedy Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, trvala v Portugalsku tři roky. Portugalsko se stalo jednou ze zemí eurozóny, která za půjčku bezmála 80 milionů eur musela projít tvrdými úspornými opatřeními. Škrtalo se všude; od platů státních zaměstnanců po školství, zdravotnictví a sociální výdaje. Nyní portugalský premiér Manuel Passos Coelho z vládnoucí středopravicové sociální demokracie (specifikum portugalsky mluvících zemí) oznámil, že jeho země opouští záchranný program, protože se podařilo úspěšně restrukturalizovat ekonomiku. Podle Evropské komise je Portugalsko příkladem skutečně systémových změn, které zaručí budoucí prosperitu.

Jak se ovšem tři roky austerity promítly do portugalské společnosti? Tady jsou základní trendy charakterizující toto období a dost možná i Portugalsko ještě dlouho dopředu.

Emigrace

Castro Laboreiro je malá vesnice na chudé hranici Portugalska s Galicií, která přitahuje návštěvníky pro svou odlehlou polohu a majestátní hrad. Neznalé na první pohled zarazí, že tolik starších žen chodí kompletně zahalených v černém. Majitelka jednoho z obchodů mi vysvětlila, že se nejedná o žádnou středověkou tradici; ženy oblékly černou barvu na znamení smutku po 2. světové válce, když většina jejich manželů odešla za prací do Francie. Tehdy se Portugalsko poprvé vylidnilo. Druhá vlna přišla v šedesátých a sedmdesátých letech před pádem Salazarova režimu. Nyní je v Castru Laboreiru a mnoha dalších vesnicích opět drtivá převaha žen a starších lidí.

„Portugalsko je po Maltě druhá země Evropské unie s největším procentem občanů, kteří opustili zemi,“ říká Rui Pena Pires z vládního Observatório da Emigração (OEm).V posledních třech letech to bylo na 200 tisíc většinou mladých lidí ze všech oborů. Zatímco dříve byla tradiční destinací Francie, nyní se Portugalci učí německy a prudce se zvyšuje znalost angličtiny. Podle historika Manuela Loffa z Universidade de Porto prožívá země třetí nejhorší demografické krvácení za posledních sto let. Spolu s Portugalci odchází také většina imigrantů včetně kdysi nejpočetnější brazilské komunity v Evropě. Deník Público nedávno přinesl příběhy Brazilců, kteří se vrátili domů, kde získali slušnou práci a během krátké doby si vydělali na nové auto. Dlouholetý trend se obrátil naruby.

Chudoba

Ti, co v Portugalsku zůstali, se musí vyrovnat s vysokou nezaměstnaností nebo nízkými platy. V celé zemi nezaměstnanost mírně klesla na patnáct procent z loňských rekordních téměř osmnácti. Avšak bez práce je třetina mladých do 25 let a nezaměstnanost by byla bezpochyby mnohem větší, kdyby tolik lidí neodešlo do zahraničí. V některých rurálních a příhraničních oblastech na východě země je bez zaměstnání více než čtvrtina lidí, obřím počtem lidí bez práce však trpí také hlavní město Lisabon.

Padající životní úroveň je patrná z rozpadajících se budov; třeba v centru Porta, druhého největšího města země, se postupně vylidnilo na pětinu všech domů a stálé obyvatele často nahradili squatteři. Nápisy na opuštěných architektonických skvostech mluví samy za sebe. Tolik domů a tak málo lidí, říká jeden. Po celé zemi se objevila řada nabídek na „austerity menu“ za jedno až dvě eura a před charitativními organizacemi rozdávajícími jídlo se šikují fronty. Podle odhadů je pouze na potravinové pomoci takových organizací závislých více než tři sta tisíc lidí.

