Před dvěma lety jsem na nějaké akci mluvil s Francouzem, který zde v Rangúnu pracoval pro ropnou korporaci Total. Jeho práce však nesouvisela s ropou, utrácel peníze své společnosti na zemědělské rozvojové projekty malých komunit na venkově.

Ptal jsem se ho, jak se srovnává s tím, že jeho zaměstnavatel patří skrze placení daní z vysokých výnosů k jednomu z nejštědřejších sponzorů zdejší vlády. Jeho odpověď byla jednoduchá: „Pokud bychom odešli, naše místo tady okamžitě zaplní Číňané. A myslíte, že jejich korporátní kultura je stejná jako ta naše? Že budou podporovat školky, školy, rozvoj venkova, kulturu?“

Neměl jsem na to co říct. Pak jsem mu vyprávěl, že jsem podobně paradoxní příběh s jiným koncem zažil ve své zemi, která po revoluci z morálně motivovaného politického rozhodnutí přestala vyvážet zbraně. Proběhlo to v krátkém čase a mělo to dramatické dopady na zaměstnanost v celém jednom regionu, ale stalo se to.

Zbraní ve světě však neubylo, na naše místo nastoupili, jak jsem někde četl, hlavně Američané, Rusové, Britové a Francouzi. Jestli to zlepšilo alespoň karmu naší země nevím, krátce nato se rozpadla na dva kusy. A ty už dnes zase vesele zbraně či zbrojní komponenty vyvážejí, i když v menším měřítku.