Bojíme se. Možná taky o klid a pohodlí

Miroslav Hudec

Za urputné šíření hrůzostrašných fotografií a videí nemůže jen naše obava z cizí kultury. Stejně nevraživě zacházíme i třeba se zdravotně postiženými. Co tedy ve skutečnosti hájíme před vpádem jinakosti?

Měli bychom prý chápat přirozený strach lidí ze záplavy cizinců, valících se k nám z divných míst, kde se dějí, mírně řečeno, divné věci. Je fakt, že po internetu kolující videa s lidmi podřezávanými jak podsvinčata rozhodně nenavozují přílišnou důvěru vůči nikomu, kdo přichází „odtamtud“. Sklon házet oběť a pachatele do jednoho pytle asi nějak patří k běžné lidské povaze. Už skoro před stoletím na to lapidárním způsobem v jedné své povídce upozornil spisovatel Jaroslav Hašek: „To je bratr toho zavražděného, to musí být taky pěkné kvítko.“

Má to ovšem své důsledky. Třeba za pomnichovské republiky, když byli německojazyční (jací taky jiní v Německu?) Židé prchající před nacisty, vraceni zpět s tím, že koneckonců Němec jako Němec a ať si to tam vyřídí mezi sebou. Jako by se to teď vracelo ozvěnou: „muslim zůstane muslimem“, říká v rozhovoru pro jeden český deník bývalý emigrant, který se po roce 1989 vrátil z Německa. A na důkaz odlišnosti, zřejmě té kulturní, která komplikuje (když ne přímo znemožňuje) integraci, uvádí drobnou příhodu z utečeneckého tábora. Prý si vzpomíná, že když se sprchovali a „oni“ tam přišli a „viděli, že nemáme nic na sobě, tak se chytili za hlavu a utekli.“

×
Diskuse
JP
September 11, 2015 v 23.24
Ano, bohužel je tomu tak. V daných případech je bezpochyby ve hře onen zmíněný strach o vlastní klid a pohodlí; ale také docela obyčejná nesnášenlivost. Vůči každému, kdo je nějakým způsobem "jiný".