Oxfam uvádí, že Portugalsku se také podařilo stát se zemí s nejvyšší mírou nerovnosti v celé eurozóně; dvacet procent nejbohatších bere šestkrát tolik než dvacet procent nejchudších. A podle Portugalské banky překonal počet lidí pod hranicí chudoby pětinu obyvatelstva a nebýt zbývajícího sociálního zabezpečení ze strany státu, mohlo by být číslo dvojnásobné.

Zlomená společnost

Během tří let fungování v rámci záchranného programu se společnost rozdělila na příznivce úsporných opatření a početnější odpůrce. Hlavní otázkou je viník neutěšeného stavu. Podle podporovatelů středopravicové vlády je to nezodpovědná politika jeho levicových předchůdců, kteří zavlekli Portugalsko do krize a nedokázali se s ní vyrovnat. Z těchto kruhů vznikla iniciativa Nuncamais! („Už nikdy“), veřejná výzva členů ekonomické a politické elity na podporu kroků současné vlády. „Úsporná opatření nebyla volba, ale nutnost,“ píše se v manifestu.

Opozice a většina společnosti naopak viní současnou vládu, že dovolila Trojce převzít kontrolu nad hospodářstvím a škrty přivedla zemi do bídy. Hlavní tváří odporu se stal Mario Soares, bývalý prezident a jedna z nejvýraznějších osobností Portugalska po pádu autokratického režimu. Byl to Soares, který se podílel na organizaci masových protestů, pokoušel se vyjednat spolupráci mezi socialisty a radikálnější levicí a jako jeden z mála politiků dostával portugalské problémy na stránky světových médií. V jednom z nejslavnějších příspěvků varoval, že pokračování úsporné politiky dovede zemi k diktatuře.

Taková předpověď se sice nevyplnila, ale společnost je ještě víc zoufalá než rozdělená. „Nejhorším dědictvím politiky Trojky je naprostá ztráta naděje,“ říká Manuel Loff. Podle nedávného průzkumu prudce klesla důvěra ve všechny demokratické instituce. Emigrace je tedy nejen výrazem špatné ekonomiky, ale mnoho Portugalců nevěří, že jejich země má nějakou budoucnost. A tak podle vzoru svých rodičů a prarodičů odchází.

Dobré zprávy?

Pokud ze tříletého období existují nějaké dobré zprávy, můžeme je číst z výsledků voleb do Evropského parlamentu. Portugalsko zůstalo mezi nejkonzervativnějšími zeměmi v celé Evropě, když zvítězili opoziční socialisté a do parlamentu nepronikla žádná nacionalistická strana. Tvrdá úsporná opatření se bezpochyby podílela na dvanáctiprocentním zisku aliance komunistů a zelených pod názvem Sjednocená demokratická koalice a na úspěchu dalšího zeleného projektu, Strany země. Ovšem pozice dvou dominantních stran ve středu zůstala vyrovnaná.

V celkovém součtu Portugalci hlasovali proti politice Trojky, ale bez fašizujících tendencí vyvstávajících v dalších částech Evropy. Nacionalismus v Portugalsku netáhne. Už na těžké časy reagovali Portugalci spíše odchodem a pasivitou. A těch několik velkých demonstrací, které za tři roky proběhly, bylo velice spořádaných a bez násilí nebo výtržnictví. V mnoha jiných státech by se mohly jejich průběhem inspirovat především policejní složky. Cílem nenávisti se nestali ani imigranti nebo menšiny.

Bez ohledu na nulový příklon k extrémismu zůstává Portugalsko a jeho společnost bez perspektivy. Jako by se vrátily ne tak dávno minulé časy, kdy nejlepší volbou bylo zemi opustit. Nevládne autokrat a svobodu nikdo neohrožuje, avšak chybí příležitosti. A naději nedodává ani to, že zemi začali konečně ve velkém objevovat turisté. Možná je to naopak příslib toho, co se může z Portugalska stát za další tři roky, pokud budou tři trendy nastartované politikou Trojky pokračovat: Dokonalý skanzen „autentického“, chudého života obývaný starými lidmi, kteří neměli dost síly ani prostředků na emigraci.