Ze smutné šedi politiků bruslících v migračním tématu ať už proto, že z titulu funkce musí, nebo že chtějí, jich několik vyčnívá. Dovolím si upozornit na dva. Prvním je lidovecký předseda Pavel Bělobrádek. Musím uznat, že v žánru „staročeské“ politiky nemá konkurenci. Bělobrádek umí prodat češství tak dobře, že mu musí rozumět i Bavoři (jež ostatně také nedávno poctil svou návštěvou).

Předseda KDU-ČSL kudy chodí, tudy prezentuje podporu národních zájmů a hodnot, která se však nevylučuje s citlivým přístupem k nově příchozím, jež do Evropy žene válečná vřava a humanitární katastrofa. Bělobrádek trvá na křesťanském vánočním stromku i dalších symbolech naší civilizaci. K nim patří též pivo, vepřové, rovnoprávnost pohlaví (byť v některých oblastech jen papírová)... Vicepremiér připomíná, že jsme a hodláme zůstat sekulárním státem s liberální demokracií, což musí každý host respektovat.

Zároveň ale vyzývá, abychom se na běžence nedívali skrz prsty. Zažili si toho již dost. Jejich ponižováním bychom ve skutečnosti shazovali sami sebe. Pavel Bělobrádek ale jedním dechem dodává, že úkolem politiků, který i on vnímá jako prioritní, je zajistit bezpečnost českých občanů. Jednak proto, že mají obavy, jež se dají pochopit, jednak kvůli riziku, že neštěstí obyčejných obyvatel Blízkého východu nebo severní Afriky mohou zneužít i teroristé či exponenti organizovaného zločinu.

Jde o velmi solidně stravitelnou dávku tolerance kombinované s vlastenectvím. Teď už jen zbývá ji prodat (zejména v regionech, kde má KDU-ČSL vliv) a nekazit excesy typu dnes již vyloučeného lidovce Kalendy, který měl pro uprchlíky nalezené mrtvé v kamionu na území Rakouska jen krutá slova cynismu.

Druhým politikem, jenž se nebojí plout proti proudu, je Jiří Dienstbier. Má to ostatně coby ministr starající se o lidská práva v popisu práce. Dienstbier se nedávno po jednání orgánu, který vládě radí v lidskoprávní oblasti, zastal práv běženců v táborech na českém území a suše připomněl, že by naše země zvládla integrovat sedm až patnáct tisíc migrantů. Jak by ne, naši identitu by neohrozilo, ani kdyby se množství uprchlíků vyšplhalo na procenta z početního stavu obyvatel. Jde jen o to, jsme-li připraveni pracovat na jejich pečlivé integraci do společnosti. Přestože zájem o trvalý pobyt u nás je — proč asi? — nízký, měli bychom se chystat technicky, kapacitně, personálně i psychicky.

Přesto Dienstbierovo neobjevné prohlášení nadzvedlo ze židlí celou řadu kritiků. Pochopení by snad šlo mít pro ty jeho vládní kolegy, kteří sdílejí Dienstbierův názor, jen jeho vyjevení odlišně časují. Většinou se však na nás snesly hloupé mýty a otřepaná klišé, a to i ze „středního proudu“ tuzemské žurnalistiky. Dokumentovat to lze komentářem Michala Mocka „Kolik mešit jsme připraveni postavit?“ v Právu dne 18. září s jedním předsudkem vedle druhého.

Prý je divné, že firmy chtějí obsadit tisíce pracovních míst běženci, když se jim to nepodařilo s domácími nezaměstnanými, s nimiž se aspoň domluví.

Není to třeba tím, že některá místa jsou pro Čechy, Moravany a Slezany málo nóbl? Nebo že na jiná je potřeba kvalifikace, již nemají? Příkladem vstřícné firmy je novojičínský Tonak. Nepodezříval bych jejího spolumajitele Jana Vrbu z asociálnosti. Už jako ministr průmyslu Pithartovy vlády dokázal šikovnou privatizací mladoboleslavské Škodovky zajistit „domorodcům“ tolik pracovních míst jako málokdo jiný.

Prý mohou při příštím propouštění skončit tyhle nové síly na dlažbě jako spousta Čechů. A kdo je bude zvedat? Samozřejmě stát. A za peníze daňových poplatníků.

Jenže to už mezi těmi poplatníky budou i oni integrovaní migranti. Není pak přinejmenším netaktní rýsovat hranice mezi „nimi“ a „námi“?

Prý Dienstbierovi stačí, když se přihlásí ke „správné“ straně — mezi ty „dobré a ušlechtilé“.

Ale kdo je tou „správnou“ stranou? Vždyť u veřejného mínění si naopak šplhne ten, kdo bude křičet, že bychom měli nezvané návštěvníky vypráskat. Jaký zisk tedy z Dienstbierova postoje plyne? Kromě toho jej nezastávají jen volnomyšlenkářští liberálové. S výrazně humánní reakcí jsem se setkal i u tradičních „corbynovských“ socialistů, jako je exministr zahraničí Jan Kavan nebo exposlanec Vladimír Laštůvka.

Prý se málokdo zamýšlí, kolik Syřanů jsme schopni naučit aspoň základům češtiny, aby byli schopni komunikovat s obyvateli této země.

Vtipné, zvlášť když si uvědomíme, kolik Syřanů hovoří kromě své mateřštiny i angličtinou. Kolik lidí ji ovládá u nás? Kolik policistů a úředníků? A kolik politiků létajících se prsit do Bruselu?

Následuje trumf náboženský: Kolik prý mešit jsme ochotni u nás nechat postavit?

Kdyby ovšem chtěl někdo šířit dojem, jací pánbíčkáři k nám míří, hodně by se sekl. Znalci syrské společnosti uvádějí, že i tam narůstá sekularismus. Ruku v ruce s modernizací a bohatnutím populace, čemuž však učinily přítrž ozbrojené konflikty. Mešity by se šikly, ale žádné drama bych v tom neviděl. Spíš zajímavou zakázku pro stavební firmy.

Prý je naivní si myslet, že dokážeme integrovat běžence, když nedokážeme integrovat Romy.

Tady se ale míjí schopnost s vůlí. Kdyby chyběla vůle, nebylo by kdysi ani zavedeno volební právo pro ženy.

V přehlídce bludů a mýtů by šlo pokračovat. Opravdu je nutné se jimi zabývat namísto řešení praktických potíží? Ty existují, ne že ne. A mají povahu sociální, ekonomickou, náboženskou, kulturní, politickou i bezpečnostní. Třeba na ně dohlédneme, až nás přestane bavit fangličkářství a konstruování pseudoproblémů. Nebude-li však už pozdě.

Zmínil jsem sice dva členy vlády, kteří vystoupili ze stínu, nebyli však sami. Dalšími jsou třeba Kateřina Valachová nebo Robert Pelikán. Obezřetně si počínají i Lubomír Zaorálek, Marián Jurečka či samotný premiér Bohuslav Sobotka.

Všem, kteří by rádi ukázali pohostinnou tvář, jen neví, jak na to, bych poradil přeptat se kolegů v civilizovaném zahraničí. Namátkou braniborského premiéra Platzeka, jenž se před pár dny v Praze svěřil, že pro tuto komplikovanou východoněmeckou spolkovou zemi nebylo snadné včlenit dvanáct tisíc nově příchozích, ale první šok zdárně překonala…