Tomáš Pojar pranýřuje ve svém textu z 29. září Evropskou unii za její údajnou iracionalitu a zahleděnost do sebe, za to, že si od stolu vytváří ve své intelektuální bublině představu o světě, jež se zcela míjí s realitou.

To se projevuje především tím, že si EU při sledování svých zájmů odmítá ušpinit ruce vojenskými prostředky. Nemůže se pak prý divit, že Rusko je na Krymu a statisíce uprchlíků stále proudí do Evropy.

K zabránění dalším přívalům uprchlíků navrhuje Tomáš Pojar několik takzvaně „realistických“ vojensko-ekonomických opatření: zrušil by automatické udělování sociálních dávek uprchlíkům, azyl by uděloval „jen těm nejpotřebnějším“, stavěl by po vzoru Maďarska ploty (už jen proto, že země Schengenu mají právní povinnost tyto hranice bránit) a nakonec by zahájil rozsáhle operace v prostoru Středozemí s cílem fyzicky likvidovat pašeráky i s jejich plavidly (pokud by uprchlíci nebyli na palubě).

Ti, co se do prostoru EU dostanou a nebudou mít nárok na azyl, by ihned posílal domů, přičemž „hlavní je však vyhošťovat muže ve věku mezi osmnáctým a čtyřicátým rokem, kteří tvoří největší skupinu mezi uprchlíky. To oni by totiž měli bránit svoji zem. Vypravit několik prvních letadel se dá obratem“.

Tomáš Pojar má jistě pravdu v tom, že si EU neví rady, jak situaci reálně řešit. Vše jsou dílčí řešení bez jasného dlouhodobého konceptu. Jak ale odpovědět na otázku, jak být solidární s uprchlíky a současně zamezit, aby všichni migranti zamířili do Evropy, protože to skutečně není možné? Jak ukončit konflikty v Sýrii a Iráku, aby další miliony lidí neopouštěly své domovy, země se stabilizovaly a u moci současně nebyli krvaví diktátoři typu Husajna nebo Asada nebo šílenci z Islámského státu? To jsou, zdá se, zatím nezodpověditelné otázky.