„To najkrajšie čo v tebe je, to najkrajšie čo v tebe drieme, ak si to nepošlapeš sám, my ti to pošlapeme. Kým zo stádom nesplynieš, kým zo stádom nesplynieš...“ Na tomto textu jedné z nejlepších současných kapel střední Evropy — bratislavských Živých kvetov — je šílené to, že mimo osobní situaci každého člověka, zejména v některých fázích života, popisuje i situaci společenskou, která má svůj potenciál stát se aktuální na kterémkoli místě světa. Pokud už to rovnou není tak, že se kraj od kraje liší jen mírou doslovnosti, byť rozpětí je veliké — od prostředí, které klade odpor právě takový, aby se stal jen „překážkou ke hvězdám“, až po drtivě doslovné naplnění poezie zmíněného textu — jako například v současné Barmě.

Řadu let přemýšlím o tom, jak lze obraz současné Barmy zprostředkovat lidem, kteří jej nezahlédli v té tříšti paradoxních střepů, ze kterých se skládá. Jednu plochu lze nahlédnout skrze cestopisné dokumenty západních televizí, které ukazují krásnou krajinu a rurální výjevy venkovského života, který začíná s naprosto radikální intenzitou na hranici každého většího města a týká se většiny země.

V zásadě šťastné lidi najde i turista, který sem přijede na pár týdnů a vidí život na ulici, který v této doslovnosti probíhá v mnohem otevřenější formě, než v jiných částech Asie, dokonce víc než v  Indii. Barmský exil, který tvoří tři miliony z celkového počtu šedesát až sto milionů obyvatel — odhady i oficiální čísla, která však neexistují na bázi sčítání obyvatel, se značně liší — byl i ve velkých městech nahrazen přílivem lidí z venkova a venkovský duch převládá i v někdejším koloniálním centru, v Rangúnu.

Lidí, kteří na zemi spí, bydlí a obchodují v rámci denních půldolarových obratů, jsou statisíce, ekonomická cirkulace zde nabývá snad maximálního spektra odstínů, od lidí na zemi k lidem na židlích, lidem majícím i stůl, pak pojízdný pult, stabilní stánek, obchůdek, obchod a v posledních letech i několik luxusních supermarketů, před kterými parkují nejdražší západní limuzíny místních značek. Obraz výjimečný v tom, že nemá jenom kontrasty, jak to známe z mnoha jiných chudých zemí, ale má i ony mezistupně, které jsou stopou zápasu o kulturu, která navzdory okolnostem a jasné tendenci skončit u (v mnoha částech světa stále častější) polarity extrémně bohatí a extrémně chudí, drží svou členitou strukturu.