Před dvěma lety jsem na nějaké akci mluvil s Francouzem, který zde v Rangúnu pracoval pro ropnou korporaci Total. Jeho práce však nesouvisela s ropou, utrácel peníze své společnosti na zemědělské rozvojové projekty malých komunit na venkově.

Ptal jsem se ho, jak se srovnává s tím, že jeho zaměstnavatel patří skrze placení daní z vysokých výnosů k jednomu z nejštědřejších sponzorů zdejší vlády. Jeho odpověď byla jednoduchá: „Pokud bychom odešli, naše místo tady okamžitě zaplní Číňané. A myslíte, že jejich korporátní kultura je stejná jako ta naše? Že budou podporovat školky, školy, rozvoj venkova, kulturu?“

Neměl jsem na to co říct. Pak jsem mu vyprávěl, že jsem podobně paradoxní příběh s jiným koncem zažil ve své zemi, která po revoluci z morálně motivovaného politického rozhodnutí přestala vyvážet zbraně. Proběhlo to v krátkém čase a mělo to dramatické dopady na zaměstnanost v celém jednom regionu, ale stalo se to.

Zbraní ve světě však neubylo, na naše místo nastoupili, jak jsem někde četl, hlavně Američané, Rusové, Britové a Francouzi. Jestli to zlepšilo alespoň karmu naší země nevím, krátce nato se rozpadla na dva kusy. A ty už dnes zase vesele zbraně či zbrojní komponenty vyvážejí, i když v menším měřítku.

Zbrojovky všech zemí ale tuším mají na rozdíl od ropných korporací jinou korporátní kulturu — shodně do veřejných projektů neinvestují, snaží se spíš nebýt vidět. To třeba školy a školky Total jsou naopak viditelné, mají velké štíty zářící do daleka, návštěvník bez kontextu by řekl, že jde o nějakou vzdělávací instituci.

Barma patří k těm zemím na světě, které se vzhledem ke své vývojové fázi jakoby mohou rozhodnout, kterým směrem se vydat, chtějí-li se stát součástí průmyslové civilizace. Nabízí se dva funkční korporátní modely a jedna neefektivní třetí cesta. Zaprvé tedy korporátní cesta čínská, která se jeví rovněž nejpravděpodobnější.

Vyhovuje zavedeností v nejužším regionu (Čína a Vietnam), základní předpoklady — uzavřená nomenklatura držící moc politickou i ekonomickou — již byly vytvořeny. „Rozvoj“ v tomto modelu naráží na mnohem méně překážek, protože k jejich odstranění lze jednak použít jiné státní instituce nebo je lze řešit po „politické linii“, pokud nástrojem k jejich odstranění musí být instituce nezávislé, jako třeba soudy.

„Nevýhodou“ tohoto modelu je potenciální možnost politické změny, která konkrétní aktéry dosavadní politiky odstavuje od přímého podílu na vlastnictví, které v takové situaci zůstává státu. Současná barmská vláda je oproti té čínské v zásadní výhodě, spočívající v tom, že není svázaná žádným programem, který by nutil ke zdůvodňování natož odstraňování rostoucích sociálních rozdílů uvnitř společnosti. Větší případná kompatibilita s Čínou — která je už v tuto chvíli čtvrtým největším investorem v Barmě po Thajsku, Velké Británii a Singapuru — zajistí přísun dalších investic, které Barma zoufale potřebuje. Roste rovněž bilaterální obchod, v roce 2008 dosáhnul 2,6 miliard USD, zatímco ještě o pět let dříve to byla „pouze“ jedna miliarda.

Oproti tomu západní korporátní model nabízí hlavním aktérům nezprostředkované přímé vlastnictví a jeho kontinuitu potud, pokud trvá kapitalismus. Pro tento model se snažil barmskou vládu před dvěma týdny přesvědčit také americký nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Joseph Stiglitz, který sem zavítal z iniciativy Komise OSN pro Asii a Pacifik (ESCAP).

Oficiální část jeho programu měla dvě části — fórum pro místní podnikatele a politiky činné v ekonomické oblasti a setkání s vybranými ministry a zástupci místních podnikatelů, kde vystoupil s přednáškou diplomaticky pojmenovanou „Nasměrování Myanmaru k produktivnější agrární ekonomice“ — právě tam je aktuálně vázáno až sedmdesát procent obyvatel země. „Jsou zde velké příležitosti ke zlepšení. Myanmar by měl zvolit komplexní přístup, včetně marketingu, pozemkové reformy, bankovnictví, technologií, infrastruktury, zdravotnictví, vzdělání a podpory zaměstnanosti mimo oblast zemědělství, aby se zvýšila životní úroveň venkova a snížila chudoba.“

Ještě před padesáti lety patřila Barma k největším světovým vývozcům rýže, potraviny však dnes (ještě) nejsou komoditou, na které by země mohla založit své bohatství i za předpokladu dobré samosprávy.

Jsou zde ale jiné možnosti, které pojmenoval i Stieglitz: „Zisky z prodeje plynu dosáhly ve fiskálním roce 2008/2009 2,38 miliard USD, tyto peníze je třeba dobře užít k rozvoji venkova. Tyto zisky mohou otevřít novou éru, pokud budou užity správně. Pokud k tomu nedojde, hodnotné příležitosti mohou být promrhány.“

Hodnotné příležitosti, které dnes zemi jako je Barma nabízí Západ i Čína představují nastoupení cesty technologické civilizace a růstu. Před pár týdny jsem se neplánovaně nízkým letem přesouval z jihočínského Kunmingu do barmské Mandalaje, což na čínské straně přineslo pohled na krajinu nápadně připomínající Mordor. Na obrovské ploše vytěžené celé souvislé hřebeny kopců až po svá úpatí a v jejich údolích tisíce tísnících se skleníků, produkujících jižní zeleninu pro čínské i globální spotřebitele.

Barmská hranice tvořila čáru, kde hory mají ještě podobu zalesněné pustiny s občasnou tkání horských vesnic. Pokud se prosadí Čína, výsledek lze snáze předpokládat (vytěžené kopce jsou jistě zalesňovány, což z letadla člověk nevidí). Pokud se prosadí západní korporace, najdou i v jiných aspektech, než ve vztahu ke sponzorství, ve zdejším korupčním prostředí dostatek „firemní kultury“, aby vytvářeli sami sobě určité zábrany i ve svých hlavních aktivitách?

Západní i čínská korporátní cesta je cestou geometrie a efektivity, která v prvním případě nepochybně více nachází pochopení pro tekutý chaos života. Na Západě narážejí korporace na veřejné instituce i limity dané demokratickými státy, což je také jeden ze zdrojů jejich případné „firemní kultury“. V místech, jako je Barma, se nabízí spíše dva korporátní modely a demokracie jen jako jakási třetí cesta. A vztah konzervativních elit jakéhokoli typu k třetím cestám je všeobecně znám.