Výzvy pro Su Ťij před nadcházejícími volbami
Linn ThantV rámci volební kampaně se bude muset barmská politička vypořádat s mnoha nesnadnými otázkami. Má se zastat utlačovaných Rohingů, když jí jejich nepřátelé přislibují podporu? A jak občany povzbudit ke svobodnému hlasování navzdory armádním tlakům?
Aun Schan Su Ťij se bude muset při svých cestách na území provincií Kačin a Arakan vyrovnat s řadou nesnází. V provincii Kačin bylo od roku 2011 vysídleno odhadem 150 000 osob; to znamenalo konec dlouhého příměří mezi vládními silami a Kačinskou nezávislou armádou. Politička se do tohoto území vydá mezi 2. a 5. říjnem. Předvolební cesta do Kačinu bude první výzvou, která se týká tématu etnik. O dva týdny později pak bude následovat výprava do Arakanu.
Zdá se, že od roku 2012 Su Ťij ve svém úsilí poněkud polevila. Dříve se neohroženě vyjadřovala proti neutuchajícímu porušování lidských práv, kterého se junta dopouštěla na jejím národu. Bohužel však nehovořila například o utrpení krutě potlačované myanmarské muslimské menšiny.
Rohingové, kteří sídlí především na západě provincie Arakan při hranici s Bangladéšem, se od „etnických“ Barmánců v mnoha věcech odlišují. Výrazné kulturní, náboženské i genetické rozdíly mezi těmito dvěma skupinami se projevují v jejich napjatých vztazích: ty přerostly v trvalý konflikt, jehož průběh hůře ovlivňuje právě 1,3 milionu barmských Rohingů.
Napětí vyvrcholilo v roce 2012, kdy Arakan na krátkou dobu zachvátilo sektářské násilí. Podle Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro lidská práva si tyto střety, často vyvolané ultra-nacionalistickými buddhistickými mnichy, vyžádaly více než dvě stě obětí na životech a 140 000 osob (většinou Rohingů) po nich zůstalo bez domova.
Arakanové i arakanští Rohingové tedy chtějí, aby se Su Ťij přidala na jejich stranu a podporovala je. Ta se však zdráhá a nestraní žádné skupině. Možná proto, že mezi její nejodhodlanější podporovatele patří mimo jiné nejotevřenější zastánci a nejkrutější prosazovatelé antirohingovského apartheidu.
Předseda Arakanské národní strany, která je v provincii nejvlivnější, Dr. Aye Maung, občany provincie upozorňuje: „Arakanové by si měli uvědomit, že pokud strana Su Ťij zvítězí, pak bude kontroverzní ústava změněna nebo upravena,“ říká Dr. Aye Maung.
Řekl také, že plán na změnu ústavy v parlamentu přehlasovala čtvrtina poslanců dosazených barmskou armádou a vládnoucí stranou. „Ztratili jsme příležitost ke změně ústavy. Nyní nám zbývá již jen jedna možnost. Hlasovat pro stranu Su Ťij! Je jedinou politickou stranou, která může v širším měřítku konkurovat straně vládnoucí. Pokud nadcházející volby vyhraje, bude možné ústavu změnit,“ prohlásil Dr. Aung Maung.
Su Ťij se dále 21. října vydá do Šanského státu. Tam dosud probíhají boje mezi barmskou armádou a jinými ozbrojenými šanskými skupinami. V Barmě jsou zejména obyvatelé etnických oblastí vystaveni hrozbám armády, vládnoucí strany USDP i místních úřadů již po dlouhá léta. Su Ťij tedy v rámci svých kampaní a pomocí voličských „cvičení“ občany vzdělává a připravuje.
„Nebojte se v den voleb hlasovat, i když vám vyhrožují,“ prohlásila. „Nikdo nebude vědět, kterou urnu zvolíte. A ještě něco: čím více vám vyhrožují, tím spíše byste měli hlasovat pro naši stranu,“ říká Su Ťij.
Otázkou je, jak se idealisté, co stáli od počátku vpředu, s tímto poznáním vyrovnají. Většinou ustupují ze scény a přenechávají ji druhé vlně (nebo taky nálevu), která vybojuje především přijatelnější obdobu starých prebend pro sebe. Oni sami se přitom posléze rovněž potěší ze změn, jež jim v zásadě vyhovují, takže, řečeno s V. Páralem, "zmodrají". Někdy se jim také podaří objevit v sobě reálného politika par excellence a nemají problém odmítnout některé, údajně přehnané požadavky, ať už sociální, nebo národnostní, či jiné. Viděli jsme to ostatně u Václava Havla, který barmskou disidentku tak podporoval. Proměnění spojenců a atmosféry vzalo prezidentovi ČR vůli i možnost zvedat dost vysoko nová témata, která byla i pro něho samého stále obtížněji k nahlédnutí a docenění.
A ano - i to bezpochyby souhlasí, že to co se teď děje v daleké Barmě, se v historicky ještě ne tak zcela nedávné době dělo i v oblasti českých luhů a hájů.
Sám jsem tuto proměnu "mladých revolucionářů ve staré dvorní rady" osobně zažil ve střetu s jednou prominentní osobností z dřívějšího disentu, když jsem jí vytkl formalismus jejích porevolučních demokratizačních aktivit. Velmi pobouřená odpověď zněla: "M y jsme bojovali za svobodu, a tak si teď nikým nenecháme předepisovat, jakým způsobem tu svobodu utvářet!" Už u toho jenom chybělo: "My si republiku rozvracet nedáme!"
Právě tehdy jsem definitivně zjistil, jak neuvěřitelně rychle se z ohnivého revolucionáře stane konzervativní element, sotva se svou revolucí zvítězil.
Před revolucí ho patrně nemají.
Naproti tomu takoví liberálové po klidu netouží vůbec.
Jak řečeno, opravdu nečekaný výrok od jednoho z prominentních zastánců demokratizačního procesu; ale možná že tím tehdy V. Falin pronesl skutečně velmi hlubokou moudrost. Tu jeho větu "možná jsme všichni konzervativní" by - kdoví? - mohli nakonec o sobě pronést všichni lidé na tomto světě, a to i ti napohled natolik aktivní liberálové, nakonec jde každému jenom o to, aby zvítězil právě ten jeho pohled na svět, a aby tedy "měl klid", aby se už nemusel potýkat se všemi jinými, jemu cizími a nesrozumitelnými dimenzemi života.
Právě na tomhle totiž pravidelně ztroskotávají revoluce a revolucionáři, oni přijdou se svým projektem revoluce, napřed to vypadá jako to vytoužené Velké Osvobození pro všechny, ale velice rychle po revoluci se zjistí, že do tohoto projektu se prostě celý život nevejde. Že je tu najednou něco, co nepasuje do těch myšlenkových vzorců, představ, modelů těch revolucionářů. A teď všechno záleží na tom, jak se k tomu ti - vítězní - revolucionáři postaví. Budou vnímaví vůči tomuto "jinému světu"? Budou vůči němu vstřícní? Pokusí se ho začlenit, integrovat do toho svého vlastního světa? Anebo ale naopak, prohlásí to všechno za "ideovou úchylku", za subverzivní počin, který ohrožuje tu jejich revoluci? Z dějin známe, jak takovýto konflikt pravidelně dopadá.
Existuje jediná cesta, kdy by ti - případní - revolucionáři nemuseli v této zkoušce životem selhat. Když by ta jejich revoluce od samotného počátku nebyla omezena jenom na jednu jedinou dimenzi žití, ale byla otevřena vůči všem.