Ze smutné šedi politiků bruslících v migračním tématu ať už proto, že z titulu funkce musí, nebo že chtějí, jich několik vyčnívá. Dovolím si upozornit na dva. Prvním je lidovecký předseda Pavel Bělobrádek. Musím uznat, že v žánru „staročeské“ politiky nemá konkurenci. Bělobrádek umí prodat češství tak dobře, že mu musí rozumět i Bavoři (jež ostatně také nedávno poctil svou návštěvou).

Předseda KDU-ČSL kudy chodí, tudy prezentuje podporu národních zájmů a hodnot, která se však nevylučuje s citlivým přístupem k nově příchozím, jež do Evropy žene válečná vřava a humanitární katastrofa. Bělobrádek trvá na křesťanském vánočním stromku i dalších symbolech naší civilizaci. K nim patří též pivo, vepřové, rovnoprávnost pohlaví (byť v některých oblastech jen papírová)... Vicepremiér připomíná, že jsme a hodláme zůstat sekulárním státem s liberální demokracií, což musí každý host respektovat.

Zároveň ale vyzývá, abychom se na běžence nedívali skrz prsty. Zažili si toho již dost. Jejich ponižováním bychom ve skutečnosti shazovali sami sebe. Pavel Bělobrádek ale jedním dechem dodává, že úkolem politiků, který i on vnímá jako prioritní, je zajistit bezpečnost českých občanů. Jednak proto, že mají obavy, jež se dají pochopit, jednak kvůli riziku, že neštěstí obyčejných obyvatel Blízkého východu nebo severní Afriky mohou zneužít i teroristé či exponenti organizovaného zločinu.

Jde o velmi solidně stravitelnou dávku tolerance kombinované s vlastenectvím. Teď už jen zbývá ji prodat (zejména v regionech, kde má KDU-ČSL vliv) a nekazit excesy typu dnes již vyloučeného lidovce Kalendy, který měl pro uprchlíky nalezené mrtvé v kamionu na území Rakouska jen krutá slova cynismu.

Druhým politikem, jenž se nebojí plout proti proudu, je Jiří Dienstbier. Má to ostatně coby ministr starající se o lidská práva v popisu práce. Dienstbier se nedávno po jednání orgánu, který vládě radí v lidskoprávní oblasti, zastal práv běženců v táborech na českém území a suše připomněl, že by naše země zvládla integrovat sedm až patnáct tisíc migrantů. Jak by ne, naši identitu by neohrozilo, ani kdyby se množství uprchlíků vyšplhalo na procenta z početního stavu obyvatel. Jde jen o to, jsme-li připraveni pracovat na jejich pečlivé integraci do společnosti. Přestože zájem o trvalý pobyt u nás je — proč asi? — nízký, měli bychom se chystat technicky, kapacitně, personálně i psychicky.